Ve věku 91 let v pátek zemřel herec Ivo Niederle. Uvedl to server Blesk.cz, serveru Tn.cz následně informaci potvrdil zpěvák a herec Josef Zíma. Niederle byl širší veřejnosti známý spíše z menších rolí, třeba v českém krimifilmu Pěnička a Paraplíčko. Díky znalosti jazyků se objevil v malých rolích i v zahraničních filmech, mimo jiné v americkém akčním snímku xXx.
Psát dojmy z něčeho, co sotva začalo, se nemusí vyplatit, ale na druhé straně, až bude hotovo, už to nebude tak riskantní.
Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku příštího rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Ta letošní sezona je ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě.
Zvláště teď v povánočním čase lze docenit, co bychom si počali bez herců. Nějak bychom to přežili, ale byl by to smutný a prázdný svět. A taky samozřejmě bez hereček, bez kterých by to už vůbec nešlo.
Nastal čas sváteční, pro jednou by tak jeden mohl na toto místo napsat něco jiného než více či méně pronikavé odůvodnění, proč svět míří do horoucích pekel a nedá se s tím moc dělat.
Ve věku 84 let v úterý zemřel francouzský herec Claude Brasseur, informovala agentura AFP. Brasseura proslavily v 70. a 80. letech zejména komedie, ztvárnil ale i řadu vážných rolí. Byl dvojnásobným držitelem francouzské filmové ceny César a v roce 1964 také reprezentoval Francii na zimní olympiádě v Innsbrucku v jízdě na bobech.
Kanadský dokumentární film Vzestup Jordana Petersona, který je možné vidět na internetovém vysílání České televize, je pozoruhodný především jako artefakt „kulturní války“, zaujme především rozporem mezi velice zdrženlivou povahou toho díla a prudkými reakcemi, jež v době uvedení vzbudilo. Některá kina za oceánem ho odmítala promítat, jinde se projekce rušily kvůli ohlášeným protestům.
Ve věku 90 let dnes zemřel herec Jiří Hálek. O jeho úmrtí informoval server Blesk.cz. Hálek patřil k dlouholetým oporám pražského Činoherního klubu, na jehož scéně strávil 37 let. Tento vzrůstem nevelký herec osobitého hlasového projevu ztvárnil ve filmu a v televizi desítky spíše vedlejších rolí, v nichž dokázal uplatnit svůj komediální i dramatický talent. Diváci si ho pamatují například z filmů Marečku, podejte mi pero! nebo Jak svět přichází o básníky.
Titul rozhovoru je rozhodně míněn jako nadsázka. Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.
Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.
Na to, aby byl film nějakým způsobem důležitý, nemusí být dobrý ani nemusí nic pronikavého nebo podstatného říkat. Někdy stačí, když to za něj udělají kritické reakce, které nakonec mohou téma filmu osvětlit docela výrazně a třeba taky bezděčně. Něco podobného se přihodilo po uvedení filmu Hillbilly Elegy, adaptace stejnojmenné autobiografické knihy J. D. Vance (v Česku vyšla pod názvem Americká elegie).
Pro filmaře je ale kino důležité ještě z jednoho důvodu – může čekat, že diváci tam při sledování díla, které ho třeba stálo pár roků práce, některé věci dělat nebudou, že je bude mít jistým způsobem pod kontrolou.
Filmoví producenti a provozovatelé kin zvažují právní kroky proti státu, pokud vláda nepovolí čtvrteční otevření kinosálů po boku restaurací, maloobchodů či heren. Dle audioviziálních asociací je jejich oblast podnikání diskriminována a nedostatečně kompenzována za ušlé zisky. Jen za druhou vlnu pandemie přišla česká kina o 150 milionů korun jen ze vstupného. Asociace upozorňují, že dokážou zařídit potřebná opatření, od omezení počtu návštěvníků po nošení roušek.
Nějak se mi to zase přihodilo. Zase se v téhle rubrice budu zabývat twitterovým účtem Jiřího Ovčáčka, navíc věcí, která může někomu připadat dost marginální, vidím v ní ale symptom nějakého pozoruhodného posunu. Prezidentův mluvčí chtěl vyjádřit názor, že Česká televize věnovala zbytečně velkou pozornost příjezdu Miloše Zemana na zasedání Poslanecké sněmovny, kde prezident mluvil o rozpočtu, a s přehnaně velkou péčí zaznamenávala obtíže, které měl při vystupování z auta. Pobouřený status uzavřel větou: „Na Kavkách se jistě tvářili slastně jako prof. Braun v Majorovi Zemanovi.“
Nových filmů je letos pomálu, pomalu každá premiéra proto poutá až nepřiměřenou pozornost, zvlášť v situaci, kdy se uvedení většiny těch důležitých snímků odkládá na lepší časy. O to větší zájem může přitáhnout film, o jehož vzniku se toho dopředu moc nevědělo a který by přitom zajímal široké publikum i v časech normálního kinematografického provozu. Navíc je to dílo, které reflektuje tu nejsoučasnější současnost včetně pandemie koronaviru a amerických voleb.
