Rumunský film je v posledních letech na mezinárodním poli hodně a právem ceněný, zároveň se ale jaksi ví, co od něj čekat – styl tzv. rumunské nové vlny, s pomalu a syrově zachycenými příběhy ze současnosti nebo nedávné minulosti, komorní dramata, v nichž naléhavě a ve vší vážnosti zaznívají morální otázky, které doléhají na komplexně vykreslené hrdiny.
Kinematografie jednadvacátého století trpí nadprodukcí superhrdinů.
Obvyklá výtka směřovaná vůči současné hollywoodské kinematografii zní: nedokáže přicházet s originálními idejemi a originálně je zpracovat, místo toho recykluje starší předlohy, nastavuje je ve zbytečných pokračováních.
Western Sedm statečných v téhle zemi formoval několik generací, tu moji tedy určitě. V zemi původu se přitom mezi ty úplně nejlepší kovbojky nepočítá – z hlediska filmového umění třeba i právem.
Filmů podle skutečných událostí poslední dobou vzniká hodně – prestižních historických produkcí, syrových dokudramat i snímků, které narychlo chtějí „vytěžit“ příběh, jenž nějakým způsobem zaujal obecnou imaginaci, případně používají výraz „true story“ spíš jako alibi pro scenáristickou svévoli ve smyslu „může to sice působit jako naprostá konina, ale skutečně se to stalo. Přísaháme.“
Když se v neděli 29. března rozšířila zpráva, že zemřel Miroslav Ondříček (1934–2015), nikoho z oboru to nijak zvlášť nepřekvapilo, ale zarmoutilo to všechny. V dnešní rozhádané české kinematografii byl Ondříček znamením starých dobrých časů, v nichž „věci fungovaly“, filmaři táhli za jeden provaz a talent provázený pílí se prosadil.
O Varšavském povstání v létě 1944 by jednou měl vzniknout krásný velkofilm – monumentální, romantický, tragický, strhující, s plnou parádou, plus ještě něco navíc. Jenomže hned tak nevznikne. Kolonka „velkofilm o Varšavském povstání“ už je totiž zaškrtnutá, místo na trhu obsazené, zalehnuté, do hlubin Země zadupané snímkem Město 44 režiséra Jana Komasy. Jak smutné.
Německý film Fénix je dílo toho typu, jehož síla v divákovi s odstupem od zhlédnutí narůstá, v nabídce kin není nijak zvlášť nápadný, představuje ale příklad silného, a přitom neokázalého uchopení velkého tématu. A také je zatím vrcholným plodem dlouholeté spolupráce režiséra Christiana Petzolda a herečky Niny Hossové, jednoho z pozoruhodných autorsko-interpretačních partnerství dnešní doby.
Uplynulý víkend se rozdávaly obě filmové ceny, jež je český divák nejvíc zvyklý sledovat a soudit jejich výsledky – Čeští lvi a Oscaři. Čeho krom překvapení, že v obou soutěžích získaly hlavní cenu snímky, jež nebyly favorizovány, jsme se dočkali?
Zkombinovat přírodovědný dokument s válečným a ještě investigativním žánrem se zdá jako neskousnutelná porce, jako pokrm, který má tolik ingrediencí, že jej prostě nelze dobře připravit. Existuje pár šéfkuchařů, kteří ale dokážou kouzla. Dokumentarista Orlando von Einsiedel se stal jedním z těch mistrů.
Totonel, Andreeu a Anu váže silné sourozenecké pouto. Matka je ve vězení, a tak jsou odkázáni jen sami na sebe a příbuzné. Ti si ale z jejich bytu na bukurešťském předměstí udělali feťácké doupě. Nejstarší Ana (17) drogám propadá také. Andreea (15) hledá únik a zajistí pro sebe a Tota (10) bydlení v dětském domově.
Ambicí mnoha filmů je vzbudit nějakou debatu, přinejmenším se jejich tvůrci k takovému záměru zhusta hlásívají. I v té tzv. mainstreamové kinematografii, včetně té hollywoodské, vzniká hodně děl, jež se vyjadřují k různým současným problémům, ať už přímo, nebo formou nějaké jednoduché alegorie, ať už z vnitřní potřeby jejich tvůrců, nebo díky jejich přesvědčení, že se od nich něco takového jaksi čeká a že se tím způsobem dobře zapíšou – u kritiky, festivalových porot, publika, někoho.
Nedávná premiéra třídílného televizního filmu Případ pro exorcistu vyvolala větší divácký zájem než jiné novinky; ostatně byl to v oněch nedělních večerech nejsledovanější pořad českých televizí. Patrně zabrala reklama: spoléhala na návrat značky Jarchovský-Hřebejk; lákala na Jana Hřebejka, jenž se prvně pokusil o kriminálku, navíc pojatou dle svých proklamací v konturách, na něž našinec není zvyklý; a pyšnila se Jarchovského objevem talentovaného spisovatele Michala Sýkory, který svým vydařeným románovým debutem poskytl filmu zřetelný základ.
Žánrové filmy bývají někdy stavěny do protikladu vůči těm uměleckým, oblíbeným odporným výrazem řečeno „artovým“. Tvorba amerického režiséra Michaela Manna – nebo alespoň to nejlepší z ní – přesvědčivě dokládá, že takové z mnoha důvodů překonané dělení je opravdu nesmysl. Mannovy filmy zároveň nejsou jaksi na půli cesty, kříženci ve smyslu napůl to a napůl tamto.
