Proč americká kritika ztrhala film Hillbilly Elegy

Nepovedený film v kulturní válce

Proč americká kritika ztrhala film Hillbilly Elegy
Nepovedený film v kulturní válce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na to, aby byl film nějakým způsobem důležitý, nemusí být dobrý ani nemusí nic pronikavého nebo podstatného říkat. Někdy stačí, když to za něj udělají kritické reakce, které nakonec mohou téma filmu osvětlit docela výrazně a třeba taky bezděčně. Něco podobného se přihodilo po uvedení filmu Hillbilly Elegy, adaptace stejnojmenné autobiografické knihy J. D. Vance (v Česku vyšla pod názvem Americká elegie). Reakce na její filmové zpracování velmi obnažujícím a v něčem i paradoxním způsobem ilustrují třídní aspekt současné kulturní války ve Spojených státech a nejenom tam.

Americký výraz „hillbilly“ není zrovna lichotivý, do jisté míry by mu odpovídalo třeba české „vidlák“. Označuje především venkovské obyvatele Apalačských hor a Plošiny Ozark, míst, kde je značně rozšířená chudoba a dnes taky drogová závislost, je pro ně (nebo aspoň byla) charakteristická také jakási místní v širším slova smyslu kultura, jež může velkoměstskému člověku připadat zaostalá až směšná. Hillibillies často patří k vrstvě, jíž se přezíravě říká „white trash“, bílá spodina, a ta přezíravost může být vyjadřována bez obav z toho, že by mluvčí byl vnímán jako rasista.

J. D. Vance vydal svoje memoáry před čtyřmi roky, popisuje v nich historii své rodiny, jejímž refrénem jako kdyby bylo neštěstí a deprivace, které se snaží zasadit do širších společenských a historických souvislostí. Především ale vypráví svůj příběh mladého muže, pocházejícího z těch poměrů, kterému se z nich ale podařilo vymanit, vidí v tom především zásluhu své striktní a rázovité babičky, jež si ho v rozhodující chvíli vzala pod křídla. Také díky tomu se mohl stát prvním z rodiny, kdo vystudoval vysokou školu a po dokončení služby u amerických mariňáků dokonce získal diplom z prestižního Yaleu. Tam ovšem zažíval značnou nejistotu v konfrontaci s prostředím vyšších tříd, měl problémy s ním splynout, absorbovat jeho návyky, v běžných situacích si tam mohl připadat jako v minovém poli. Kniha měla veliký ohlas mezi kritiky i čtenáři, stal se z ní bestseller. Pozitivně na ní bylo vnímáno, že se snaží přiblížit životní podmínky a v širším slova smyslu kulturu lidí, kteří žijí mimo zorné pole amerických elit, a velmi přesvědčivě ukazuje, jak ta kultura také vlivem společenského vývoje upadá. Některé odmítavé reakce autorovi vyčítaly stereotypizaci postav a jejich prostředí a také to, že je interpretuje konzervativním způsobem (Vance se považuje za sociálního konzervativce), obžalovává nejenom širší společnost, ale i, řekněme, kulturu chudoby, jež v lidech v ní žijících posiluje destruktivní vzorce chování, které jim brání v úniku ze sociálního dna. Jako neblahý vnímá Vance i vliv sociálních dávek ve formě, jakou jsou dnes poskytovány.

Hillbilly Elegy je typ knihy, po které Hollywood skočí – může počítat, že se o adaptaci bude zajímat početná čtenářská obec, příběh taky má, řekněme, hollywoodskou dimenzi, je možné z něj dát dohromady „oscarový materiál“, naplňuje se v něm americký sen, velkým tématem je rodina a její dysfunkce, zabývá se nějakou marginalizovanou skupinou a vůbec má v sobě společenskou závažnost, kterou je možné obvyklým způsobem hollywoodizovat. Plus minus v těchto intencích také snímek, který streamuje společnost Netflix, také dopadl. Jeho režie se ujal zkušený řemeslník (v dobrém i špatném smyslu toho slova) Ron Howard, do hlavních rolí hrdinovy babičky a drogově závislé matky Beverly byly obsazeny herecké veličiny Glenn Closeová a Amy Adamsová, které kvůli roli také prošly výraznou proměnou fyziognomie. Temnou realitu života postav prosvětlují jasné barvy a genericky sladká hudba osvědčeného Hanse Zimmera a Davida Fleminga. Je to film udělaný jaksi kompetentně a zároveň dost „po srsti“, slouží jako výkladní skříň pro výkony hlavních představitelek, ve srovnání s nimiž působí Owen Asztalos a Gabriel Basso coby mladší a starší J. D. dost placatě. Oproti knize je Howardův snímek tematicky výrazně chudší – jak se u filmové adaptace dá čekat a ve značné míře se tomu ani nedá vyhnout. Výrazným motivem Howardova snímku je drogová závislost hrdinovy matky, která s ní dlouhé roky a značně neúspěšně bojuje. To téma ale film využívá jako prostor pro to, aby Amy Adamsová „na plné pecky“ předvedla svoje herectví. Filmová Hillbilly Elegy (na rozdíl od té knižní) ani v nejmenším nepředvede, že závislost jedné z hlavních postav není jenom podstatný element jednoho smutného individuálního příběhu, ale taky projev daleko širšího jevu, který svět, jejž má snímek zobrazovat, destruuje, strašlivě sráží – závislost je v ní spíš smutné pravidlo než výjimka hodná zaznamenání. Snímek také působí dost roztříštěně, jako sled obrazů, které toho dohromady moc neskládají, přeskakují mezi časy hrdinova dětství a dospělosti. Postavy ale dostávají prostor skutečně ožít a podobné je to i se světem, který obývají a který při všem vizuálním popásání se na obrazech a scénách deprivace působí jako exotická kulisa, filmu nijak nepomáhají ani velmi úhledné a závažnost spíš sugerující promluvy vypravěče.

