Když Claude Monet (1840–1926) v roce 1874 vystavil obraz Imprese, východ slunce, stal se terčem posměchu. Už ve dvacátém století však byl malíř vnímán jako klasik a žádné dějiny výtvarného umění se bez něho neobejdou. Retrospektivní výstava připravená ve spolupráci s pařížským Musée Marmottan Monet představuje umělcovo dílo od realistických počátků přes slavné impresionistické obrazy až po pozdní práce z Giverny.
K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.
Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.
Ve Valdštejnské jízdárně byla v minulých dnech otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu návštěvníků.
Jedenáct nových pláten známé pražské malířky zachycuje se smyslem pro detail a paradox (velko)městský svět, ovšem vylidněný, jakoby v karanténě očekávající nejistou budoucnost. Ve stopách lidské činnosti, autorkou s pečlivostí dokumentaristky zobrazených, cítíme zárodek marnosti a zmaru.
Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.
I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.
Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.
Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.
Tomáš Kulka je docentem na katedře estetiky na FF UK v Praze. Jeho knihu Umění a kýč opatřil krátkou předmluvou sám Milan Kundera a studentky estetiky si v ní budou zatrhávat ještě za padesát let. Čtvrt století svého života prožil v Izraeli, dalších dvacet let ve své domovské Praze. Tam ho v polovině 90. let poznal autor rozhovoru, proto ten důvěrný tón.
Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.
Mezinárodní festival NaHlas! je oslavou hlasu a zpěvu ve všech možných formách a přístupech. Koncerty, přednášky a workshopy jsou určené profesionálům i amatérům, všem (bez ohledu na věk), kteří mají zájem o rozvoj hlasových schopností. Festival proběhne na různých místech v Praze, více na www.nahlasfestival.cz.
Je už skoro po prázdninách, čas, kdy je namístě oživit zájem o svět a v rozumné míře projevit zvědavost o to, co je v něm nového. Třeba v hudbě. I fanoušek pamětník si totiž může připustit, že to dobré v ní neskončilo s kapelami, které uctíval v mládí. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl vybral z nahrávek, jež se objevily v posledních týdnech, pět, které to podle jeho názoru potvrzují.
Pěkné slovo „maloburžoazní“ už pomalu zmizelo z oběhu, takže je záslužné, když ho někdo připomene. Nedávno tak učinil známý a zasloužilý (právě dostával cenu za šíření české literatury) anglický bohemista Robert Pynsent v hojně čteném a na sítích sdíleném interview s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz.
Pomníková komise vídeňské radnice odmítla přijmout a vztyčit k 335. výročí známého vítězství na Kahlenbergu sochu polského krále Jana III. Sobieského, zachránce Vídně před Turky. Pravděpodobně z ohledů na ně: Turků už ve Vídni žije pomalu tolik, kolik jich v tom roce 1683 k městu přitáhlo.
Křivoklát noir V prostorách hradu Křivoklát proběhne 6. ročník přehlídky amerických a evropských filmů noir. Promítat se budou neznámé severské tituly 40. a 50. let (sekce Nordic noir), neméně zajímavé se zdají být snímky ze sekce Vězeňský noir. Noir Film Festival, Křivoklát, 23. –26. 8. 2018.
Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.
Šimon Ornest o slavném předkovi, skupině The Tap Tap a politických ambicích.
Mezi novými typy televizního seriálu se docela ujala, řekněme, koláž, které sice vypráví nějaký vlastní příběh, zároveň je ale i jakýmsi kontejnerem odkazů k dílům jiným. Velice úspěšná série Stranger Things z produkce Netflixu je nejenom napínavá story o dospívajících dětech a pro ně, také obsahuje velké množství referencí a aluzí na populární filmy, knihy a seriály 80. let. Skvělé Fargo se dá brát jako strhující vyprávění i jako sbírka vynalézavě pospojovaných motivů z filmů bratří Coenů, poskládaná tak, že z nich vzniká nějaká nová kvalita. Jako ideální autor pro tenhle způsob zpracování se jeví Stephen King.
Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.
Dnes by se někdo takový, jako byl Naipaul, stát slavným nemohl. Být o dvacet let mladší, dávno by si krvežíznivý dav na sociálních sítích vymohl jeho odstranění z knihoven.
