Nestává se často, aby v malé české obci poseděl u koblih, bábovky a bílé kávy nositel Nobelovy ceny za literaturu. Navíc v té době možná nejslavnější a nejváženější evropský spisovatel. Tou obcí byla Proseč, dvoutisícové městečko u Chrudimi. A tím váženým hostem byl Thomas Mann.
Na páteční demonstraci jsem to přetaktizoval, takže jsem na Staroměstské náměstí přišel z druhé strany, než bylo pódium, vinou čehož jsem skoro nic neslyšel, jen nějakou hudbu barového charakteru.
I muži rádi tančí. Nebo alespoň o tanci rádi mluví. Nebo ho aspoň sledují. Televizní soutěž StarDance je – jak se říká – fenomén. I skeptici, kteří nejsou velcí příznivci televizních show, soutěži přiznávají kvalitu a jisté zásluhy.
V únorových dnech 1948 byl dvacetiletý Pavel Kohout na služební cestě v Sofii a velmi ho trápilo, že nemůže být „u toho“ v Praze. Nepochybně by stál v čele.
Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem.
Pražské tramvaje č. 22, 16, 6 a 4 drandí po těle kaple, aniž by to v cestujících zanechávalo nějaký dojem. „Co jest dole, jest i nahoře,“ jak praví tajemný Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska. Prodával se tu dobytek, který se sem hnal ve stádech někdy i stovky kilometrů, třeba až z Uher. Také dříví a obilí.
Josef Istler byl vysoký štíhlý muž s výraznou podlouhlou tváří, podobnou jakoby africké masce, a přitom s aristokraticky ušlechtilými rysy.
Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015, byla minulý týden v Praze, kde byla hostem festivalu Pražské křižovatky.
Přiznám se, že o panu Jiřím – Georgeovi – Bradym jsem se dozvěděl až nedávno, když mi o něm vyprávěla malířka Veronika Holcová, která žije několik let v Kanadě.
Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO schválila rezoluci, ve které pomíjí židovské vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků v Jeruzalémě.
Andrzej Wajda byl polskou národní institucí. Od úspěchu jeho Kanálů (1957) v Cannes měl pozici klasika a prominenta, kterého i režim většinou musel tolerovat, protože s ním jinak nemohl hnout. Wajda nebyl bez kontroverzí, liberálové mu vyčítali nacionalismus (nepochybně byl polským vlastencem).
Články o čerstvých nositelích Nobelovy ceny za literaturu jsou divný žánr. Obvykle se jejich autoři během chvíle snaží zjistit co nejvíce o laureátovi, jímž může být také osoba dosti exotická.
Jestliže připustíme tezi, že ve 20. století převzal po literatuře roli toho hlavního uměleckého média film, pak velcí režiséři jsou jeho klasiky.
„Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví. To je ten pravej prezident, ani homosexuál, ani nějakej… jebačkář, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj… Je nad vším a k tomu může směřovat jen to maximum lidství, to je pro nás Havel.“ Tak pravil Bohumil Hrabal, když v roce 1991 v Kersku vysvětloval dvěma udiveným maďarským novinářům, v čem spočívá přitažlivost Václava Havla pro český národ – ne že by národ volil stejná slova. Národ by možná trochu hleděl.
Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.
Z Vídně přišla ve středu zpráva, že zemřela německo-rakouská historička Brigitte Hamannová, autorka vynikajících knih.
V rozhovoru, který shodou okolností dnešní postmortální oslavenec Václav Havel podnikl před osmi lety s autorem zdravice, odpověděl na nejapnou otázku, jak by chtěl, aby se o něm psalo za padesát let ve slovníku.
Lenka Lindaurová je fatální žena českého vizuálního umění. Kdyby žila v New Yorku šedesátých let, patřila by jistě do suity kolem Andyho Warhola.
Ve velkém knižním rozhovoru s Ericem Laxem Hovory o filmu říká Woody Allen, že vždy vycházel z toho, že jeho diváci jsou chytřejší než on. Proto se nikdy nerozpakoval použít ve svých filmech učené, složité a inteligenci vyžadující narážky a vtipy, protože vždycky věřil, že je pochopí.
V nekrolozích za Šimonem Peresem, izraelským politikem z gardy zakladatelů, se objevovala též zmínka, že „přivedl Izrael do klubu jaderných mocností“.
Češi Rakousko střídavě bourali, obdivovali, doháněli nebo haněli. Byla a je to země, ke které měli na jedné straně velmi blízko (kuchyně, baroko, historie), ale zároveň jim byla v lecčems cizí. Jako by si s ní nevěděli rady, což trvá se střídavými vlnami dodnes. Rakousko přitom prochází dramatičtějším obdobím, než bylo obvyklé.
Zpráva o zatčení Olega Vorotnikova, v České republice žijícího ruského aktivisty a umělce, způsobila zprvu pobouření, zvláště u pokrokově smýšlejících intelektuálů.
V roce 1966 bylo ve střední Evropě deštivé a studené léto. Příležitostí jít k vodě a ponořit se do ní bylo jen pár, což mohlo tradičně vodomilným Čechům (a Slovákům) kazit náladu. Tyto ohledy nejspíš ale nebyly ty hlavní, proč zdejší tisk zatajil nejdůležitější světové koupání toho roku.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
Minulý týden přinesl i deník ECHO24.cz zprávu, že kdesi ve Štýrsku „Turek rituálně podřezal osmdesát ovcí“, čímž vyvolal „kulturní šok“. Zpráva zase vyvolala na sociálních sítích (tedy na Facebooku) ostrou kritiku.
Ještě víc než napínavý (pak dosti předvídatelný) děj se do popředí dostávají časté otázky, které si kriticky myslící menšina příslušníků onoho úžasného národa klade snad po celou jeho moderní historii. Proč to na Rusi dopadá všechno tak špatně? Proč si děláme ze života takové peklo?
Žijeme v časech velkých planetárních pohybů. Národy a etnika se daly do pohybu, šíbují si to z jednoho kontinentu na druhý a usazují se ve velkých houfech na místech, kde předtím nikdy nebyly.
Proberete se a snažíte se soustředit, ale po čase opět pozornost odplouvá jinam. Ano, herci hrají dobře. Dokonce představitel ústřední postavy a vypravěč se Thomasi Bernhardovi, jak ho znáte z fotografií, úžasně podobá. Snad i gesta má podobná, byť jste Bernharda gestikulovat nikdy neviděli.
Před pěti lety jsem psal o Ivanu Klímovi, že se stal nejmladším osmdesátníkem z velké šedesátnické generace.
Vítězný útok křesťanských vojsk vedených polským králem Janem III. Sobieským 12. září 1683 na turecké pozice před obleženou Vídní, to je velká chvíle Evropy, bez ohledu na to, jaký máme vztah k multikulturalismu.
