Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.
Dvě dekády vede Ateliér imaginativní fotografie na FAMU. Na téže fakultě se v osmdesátých letech vytvářel jeho autorský rukopis spojovaný později s pojmem slovenská nová vlna. Fotograf Rudo Prekop patří k silné generaci, která do tehdejší československé fotografie vnesla prvky inscenace, humoru i absurdity. Znaky inscenace a především preciznosti nesou i fotografie, které aktuálně vydává knižně pod názvem Underground / Lidský portrét.
Nemocniční prostředí má pro většinu z nás obvykle spíš odosobněný charakter. Atmosféra místa, kam jdeme poněkud nesví, ať už kvůli sobě, nebo v starostech o druhé, je umocněna sterilitou, odtažitostí, vážností a zároveň složitostí prostředí. Pro lékaře, další zaměstnance a dlouhodobé pacienty je to však prostor, který je částečně jejich domovem, tedy i místem, kde se chtějí cítit dobře. Pro všechny zmíněné skupiny je důležité vytvořit z nemocnic důstojné a harmonické místo, kde se zachraňují lidské životy, kde se vrací naděje a které zároveň napomáhá duševní očistě.
Zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“.
Kniha Století nového dítěte obsahuje texty zabývající se úvahami o výchově dětí. Pozoruhodná je jejich nadčasovost, čtenář v nich rozpozná věčná výchovná témata, která jsou i po více než sto letech stále předmětem pedagogického diskurzu. Autorka se jimi zabývá s velkou dávkou temperamentního humoru. Ellen Key: Století nového dítěte, přeložila Viola Somogyi, Portál, 208 str.
Na psychice každého z nás se projevuje, jak úspěšně se vypořádáváme se svou minulostí a svým dětstvím. Druh výchovy, malé křivdy, ale i velká nepochopení, ublížení, ztráta či odloučení blízkého člena rodiny a další zátěže ovlivňují naše budoucí vnímání a čtení života, a tak nemálo z nás tyto nedostatečně vypořádané nánosy minulosti donekonečna odlupuje při konzultacích s psychology, při čtení knih, při analyzování se svými nejbližšími. Tématu dítěte v současném umění se nedávno souborně věnovala monumentální výstava v Centru současného umění DOX s názvem Nadějné vyhlídky
Období září a října se pro většinu aktérů i účastníků výtvarného uměleckého života stává nejnabitější sezonou roku. Po letním klidu přišla smršť vernisáží, křtů, komentovaných prohlídek, performancí, festivalů a veletrhů; nejednoho pravidelného konzumenta umění mohla přivést k přetížení organismu, vedoucímu až k tzv. Stendhalovu syndromu. Stav euforického okouzlení uměním, doprovázený bušením srdce, závratěmi, halucinacemi či dušností, byl diagnostikován poprvé v roce 1981, prožíván je jistě od počátku věků u vysoce citlivých či mladistvých osob, které snadněji podléhají emocím.
Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský).
Těžko říct, jak je živý takzvaný literární odkaz Zdeňka Rotrekla (1920–2013), muže těžce zkoušeného osudem. Ale ne, nebudeme se ptát knihovníků, jak často jsou příslušné svazky žádány „v ústředí“ či „na pobočkách“. Jako si nebudeme klást otázku, kolik asi lidí na světě si dnes (míněno doslova, v den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo) přečetlo nějaké verše takového Otokara Březiny nebo Jana Zahradníčka. Možná nikdo. Na tom nesejde. Jisté je, že jejich dílo, podobně jako dílo Rotreklovo, je tu jednou provždy, stále k dispozici, a spoluvytváří nabídku toho lepšího, co kdy bylo v češtině napsáno básnickým perem.
Ekologické aktivistky z hnutí Just Stop Oil (Zastavme ropu) v londýnské Národní galerii vychrstly na obraz Slunečnice nizozemského malíře Vincenta van Gogha rajčatovou polévku, informují britská média. Obě ženy později zatkla policie. Zda byl obraz nějak poškozen, zatím není jasné.
Ruský seznam „zahraničních agentů“ se plní zejména slavnými celebritami, hudebními hvězdami, opozičními novináři a politickými aktivisty. Kreml nově označil za zahraničního agenta slavnou rappovou hvězdu Oxxxymirona, autora bestselleru Metro 2033 Dmitrije Gluchovského nebo novinářku Marinu Ovsjannikovovou. Seznam fyzických osob považovaných v Rusku za zahraniční agenty pravidelně aktualizuje ruské ministerstvo spravedlnosti, informuje portál France24.
