Do kin se v restaurované podobě vrací film Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Promítal se i na letošním festivalu v Cannes. Často se o něm píše jako o filmu „legendárním“, průkopnickém. Oprávněně v tom smyslu, že jiných sci-fi snímků, řekněme, klasického typu v československé kinematografii moc nevzniklo. Ve světovém kontextu představuje jeden z prvních filmů o cestě kosmem. Ikarie XB 1 skutečně je vesmírný epos „po našem“.
Režisér a scenárista Petr Václav je tvůrce výjimečných filmů, které se zdejší produkci kvalitou, vážností a naléhavostí vymykají. Jeho předposlední film, romské drama Cesta ven, posbíral mnohá ocenění.
Jedno z hlavních pátrání, která podstupuje snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, je to po aktuální podobě vztahu člověka a boha. Přesněji: směle se táže, zda bůh, jehož osudem bylo zjevit se a zázraky konat v současné západní demokracii, jež si potrpí jakoukoli nezvyklost jaksepatří diskutovat, by přece jen neměl na své schopnosti krapet a dobrovolně rezignovat.
Nejznámější filmové zpracování pašijové příběhu z posledních let je Umučení Krista v režii Mela Gibsona, v dobrém i zlém primitivní film, soustředěný na zaujatě vykreslované utrpení těla, vskutku nezapírá povahu svého tvůrce. Ježíše v něm hraje Jim Caviezel, jeho kariéře to žádný velký impulz nepřineslo, spíš naopak. Pro veřejnost už zůstane především Gibsonovým Ježíšem, škoda.
Kam zmizely hlasy slavných herců? K čemu vede herecká vzpoura proti dabingovým studiím? Má studia kvůli kartelu vyšetřovat antimonopolní úřad? Proč nikomu nechybí Valerie Zawadská?
Motýl zamává křídly a ten drobný impulz způsobí na opačném konci planety zemětřesení. „Motýlí efekt“ funguje i ve vztahu k času, začátkem roku se manifestoval docela výrazně, jakkoli způsobem spíš mile hnidopišským než skutečně důsažným.
V posledních týdnech se v médiích opět po čase objevil spor o to, jak mají být digitálně restaurovány české filmy. Jednoduše řečeno proti sobě stojí názor představitelů Národního filmového archivu (NFA; za něj se v Salonu sešli jeho ředitel Michal Bregant a jedna z restaurátorek Tereza Frodlová), názor výzkumného týmu NAKI AMU, jenž řeší vznik Metodik digitalizace národního filmového fondu (za něj přítomen Marek Jícha, jeden z tvůrců metodiky Digitálně restaurovaného autorizátu; DRA), a názor Nadace české bijáky (za tu přítomen předseda její správní rady Petr Šikoš).
Od premiéry první části filmové trilogie Matrix v končícím roce uplynulo dvacet let.
Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují.
Z Toma Hankse se stalo ztělesnění jakéhosi pevného amerického dobráctví – hraje téměř výhradně přívětivé muže, kteří mají zároveň autoritu a nenápadnou odvahu, usilovnost a zároveň si udrželi trochu dětinskosti, chlapectví. Stěny té jeho škatulky jsou natolik neohebné, že Hanksovy ojedinělé pokusy se z ní nějak vymanit nedopadly zrovna přesvědčivě.
Protože za některé opusy může produkce téže ženy – Kamily Zlatuškové –, je rozhovor právě o Zlaté mládeži, o typech pořadů, které se vysílají v Norsku.
Britský herec Michael Fassbender střídá velké role tak rychle, až to jeden těžko stíhá. Slávu a související požitky si jistě zaslouží, zjevně je to inteligentní a pracovitý muž. Ve svém oboru vyniká, kamera ho má velice ráda, v jeho tváři se zvláštním způsobem spojuje strohost a vášeň (může to souviset s jeho německo-irským původem), dokáže sugerovat nějaké tajemství.
Spectre, čtyřiadvacátý filmový příběh agenta 007, se netěší zrovna skvělé pověsti, důvody je docela snadné identifikovat. Nemůžu si ale pomoct, možná to bylo počasím, možná v mém mozku probíhají nějaké neblahé a nevratné procesy. Ale mně se Spectre docela líbil.
Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci.
James Bond na projekčních plátnech popíjel martini už v době, kdy já jsem byl ještě na houbách, je tu už zatraceně dlouho.
Nový film má Petr Zelenka v kinech po sedmi letech. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a je to komediální esej.
Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Známý italský režisér Paolo Sorrentino ve filmu Mládí v mnohém navazuje na populární Velkou nádheru (2013), jak už to tak u „dvojek“ bývá, tlačí trochu moc na pilu. Na letošním karlovarském festivalu Mládí zvítězilo v hlasování publika, hodně se o tom filmu v kuloárech mluvilo, v postojích k němu si šlo všimnout i jistého generačního předělu.
K trendům české televizní a filmové produkce patří potvrzovat tuzemskou existenci samozřejmou a nijak motivovanou přítomností slovenských postav. Tato česko-slovenská nespornost ale realitu de facto karikuje: ačkoli Slováci tvoří v českých zemích nejpočetnější menšinu a zároveň v nich zastávají viditelné posty, není to tak, že kam Čech šlápne, tam zavadí o někdejšího federálního soudruha.
Rumunská kinematografie, šťastná to kinematografie. Mimo jiné taky proto, že se jí podařilo úspěšně přežít období, kdy byla v módě. Pozornost festivalového publika těká od objevu k objevu, vždycky „frčí“ nějaký národní film, to frčení ale může vydržet o moc déle, než dovolí potřeba přísunu nových vzruchů a objevů.
Část prázdnin jsme strávili v pronajaté chalupě, jejíž majitelé věnovali značnou péči výzdobě interiéru a dosáhli na tom poli výsledků vídaných jen zřídka, pokud vůbec.
Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.
Z počtu ohlasů a víceméně všeobecného nadšení, které pár dní po premiéře film Schmitke doprovázejí, je zjevné, že došlo na intelektuální hit, který vábí na svou mimořádnost.
Ten klip si na YouTube pustilo skoro pět milionů lidí. Píše se rok 2010, ruský premiér a v té době bývalý prezident a taky budoucí prezident Putin pořádá slavnostní charitativní večer.
O filmu Poslední z Aporveru, obvykle označovaném jako „nejdražší neexistující film v českých dějinách“, opakovaně psal už kdekdo, je už těžko se v historii kolem vzniku tohoto snímku vyznat. Třeba před rokem a čtvrt na stránkách Echo24.cz k ní přispěl tehdejší kolega Lukáš Růžička. S velkým úspěchem, tři jeho články byly hojně klikané, sdílené a diskutované.
Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.
Z množství filmů, které byly uvedeny na letošním karlovarském festivalu, zaujaly například dva pokusy pojmout s respektem, a přitom nově klasické americké žánry.
Režisérka Helena Třeštíková bude se svým nejnovějším filmem – celovečerním dokumentem Mallory – na MFF Karlovy Vary soutěžit v sekci dokumentárních filmů.
Rumunský film je v posledních letech na mezinárodním poli hodně a právem ceněný, zároveň se ale jaksi ví, co od něj čekat – styl tzv. rumunské nové vlny, s pomalu a syrově zachycenými příběhy ze současnosti nebo nedávné minulosti, komorní dramata, v nichž naléhavě a ve vší vážnosti zaznívají morální otázky, které doléhají na komplexně vykreslené hrdiny.