Zvláštní úkaz, ten Bill Murray, všichni ho mají rádi nebo tedy – docela dost lidí nemá o existenci toho amerického herce ani tušení a docela dost lidem je lhostejný. Jedinou formou, ehm, nelhostejnosti vůči Billu Murrayovi se ale zdá být láska.
Vztah krutovládců a filmu byl vždycky silný, prakticky od doby, kdy se obrázky na plátně začaly hýbat. Už Lenin v něm rozpoznal to nejdůležitější umění, nejenom proto, že je schopné oslovit i negramotné masy.
Belgičtí sourozenci Jean-Pierre a Luc Dardenneovi jsou hvězdy soudobého festivalového světa, nositelé mnoha cen, bývají dáváni za vzor a taky mají početnou skupinu epigonů. Bratrské dvojici režisérů ale tu určitou inflaci nelze dávat za vinu – Dardenneovi dělají to svoje a dělají to dobře.
Leviatan režiséra Andreje Zvjaginceva je mimořádně silné dílo, které šíří svého záběru může připomínat velký společenský román. Jedna nevýznamná historka z daleké gubernie se v něm stane vyjádřením doby i čehosi nadčasového, příkladem jakéhosi místního problému i něčeho obecně lidského. Zvjagincevův film má i snadno rozpoznatelnou politickou dimenzi, zdaleka se jí ale nevyčerpává.
Režisérovi Christopheru Nolanovi se podařilo to, čeho v současném Hollywoodu dosáhl málokdo – může si dělat, co chce. Jeho filmy pro producenty představují jistotu vysokého výdělku, a přitom se často vymykají jindy bezohledně vynucovaným „manažerským“ představám toho, jak má vypadat úspěšný komerční produkt.
Film Martina Duška K oblakům vzhlížíme porota festivalu v Jihlavě ocenila jako nejlepší český dokument letošního roku. Režisér se v něm přes portrét hlavní postavy pokusil vystihnout i podobu, jak říká, ztracené evropské generace.
Film Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám po sobě zanechává pachuť nepříjemného snu. Najít v něm nějaký význam je těžké, možná i marné, snímek vrší motiv na motiv, střídá žánry i předmět zájmu, při tom všem si zachovává jakousi chladnou distanci.
Epizodou o Petru Pithartovi Česká televize začala vysílat „cyklus dokumentů studentů FAMU“ Expremiéři. Dle názvu celku lze snadno odvodit, kdo je jeho hrdiny, i se dohadovat, že bez ohledu na kvalitu výsledku seriál nejspíš bude hit (tedy v míře, jakou lze předpokládat u diváckého zázemí vysílání druhého veřejnoprávního programu).
Film Nick Cave: 20 000 dnů na Zemi je pozoruhodný hybrid dokumentárního a hraného filmu, stylizovaný (auto)portrét umělce coby muže vyššího středního věku, v němž Cave jako kdyby ze sebe dělal jednoho z hrdinů svých písní. Co taky jiného – písničky jsou vždycky důležitější než nějaká ta z takzvaných informací poskládaná „pravda“.
Nový film režiséra Davida Finchera Zmizelá dost výstižně ilustruje, proč má jeho tvůrce pověst autora zásadního, možná vrcholného. Svému publiku rozumí dobře (nemusí to nutně znamenat kalkul), jeho filmy jsou udělané chytře a zručně, diváka ale moc nezatěžují.
Režisér a scenárista Benjamin Tuček právě premiéroval svůj nový dokumentární film Plán. Ten pojednává, jak napovídá jeho název, o územním plánu hlavního města.
Popis zápletky amerického filmu Noc přichází (Night Moves) by mohl navnadit diváka žádostivého dramatu na aktuální téma „vyrvané z novinových titulků“. Film režisérky Kelly Reichardtové, který byl uveden na letošním Fresh Film Festu, ale očekávání toho druhu pravděpodobně zklame. Jeho účinek je ovšem trvalejší a sdělení při vší prchavosti a zamlklosti silnější.
Reflexe filmové pohádky Tři bratři stojí teprve na začátku, ale už v ní lze zahlédnout obvyklý jev hodnocení tvorby Zdeňka Svěráka: neprobíhá v jejím celku, nýbrž po oddělených částech. Píše se o jeho scénářích a dramatech, méně už o jeho literární, herecké a textařské tvorbě.
Filmový debut divadelního režiséra Miroslava Krobota Díra u Hanušovic vstupuje do kin s patřičně velkou produkční podporou, aby snímek nezůstal přehlédnut a už dopředu s ním diváci počítali jako s hitem. K použité reklamní výbavě patří rovněž ubezpečení tvůrců, že snímek z dějiště šumperské vesnice je „autentický“, protože oba scenáristé – vyjma Krobota ještě jeho gymnaziální spolužák, filmařský nováček psychoterapeut Lubomír Smékal – z podobné dědiny pocházejí a zachycené „příběhy“ většinou mají reálný základ.
Mezinárodně úspěšný snímek Ida režiséra Pawla Pawlikovského je dalším příkladem „kinematografie národního sebezpytu“, trendu, jenž v polském filmu v posledních letech výrazně sílí.
Jednadvacet let působil jako důstojník CIA. Hlavní postava filmu Syriana (2005), kterou hrál George Clooney, vznikla volně podle jeho příběhu. Robert Baer se dnes živí jako autor knih a komentářů na téma Střední východ. Týdeník ECHO ho požádal o telefonický rozhovor nejen k poslednímu kritickému vývoji v Iráku.
