Tržby společnosti Barrandov Studio by se letos měly pohybovat kolem 400 milionů korun, což je zhruba o třetinu méně než loni. Zisk před zdaněním je plánován na 16 milionů korun. Vyplývá to z výroční zprávy společnosti za rok 2015. Páteční požár filmových kulis na pražském Barrandově nebude mít na výsledky firmy vliv.
„Tož nikdo sa nebojte, na záchod možete aj dovnitřka, tady po schodech navrch. Šak to nemusíte obíhat kolem. A jak někdo nemá židlu, šak přidáme. Všecko de, všecko umíme.“ V letním kině valašské obce Poruba, ta tvoří část městyse Hustopeče nad Bečvou, pějí Meryl Streepová a Pierce Brosnan duet v muzikálu Mamma Mia!
Nejnovější díl filmového seriálu o agentu Jasonu Bourneovi by při svém vstupu do kina měl nejen u svých soupeřů z amerických zpravodajských agentur, ale ideálně i mezi diváky vyvolat tytéž otázky: Co zase chce ten chlap? S čím přichází tentokrát? A proč si nedá pokoj, když už na všechno přišel?
Začátkem srpna zemřel v Novém Mexiku americký herec David Huddleston. Prožil pětaosmdesát let snad spokojeného života. Diváci té mojí a mladších generací mají Huddlestonův obličej spojený hlavně s jednou postavou. Byl to ten skutečný Big Lebowski ze stejnojmenného filmu bratrů Coenových z roku 1998.
„Michael Cimino zemřel pokojně, obklopený rodinou a dvěma ženami, které ho milovaly. Také jsme ho milovali,“ napsal minulý víkend na Twitter Thierry Frémaux, ředitel festivalu v Cannes. Zní to jako popis stmívání po klidném dnu. Život Michaela Cimina, přinejmenším ten profesní, ale klidný a pokojný nebyl. A vlastně ani nebyl moc dlouhý. Poslední film natočil před dvaceti lety, drama Sunchaser šlo ale rovnou do videopůjčoven, představovalo už jen dovětek kariéry, která se zastavila daleko dřív.
Na zahajovacím ceremoniálu letošního festivalu v Karlových Varech dostal cenu za přínos světové kinematografii americký herec Willem Dafoe. Je to pozoruhodný muž. Říká o sobě přitom, že vůbec pozoruhodný není, „jsem jednoduchý kluk z Wisconsinu“. Tak určitě. Anebo zdání v jeho případě skutečně klame. Může být, že život tohoto šedesátníka po boku okouzlující italské herečky Giady Colagrandeové v jejich římském sídle je etalon usedlé nudy, v němž největší vzrušení představuje pravidelné cvičení jógy.
Před dvaceti lety se v kinech promítal Den nezávislosti – a byl to hit, u nás film dokonce získal Českého lva za divácky nejúspěšnější snímek roku. Tehdejší nadšení dodnes připomíná dodatek „nejlepší béčko všech dob“, jímž film bývá častován, což jistěže je slogan spíš reklamní než kvalitativní, ale přece jen značí, že jde o dílo výlučné, které se v dobrém slova smyslu zvrtlo. Přitom je dost diváků, jimž ten úspěch stále je nejasný, neboť připitomělý příběh zápasu mezi lidstvem a mimozemšťany, kteří se snaží podmanit si naši planetu, aby ji a její přírodní bohatství mohli uchvátit pro sebe, vpravdě převratný nebyl.
Do kin se v restaurované podobě vrací film Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Promítal se i na letošním festivalu v Cannes. Často se o něm píše jako o filmu „legendárním“, průkopnickém. Oprávněně v tom smyslu, že jiných sci-fi snímků, řekněme, klasického typu v československé kinematografii moc nevzniklo. Ve světovém kontextu představuje jeden z prvních filmů o cestě kosmem. Ikarie XB 1 skutečně je vesmírný epos „po našem“.
Režisér a scenárista Petr Václav je tvůrce výjimečných filmů, které se zdejší produkci kvalitou, vážností a naléhavostí vymykají. Jeho předposlední film, romské drama Cesta ven, posbíral mnohá ocenění.
Jedno z hlavních pátrání, která podstupuje snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, je to po aktuální podobě vztahu člověka a boha. Přesněji: směle se táže, zda bůh, jehož osudem bylo zjevit se a zázraky konat v současné západní demokracii, jež si potrpí jakoukoli nezvyklost jaksepatří diskutovat, by přece jen neměl na své schopnosti krapet a dobrovolně rezignovat.
