Snímek Mank vrací do Hollywoodu čtyřicátých let

Mdlá vzpoura dvorního šaška

Snímek Mank vrací do Hollywoodu čtyřicátých let
Mdlá vzpoura dvorního šaška

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Loňská sezona byla ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě. Je pravda, že pro tvůrce svých prestižních projektů Netflix vytváří mimořádné podmínky – nechá je dělat, co a jak chtějí, a vytváří jim k tomu skutečně mimořádné podmínky. A výsledky tomu odpovídají – ne že by tak nutně vznikala veledíla, jež tuhle dobu přežijí, jsou to ale filmy v něčem dost extravagantní, popírající běžnou producentskou logiku, která bere ohled na náklady a komerční perspektivy.

Před dvěma roky tak vznikl „intimní velkofilm“ Alfonsa Cuaróna Roma, memoárový snímek, v němž režisér portrétuje venkovskou ženu, která pracovala jako služebná v jeho rodině, natočený s velkorysostí a péčí o detaily, jež by v běžných podmínkách filmového průmyslu byla i pro hvězdu Cuarónova formátu nedosažitelná. O rok později následoval Scorseseho Irčan, čtyřhodinová (!) kombinace gangsterského eposu a opět velice intimního filmu o umírání a plynutí času. Loni přišla řada na Davida Finchera, režiséra částí publika i kritiky až uctívaného, který poslední dobou s Netflixem úzce spolupracuje (seriály Domek z karetMindhunter: Lovci myšlenek). Dostal od Netflixu nabídku, jaká se odmítá vskutku těžko – natočit jakýkoli projekt, který chce udělat už dlouho, ale nikdy k tomu nedostal šanci. Fincherovou volbou byla realizace scénáře, který před lety napsal režisérův zesnulý otec Jack. Vznikl film Mank, pojmenovaný po hlavní postavě, hollywoodském scenáristovi Hermannu Mankiewitzovi, spoluautorovi jednoho z nejceněnějších filmů všech dob – Občana Kanea (1940), režírovaného Orsonem Wellesem.

V jednom ohledu (jistě ne stylem) je Mank blízký Formanovu Amadeovi a divadelní hře Petera Shaffera, z níž film vycházel. Vypráví smyšlený příběh o reálných umělcích, story vychází z jakési legendy, jejíž nepravdivost již byla prokázána, a snaží se prostřednictvím té story formulovat nějakou širší pravdu o umění vůbec. V Amadeovi to byla legenda o Mozartovi jako oběti intrik chorobně závistivého rivala Salieriho. V Mankovi zas teorie o Hermannu Mankiewitzovi jako skutečném autorovi Občana Kanea, s níž v sedmdesátých letech přišla významná americká kritička Pauline Kaelová. Od té doby byla spolehlivě vyvrácena, jistě, Mankiewitz byl autorem první verze scénáře, tu ale Welles několikrát přepsal, natočený film se od poslední verze scénáře navíc výrazně liší. Podobně se nezakládají na pravdě ani mnohé další epizody ve filmu zachycené. To by nemuselo vadit, pomocí smyšlenky je přece možné vyjádřit nějakou hlubší pravdu, jíž by faktická přesnost mohla stát v cestě, příkladem je množství děl od Shakespeareova Richarda III. třeba až po toho Občana Kanea, filmu, o němž je známo, že předobrazem jeho hrdiny byl tiskový magnát William Randolph Hearst. Význam toho díla spočívá ale v něčem úplně jiném, než je to, co vypovídá o jedné konkrétní historické postavě. Jenomže právě v tomhle ohledu, myslím, Mank selhává. Jistě se dotýká mnoha témat, jež jsou filmem spíš jen registrována, divák si je může odškrtnout. Místo aby film vypovídal, výpověď spíš sugeruje. Pověstná Fincherova distancovanost může působit až alibisticky jako způsob, jímž chce zakrýt nějakou podstatnou absenci. Nevolám po tom, aby film třeba až doslovně formuloval nějakou myšlenku, poselství a mlátil jím pak diváky po hlavě, Mankovi spíš chybí nějaké – v širším slova smyslu – vidění, které by pronikalo hlouběji než k povrchu věcí, vnímalo by je ještě jiným způsobem, než je prosté zaregistrování. Dokázalo by z příběhu nějakých lidí v nějaké době vytáhnout esenci, která je třeba univerzální a přesahuje čas – dobu, v níž se odehrává, i tu, ve které vzniká.

Fincher v Mankovi používá mnoho postupů charakteristických pro kinematografii čtyřicátých let – od úvodních titulků přes černobílý obraz (kamera Erik Messerschmidt) a dobově charakteristickou vizualitu k odsýpajícím dialogům, plným vypointovaných replik. Nedá se ale říci, že by Fincher čtyřicátá léta replikoval, spíš z jejich atributů staví cosi vlastního, dynamičtějšího, v jiném formátu, nakonec ani ta černobílost se nepodobá obrazu starých filmů. A některé scény jsou zrežírovány způsobem skutečně ohromujícím, třeba ta, v níž Mank (Gary Oldman) během natáčení jakéhosi svěžího dílka (vystupuje v něm Jana z Arku a nějací kovbojové) mluví s hlavní představitelkou Marion Daviesovou (Amanda Seyfriedová) a poprvé se potká s magnátem Hearstem (Charles Dance).