Hrál v původní, nejkultovnější sestavě kultovní skupiny Marsyas. Spolu se Zuzanou Michnovu a Petrem Kalandrou si při jejich vokálech bylo možno představit, že Kalifornie je na Malé Straně a west-coast začíná u nějakého českého rybníka. To platilo však jen pro ty, kteří ho stihli do roku 1979, kdy si Oskar Petr kalifornské sny odjel skutečně naplňovat.
Populární písničkář Tomáš Klus oznámil, že už nebude hrát na akcích sponzorovaných Agrofertem, přidalo se k němu i několik dalších. Agrofert je hlavním sponzorem oblíbeného festivalu Colours of Ostrava, v hudební komunitě se kvůli tomu řešilo, jestli na přehlídce hrát. Básník Petr Hruška odešel z poroty, která rozhoduje o laureátech Státní ceny za literaturu. Otázka, jak moc a jestli vůbec se ve své práci „zaplétat“ se státní mocí, zjevně ožívá a je kladena s větší naléhavostí než dřív. O významu podobných angažovaných gest Týdeník Echo hovoří se spisovatelkou Petrou Hůlovou, dokumentaristou Ivem Bystřičanem a kulturním publicistou a redaktorem ČT Petrem Vizinou. Nastala podle nich doba, kdy by si lidé měli dávat pozor, aby se se státem, vládní mocí moc nezapletli?
Goethe napsal: „Itálie bez Sicílie vůbec nevyvolává v duši tu pravou představu. Teprve zde je klíč ke všemu.“ Goethe připlul do Palerma lodí z Neapole během své „italské cesty“. Zůstal na Sicílii něco přes měsíc, vybral si k tomu rozumně duben, takže se mohl rozplývat nad zelení polí a vlahostí luk. Měl v tom roce 1787, kdy mu bylo třicet sedm a cítil, že se životem musí něco udělat, ještě celý rok prožít v Itálii, přičemž ten měsíc na Sicílii považoval za obzvlášť důležitý. Itálie by zůstala nepochopená, kdyby nepoznal Sicílii, kde je vše italské intenzivnější, sytější a lahodnější. A na konci července ještě rozpálenější, vyprahlejší, rozžhavenější.
Kolik provedl Tom Cruise kvůli filmu seskoků a jak se mu povedly, už víme, jestli se podařil i snímek, zjistíme až nyní, ale očekávání jsou velká, předchozí díl byl hodnocen převážně kladně. Vzhůru do nové mise!
V roce 1968 bylo Jiřímu Kolářovi 54 let. Postavy byl shrbené, obličej podlouhlý, nevýrazný, bezvousý, vlasy tmavé, prošedivělé a prořídlé. Nos ostrý. Ústa nemodelovaná, trpká. Brada polcená, hruď úzká. Nohy s uzly strhaných žil… Smích prudký, povaha výbušná.
Ve věku třiasedmdesát let zemřela spisovatelka Marta Davouze. V minulosti byla ředitelkou Centra Franze Kafky a zasadila se o stavbu jeho pomníku na Starém Městě v Praze. Bývalá manželka zakladatele televize Nova Vladimíra Železného dlouhodobě žila ve Francii v Bretani. Úmrtí Marty Davouze potvrdilo nakladatelství Mladá fronta a.s., které vydávalo její knihy. Příčinou spisovatelčiny smrti byla rakovina.
„Její Veličenstvo je moc hezká holka, ale skoro vůbec nemluví… Chci jí říct, že ji strašně miluju a bude má, ale musí se nalít vínem…“ To zpívá na konci desky Abbey Road v popěvku Her Majesty Paul McCartney, který byl z Beatles nejzdvořilejší a jeho cit k Veličenstvu jistě upřímný, přestože se vztahoval k ženě o patnáct let starší a vdané.
Hra Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiće rozčeřila vody nejen české divadelní scény. Inscenace, v níž Ježíš znásilňuje muslimku a herečka si tahá z vaginy českou vlajku, se prý hrát musela, protože jinak bychom se provinili proti svobodě umění. To alespoň tvrdili organizátoři brněnského festivalu.
Na stém kilometru mezi Prahou a Brnem se v tichosti zrodila zázračná instituce. V Humpolci, v samém srdci Vysočiny, se bývalá továrna na sukno proměnila v zónu pro současné umění nazvanou 8smička. Architekt Luděk Rýzner vytvořil galerijní prostory odpovídající nejmodernějším nárokům, které nepostrádají velmi sofistikované ani hravé detaily.