Když se chcete cítit staří, zeptejte se svých dětí, co je to magneťák. Přenosné médium, bez kterého si starší generace neuměla představit dospívání, stejně tak jako bez vinylových desek nebo VHS kazet. Ty jsou dnes už retro a mají převážně estetický a dobový charakter. Hudba se přenesla do nul a jedniček a už jen fajnšmekři si ji užívají z limitovaných edic nových labelů anebo hledají po vinylových antikvariátech speciální nahrávky, které jsou digitálním záznamem nenahraditelné.
Asi jen člověk, který se zajímá o surrealismus, zná jméno Wolfgang Paalen, ale zato ho pak chová ve zvláštní úctě. Byl to jeden z těch podivných géniů, kteří jako by spadli na svět z kosmu, odkud si přinesli tajuplné schopnosti a vědomosti. Paalen byl zázračné dítě, výzkumník v mnoha oborech, poutník světovými mytologiemi, znalec nejrůznějších oborů, včetně astrofyziky a kvantové mechaniky, zastánce univerzálního vědomí a propojení lidského ducha s kosmickým.
Ten, kdo si dá práci a aspoň letmo prostuduje dějiny filmu minulého století, se nepochybně přesvědčí o fascinující transatlantické výměně vlivů mezi tvůrci, jejich díly, vlnami a generacemi ze dvou z největších kinematografických velmocí. Americký film noir nalezl část inspirace ve fatalitě předválečných děl francouzského poetického realismu či v estetice o něco staršího německého expresionismu, aby přibližně o dekádu později uhranul nedávno zesnulého Jean-Luca Godarda, Françoise Truffauta, Clauda Chabrola a další reprezentanty francouzské nové vlny.
V uplynulém týdnu Asociace spisovatelů organizovala druhý porevoluční spisovatelský – a mediálně jej opět bylo vidět. Tentokrát setkání řešilo témata literatury v době války, návratu domněle skončených dějin, literatury a feminismu a samozřejmě postavení spisovatele v současné společnosti. Proč vlastně psát, proč překládat? Může setkání spisovatelů konkrétně přispět k reflexi překotného dění uplynulých měsíců? Na takové otázky jsme hledali odpovědi s básnířkou Alžbětou Stančákovou, básníkem a překladatelem Pavlem Novotným a překladatelem a prozaikem Alexejem Sevrukem.
Lidské tělo bývá v umění použito jako symbol, vzpomínka, jako krajina, spojení duše a hmoty, bývá výrazem čistoty i emocí všeho druhu a odpradávna funguje jako záznam krásy, provokace a erotiky. Nahota či její náznaky nás provázejí v umění od úplných začátků lidské tvorby, ať už si vybavíme pravěké venuše, antické karyatidy a sošné atlety, nebo explicitní fresky na stěnách v egyptských či pompejských lázních.
Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.
Claude Debussy prohlásil, že umřít není nesnesitelné tak jako nešťastná láska. Hloubka citů, které prožíváme ve vztazích, často mění nás samé, náš život a nazírání na něj a pak o to víc bolestná bývá ztráta milované bytosti. Dávný příběh nadpozemské lásky vodní víly Eurydiky a básníka a pěvce Orfea, který pro svou milovanou odešel do podsvětí prosit Háda o její návrat do světa živých a následně skončil tragicky unáhleným ohlédnutím, se stal volnou inspirací pro nový cyklus kreseb a maleb Siegfrieda Herze.
Tvarování skla z českých zemí je známo svou jedinečností po celém světě, ať už šlo kdy o skla foukaná, či tavená. Ikony jako Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, František Vízner nebo Bohumil Eliáš patří dnes k legendám, mladší generace se však spíš věnuje kvalitnímu sériovému sklářskému designu než samotnému sochařství a volné tvorbě. Výraznou osobností, kterou po jejím návratu z dlouhodobého zahraničního pobytu nemůžeme přehlédnout, je Martin Janecký.
Láká vás představa začít sbírat umění, ale nevíte, kde začít? Pro lepší orientaci v českém prostředí nejen pro sběratele, vlastníky, galeristy, odborníky na výtvarné umění nebo začínající zájemce vznikla ve spolupráci s portálem Artplus.cz a J&T Banky analýza víc než 800 respondentů z této oblasti. Čísla a grafy nám přehledně popisují dosud neprobádanou situaci na českém trhu, přesvědčit se o tom můžeme podrobně na Sberatele.artplus.cz.