Přesto ale může být překvapivá míra a rezolutnost odmítnutí, jehož se film dočkal od výrazné většiny americké kritiky – při všech vyjmenovaných nedostatcích totiž Hillbilly Elegy není film, který by se hollywoodské produkci vymykal ve zlém, jistě existují srovnatelné snímky, které jsou „profesionálními diváky“ vnímány přívětivěji. Jenže od vydání knihy se americká veřejná debata posunula. Kniha vyšla v létě 2016, krátce před vítězstvím Donalda Trumpa v prezidentských volbách, o němž ve značné míře rozhodly hlasy lidí z chudších oblastí amerického severozápadu, kteří předtím tradičně volili demokraty. Vedlo to k vlně zájmu o životní podmínky a vůbec svět takových lidí, reportéři velkých deníků sídlících v amerických centrech vyráželi do maloměst a zjišťovali, co tam žije za lidi, jak se jim daří a jak smýšlejí. Hillbilly Elegy se v tom ohledu potkala s poptávkou, což jistě napomohlo jejímu komerčnímu úspěchu a vesměs pozitivnímu přijetí.

Během čtyř let mezi knihou a filmem se ale role „chudých bílých“ ve veřejné debatě zásadně změnila. Z lidí, kteří jsou v očích kulturního establishmentu oběťmi, se stali „pachatelé“. Souvisí to jednak s dominantním až výhradním měřítkem velmi specificky chápaného antirasismu, které se po zabití George Floyda a následných demonstracích a bouřích začalo – často dost mechanicky a bezmyšlenkovitě – přikládat prakticky na všechny společenské jevy. Z takového hlediska je „white trash“ vrstva lidí, kteří se těší bílým privilegiím, a přesto toho ani nedokázali pořádně využít a teď mají ještě tu drzost se dožadovat respektu, který není čím odůvodnit. Často jsou navíc nositeli toho – aspoň v očích kritiků – nejhoršího z lidství, mohou mezi nimi být otevření rasisté a většinově je jim cizí ideologie současného akademického a institucionálního antirasismu. V jejím duchu si nezaslouží být pozvednuti, ale spíš potlačeni, zosobňují vše, co by mělo být překonáno, třeba i za pomoci mocenských prostředků. S mírnou nadsázkou řečeno: o úpadku kultury hillbillies by se neměly zpívat elegie, ale triumfální pochody.

Rozdělení americké (a v nějaké míře celé západní) společnosti také během Trumpova prezidentství získalo novou ekonomickou dimenzi. S tím, jak dominantní se v něm stala kulturní válka, pomalu mizí tradiční ekonomické rozdělení chudí versus bohatí. Věc pokroku dnes brání koalice velkých firem a kulturních elit, síly reakce reprezentují často lidé, kteří si připadají vývojem posledních let odstrčeni, znevýhodněni. A někteří autoři vykládají to velké pokrokové probuzení či uvědomění (viz termín „woke“) také konfliktem uvnitř elit a snahou jejich mladší části si ten elitní status udržet i v přicházejících časech. Ten „inkluzivní slovník“ (rodič jedna a podobně) nemusí být jen projevem snahy zohledňovat ve veřejné debatě i zástupce všelijakých menšin, může být také v jádru exkluzivní, s jeho pomocí je možné vytyčit hranice mezi elitami, které jej znají a užívají, a neznalým „plebsem“. Soudobé aktivistické pokrokářství je ve Státech z větší části dílem elit nebo nastávajících elit, třeba studentů velice drahých soukromých škol. Odpovídají tomu často i témata, která nastoluje (chudou černou ženu ze čtvrti s vysokou zločinností asi nebude příliš pálit otázka, jestli je J. K. Rowlingová transfobní). Hillbillies v takhle nastavené debatě hrají roli těch, které je potřeba udržet dole a netrpět přitom výčitkami svědomí a jakýmikoli pochybnostmi o ušlechtilosti vlastních motivů. Objeví-li se film, který je – třeba ne zrovna přesvědčivě – chce ukázat jinak než v intencích dnešní kulturní války, je potřeba ho odsoudit, i když snímky a seriály třeba obdobně špatné, ideologicky ale víc vyhovující, se mohou v témže prostředí dočkat neopodstatněné a nadšené chvály.

13. prosince 2020