Film se odehrává ve dvou časových rovinách. V té první se Mank, upoutaný po havárii na lůžko, snaží napsat scénář Občana Kanea. Práci mu komplikuje šibeniční termín, dotírající žvanivý editor, čekající režisér a především jeho vlastní a značně pokročilý alkoholismus, který je obtížné uspokojit v domácnosti, v níž platí „suchý zákon“. Zároveň mu je jasné, že tahle práce na něj může mít dost neblahý existenční dopad – Hearst je stále ještě vlivný a způsob, jakým ho film vykresluje, se mu líbit nebude. V početných retrospektivách se snímek vrací do dřívějších let, kdy se Mank pohyboval mezi hollywoodskými mocnými včetně Hearsta, hrál před nimi roli jakéhosi dvorního šaška, zábavného opilého chlapíka, jemuž je dovoleno říkat i věci, které by jinému nemusely projít. V jeho společnosti může divák ve filmových studiích potkat kdejakou veličinu – třeba slavného šéfa studií MGM Louise B. Meyera (Arliss Howard), producenta Irvinga Thalberga (Ferdinand Kingsley), Mankova mladšího a úspěšnějšího bratra Josepha (Tom Pelphrey). A také být svědkem – pobaveným a cynickým – lecčeho. Někde za horizontem sebou pohlceného Hollywoodu řádí hospodářská krize, o úřad kalifornského guvernéra se ve volbách uchází radikální socialista, spisovatel Upton Sinclair, vlivným hollywoodským hráčům to není po chuti. Rozjedou proti němu dezinformační kampaň a to už je na Manka moc, dvorní šašek se vzbouří…

Mank zachycuje život ve zlaté éře Hollywoodu, ten lesk ale ukazuje ve větší míře falešný – intriky mocných, vyčerpání a cynismus lidí dole, společnost, která prodává emoce, sama ale chladně kalkuluje. Mankův příběh v tom světě je možné chápat dvojím způsobem. Jako příběh revoltujícího umělce, který se jednou vzepře a po letech se pomstí, protože toho krále, před nímž kdysi šaškoval, zachytí v díle, které přežije je oba. Stejně tak je v něm možné vidět muže, který za tu pobavenou masku schovává vlastní neschopnost se nějak angažovat, zaujmout skutečný postoj. Pokusí se to dohnat až po letech, kdy už je vlastně pozdě a jeho dílo poškodí taky lidi, pro které v něm určil úlohu vedlejších postav. Taková ambivalence může film samozřejmě posílit, jenomže v případě Manka je to mnohoznačnost z nouze, neopírá se o plastické postižení charakteru hlavní postavy, jejích rozporů. Při vší obdivuhodné snaze Garyho Oldmana a dalších zůstává z Manka skvěle zahraná, ale plochá figura. Člověk s maskou, přičemž filmaři, který ho portrétuje, ta maska stačí. Nakonec i ten Mankiewiczův alkoholismus většinou slouží spíš jako jakžtakž zábavný ornament, s výjimkou jedné klíčové scény, jež zřejmě měla být smutně groteskním způsobem katarzní, ale její síla nemá z čeho vyrůst a nakonec je „zalehnutá“ okázalou režisérskou perfekcí. Finále pak od tématu vlastně odbočí, na scénu naplno vstupuje Orson Welles (Tom Burke) a vede s Mankem krátký spor. Nejde o to, že je ta scéna k Wellesovi nespravedlivá, líčí ho jako nafoukanou režisérskou primadonu. Především z něho ale Fincherův film dělá nezajímavou figuru, chodící stereotyp, který se s protagonistou střetne a zrovna moc to nejiskří. Fincher ukazuje dávný Hollywood a možná přes něj míří i na ten dnešní, jenž za ním co do sebezahleděnosti jistě nezaostává. A podobně jako jeho hrdina si drží svou masku – chladného zaznamenavatele. Chladný styl, chladně podané vyprávění nemusí nutně postrádat intenzitu, Mank ale místy působí až mdle, jako něco méně než součet součástí toho díla (jejichž hodnota navíc nemusí být tak velká).

Ten film ukazuje Hollywood jako místo obydlené lidmi, kteří se považují za důležitější a vůbec větší, než jsou, výšiny, z nichž shlížejí na „plebs“ v hledišti, jsou iluzorní, filmy, které vytvářejí, nejsou tak zásadní, jak se domnívají, nakonec ani ten Mank není tak vtipný, jak si sám (možná společně s autorem filmu) myslí. Fincherův snímek ale není z těch, které by z téhle mentality nějak vybočily, trochu se jí vysmívá, ale je také jejím plodem.

2. ledna 2021