Nejznámější filmové zpracování pašijové příběhu z posledních let je Umučení Krista v režii Mela Gibsona, v dobrém i zlém primitivní film, soustředěný na zaujatě vykreslované utrpení těla, vskutku nezapírá povahu svého tvůrce. Ježíše v něm hraje Jim Caviezel, jeho kariéře to žádný velký impulz nepřineslo, spíš naopak. Pro veřejnost už zůstane především Gibsonovým Ježíšem, škoda.
Kam zmizely hlasy slavných herců? K čemu vede herecká vzpoura proti dabingovým studiím? Má studia kvůli kartelu vyšetřovat antimonopolní úřad? Proč nikomu nechybí Valerie Zawadská?
Motýl zamává křídly a ten drobný impulz způsobí na opačném konci planety zemětřesení. „Motýlí efekt“ funguje i ve vztahu k času, začátkem roku se manifestoval docela výrazně, jakkoli způsobem spíš mile hnidopišským než skutečně důsažným.
V posledních týdnech se v médiích opět po čase objevil spor o to, jak mají být digitálně restaurovány české filmy. Jednoduše řečeno proti sobě stojí názor představitelů Národního filmového archivu (NFA; za něj se v Salonu sešli jeho ředitel Michal Bregant a jedna z restaurátorek Tereza Frodlová), názor výzkumného týmu NAKI AMU, jenž řeší vznik Metodik digitalizace národního filmového fondu (za něj přítomen Marek Jícha, jeden z tvůrců metodiky Digitálně restaurovaného autorizátu; DRA), a názor Nadace české bijáky (za tu přítomen předseda její správní rady Petr Šikoš).
Od premiéry první části filmové trilogie Matrix v končícím roce uplynulo dvacet let.
Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují.
Protože za některé opusy může produkce téže ženy – Kamily Zlatuškové –, je rozhovor právě o Zlaté mládeži, o typech pořadů, které se vysílají v Norsku.
Z Toma Hankse se stalo ztělesnění jakéhosi pevného amerického dobráctví – hraje téměř výhradně přívětivé muže, kteří mají zároveň autoritu a nenápadnou odvahu, usilovnost a zároveň si udrželi trochu dětinskosti, chlapectví. Stěny té jeho škatulky jsou natolik neohebné, že Hanksovy ojedinělé pokusy se z ní nějak vymanit nedopadly zrovna přesvědčivě.
Britský herec Michael Fassbender střídá velké role tak rychle, až to jeden těžko stíhá. Slávu a související požitky si jistě zaslouží, zjevně je to inteligentní a pracovitý muž. Ve svém oboru vyniká, kamera ho má velice ráda, v jeho tváři se zvláštním způsobem spojuje strohost a vášeň (může to souviset s jeho německo-irským původem), dokáže sugerovat nějaké tajemství.
Spectre, čtyřiadvacátý filmový příběh agenta 007, se netěší zrovna skvělé pověsti, důvody je docela snadné identifikovat. Nemůžu si ale pomoct, možná to bylo počasím, možná v mém mozku probíhají nějaké neblahé a nevratné procesy. Ale mně se Spectre docela líbil.
Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci.
James Bond na projekčních plátnech popíjel martini už v době, kdy já jsem byl ještě na houbách, je tu už zatraceně dlouho.
Nový film má Petr Zelenka v kinech po sedmi letech. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a je to komediální esej.
Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Známý italský režisér Paolo Sorrentino ve filmu Mládí v mnohém navazuje na populární Velkou nádheru (2013), jak už to tak u „dvojek“ bývá, tlačí trochu moc na pilu. Na letošním karlovarském festivalu Mládí zvítězilo v hlasování publika, hodně se o tom filmu v kuloárech mluvilo, v postojích k němu si šlo všimnout i jistého generačního předělu.
K trendům české televizní a filmové produkce patří potvrzovat tuzemskou existenci samozřejmou a nijak motivovanou přítomností slovenských postav. Tato česko-slovenská nespornost ale realitu de facto karikuje: ačkoli Slováci tvoří v českých zemích nejpočetnější menšinu a zároveň v nich zastávají viditelné posty, není to tak, že kam Čech šlápne, tam zavadí o někdejšího federálního soudruha.
Rumunská kinematografie, šťastná to kinematografie. Mimo jiné taky proto, že se jí podařilo úspěšně přežít období, kdy byla v módě. Pozornost festivalového publika těká od objevu k objevu, vždycky „frčí“ nějaký národní film, to frčení ale může vydržet o moc déle, než dovolí potřeba přísunu nových vzruchů a objevů.
Část prázdnin jsme strávili v pronajaté chalupě, jejíž majitelé věnovali značnou péči výzdobě interiéru a dosáhli na tom poli výsledků vídaných jen zřídka, pokud vůbec.