Naučit lidi chodit do nové galerie nějaký čas trvá (paradoxem nejen v českém prostředí bývá situace, kdy máte pocit, že návštěvník v galerii není vítaný, natož očekávaný, ale to by byl jiný příběh). Pokud je galerijní program kvalitní, vytrvalý a pro své publikum objevný, okruh návštěvníků se kolem umělců, kurátorů nebo místa pomalu a postupně nabaluje. Zavedený prostor pak získá renomé a může buď růst, nebo držet kontinuální kvalitu, obě cesty mají své výhody i risky. Galerie Vyšehrad patří vzhledem ke svému specifickému umístění, architektuře a programové linii pod kurátorským výběrem Petra Vaňouse k vytříbeným výstavním síním, kde trefná a ucelená instalace kompenzuje menší formát galerie samé.
Dagmar Havlová dala výpověď v Divadle na Vinohradech, odkud odešla po 43 letech. Její poslední rolí byla milionářka Klára v inscenaci Návštěva staré dámy. Bývalá první dáma své rozhodnutí potvrdila deníku Aha! Havlová svůj odchod plánovala už na podzim 2019. Tehdy ji ředitel Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer přesvědčil, aby v souboru zůstala a hrála dál.
Třebaže tuzemský hraný film jistěže nabízí i podarky, je ve svém úhrnu v posledku vnímán jako produkt automaticky podezřelé či mizerné jakosti. Nekonstatují to pouze ohlasy jeho profesionálních komentátorů a vykladačů, nýbrž i jeho herecké hvězdy. Ty sice se svou účastí na dalších a dalších zaměnitelných projektech zásadně podílejí na tvaru českého filmu a vytvářejí mu štít, ale zároveň si od něj udržují zřetelný a nijak nezakrývaný pragmatický odstup.
Milovníci fotografie najdou v Praze několik míst, kam je možné se za ní vypravit – Dům fotografie v rámci Galerie hlavního města Prahy, Ateliér Josefa Sudka, Fotograf Gallery, Czech Photo Centre, Galerie Fotografic a Leica Gallery. Na konci roku 2020 doplnila tento okruh soukromá komorní galerijní instituce Spolku 400 ASA se sídlem v bývalé smíchovské trafostanici.
Chce se vám někdy na veřejném místě zakřičet do ticha? Vracíte se opakovaně k autu, jestli jste opravdu zamkli, nebo nadáváte při řízení? Jíte těsto na koláč ještě před upečením? Mluvíte se svým psem jako s člověkem? Víte všechno nejlépe nebo skáčete ostatním do řeči? Stahujete opakovaně topení? Zkuste se zamyslet, co patří mezi vaše časté zlozvyky. Chvíli to možná potrvá, než z vás začne padat kromě kouření a nočního vyjídání ledničky něco, co vás provází většinu života a lidem kolem vás to leze na nervy.
Zemřít mladý znamená zůstat mladý navždy, píše politický filozof Pavel Barša v knize Román a dějiny. Mladý zemřel Goethův Werther, ale třeba i členové Klubu 27, který tvoří předčasně zesnulé hudební legendy. Jenže co si budeme povídat, tahle smrt je přeceňovaná. Obdivují ji romantici, kteří se zhlížejí v lyrických gestech, ale prozaickým životem se nemíní ušpinit. Jak poznamenává Milan Kundera, velikost Goetha spočívala v tom, že nezůstal věčně mladý.
O Jiřím Tomanovi jsem poprvé slyšel před dvěma lety od Martina Fišera, který byl nešťastný z toho, jak o něm málokdo ví a jak je nedoceněn. Martin Fišer je filmař dokumentarista a v dobrém slova smyslu zaťatý člověk, objevitel a obhájce zapomenutých a opomíjených. Léta doslova bojoval za Miroslava Štěpánka (1923–2005), skutečného autora cyklu animovaných filmů Pojďte pane, budeme si hrát, těch medvědů od Kolína, jejichž slávu si celou přivlastnil mnohem mediálně i jinak úspěšnější Břetislav Pojar. Fišer o Štěpánkovi psal i mluvil, mohl se jevit až umanutým. Ale mělo to svůj důvod.
Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.
Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.
Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.