Španělský seriál Vlast je příkladem solidně provedeného „prestižního projektu“. Adaptace mimořádně úspěšného románu Ferdinanda Aramburua seznamuje publikum s méně známou historií, činí tak ale způsobem velice vstřícným, ukazuje ji zdola, optikou nikoli těch, kdo dějiny tvoří, ale lidí, kteří jimi jsou vlečeni. Zároveň jsou ale na Vlasti znát i limity podobného stylu vyprávění, které v zájmu snadné stravitelnosti dělá tu historii trochu moc úhlednou.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Podobenství o myších, lidech a nadpřirozených úkazech patří ke Kingovým nejpůsobivějším románům. Autor se zamýšlí nejen nad nehumánností nejvyššího trestu, jenž se při zaslepenosti žalobců snadno mění v justiční vraždu, ale i nad břemenem, ke kterému je člověk odsouzen ve snaze dostát pozemské spravedlnosti. Čte Vladislav Beneš.
V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.
Třídílný seriál České televize Herec, který skončil minulou neděli, je myslím neobvyklý v české produkci tím, že se nesnaží být morálně úhledný. V tomto smyslu je taky zajímavým střípkem k vyvíjejícímu se chápání našich padesátých let. Ti, kdo si stěžují, že to je zase další kousek o tom, jak ta doba byla zlá, a že už je na čase „začít vyprávět komplexnější příběhy“, nepostřehli, že se zde právě toto trochu děje.
Údajný skandál začal kvůli několika účtům na Twitteru, které si stěžovaly, že Egypťanku nehraje Egypťanka, nebo alespoň Arabka. Z několika tweetů byl cítit antisemitský osten, když zdůrazňovaly, že Gadotová je Izraelka.
Představa, že by přestala existovat místa, v nichž bych mohl sledovat film jsa všelijak vyrušován, mi ale najednou přijde děsivá.
Znepokojení nad obrazem, který o bývalém českém prezidentovi Václavu Havlovi podává film Slávka Horáka, vyjádřila v otevřeném dopise skupina někdejších Havlových přátel a kolegů. Havel nebyl slaboch, ale symbol silné rovné páteře, uvedli signatáři, mezi nimiž je někdejší premiér a předseda Senátu Petr Pithart, bývalý velvyslanec Petr Janyška, výtvarník Joska Skalník nebo spoluzakladatelé Veřejnosti proti násilí Fedor Gál a Ladislav Snopko. Proti jejich vyjádření se ale ohradili tvůrci filmu.
Snímek Žaluji režiséra Romana Polanského má pověst kontroverzního díla. Důvodem je ale osobnost tvůrce, nikoli film sám – ten je naopak velice uměřený, jeho forma až klasická, zpracovává dobře známý příběh, který dnes už žádné vášně nebudí, postoj prakticky všech k němu je plus minus stejný. Je to příběh Dreyfusovy aféry z konce devatenáctého století.
Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.
Asi to ukončím. Když se myšlenka na to jednou objeví, už zůstane. Drží se, setrvá, dominuje. Nemůžu s tím toho moc nadělat, věř mi. Nezmizí. Bude tam, ať už se mi to líbí, nebo ne. Je tam, když jím, když jdu do postele, když spím. Je tam, když se probudím. Vždycky tam je. Vždycky.
I když jsme rozhovor s Bohdanem Slámou plánovali k premiéře jeho prvního historického filmu Krajina ve stínu, první téma se vnutilo úmrtím Jiřího Menzela. Bohdan Sláma ho znal, stejně jako další velká jména české „nové vlny“, osobně, jako jejich student a posléze i kolega. Vlastně asi není druhého současného filmaře střední generace, který by měl tak blízko k Milošovi Formanovi, s nímž napsal knižní dialog Povolání režisér, k Věře Chytilové, jíž asistoval na několika filmech po roce 1989, a vlastně i k Jiřímu Menzelovi: oba je spojuje třeba to, že Bohdan Sláma (stejně jako po listopadu 1989 Jiří Menzel) nyní vede katedru režie na pražské FAMU. Náš rozhovor, v němž se po letech setkali dva známí z veselých mladších let, se konal ve středu 9. září ve vesnici Bořice, kde Bohdan rekonstruoval rozpadlý statek a kde žije se svou ženou Mirkou a dětmi.
Zlatého lva na 77. filmovém festivalu v Benátkách získal film Země nomádů (Nomadland) americké režisérky čínského původu Chloé Zhaové.
Americká filmová akademie oznámila, že od roku 2024 budou muset všechny snímky aspirující na Oscara pro nejlepší film roku splňovat aspoň dva ze čtyř standardů inkluzivity – zástupci žen nebo etnických či sexuálních menšin mezi hlavními postavami nebo v dostatečném počtu postav vedlejších, zpracovávání témat souvisejících s postavením žen a menšin, představitelé menšin na rozhodujících místech ve štábu, vedení produkční firmy, místa pro stážisty z řad menšin a tak dále.
