Filmové projekce (65 filmů) Slavonice Festu budou letos soustředěné do centra Slavonic a rakouského Kulturbrücke Fratres, hudební část festivalu proběhne ve Stodole Maříž. Výstavy umění přivítají diváky jak v rakouském Fratres, tak i v mařížské kapli a přilehlé zahradě, ve Spolkovém domě nebo festivalovém centru ve Slavonicích.
Každý rok odlétá do Norska patnáct tisíc Čechů (Moravanů i Slezanů), kteří tam provozují pokus o mořský rybolov. Mnozí z nich se tam znovu a znovu vracejí a nejsou vzácné případy, kdy tam byl někdo už i dvacetkrát a bez rybaření ve fjordech si již nedovede svůj život představit. Jde o poměrně drahou záležitost – takový týdenní zájezd přijde na několik desítek tisíc –, ale rozhodně nejde o zábavu vyšších (středních) vrstev, i když jejich zástupci se tam mohou objevit také.
Během Noir Film Festivalu bude v pěti interiérových sálech a na nádvoří hradu Český Šternberk uvedeno padesát projekcí napříč osmi programovými sekcemi. Dolní nádvoří hradu ponese během festivalu jméno patronky akce Hany Maciuchové (1945–2021). Její tvář uvidíte ve filmech Muž v osidlech (1973) a Načasovaná smrt (1981).
Emil Zátopek byl čaroděj vytrvaleckého běhu přelomu 40. a 50. let minulého století, komunista z chudé rodiny a žolík režimu, ale také ikona prostých lidí a bezelstný, naivní a bohužel ne příliš statečný svéráz, voják z povolání, který v turbulenci 60. let nakonec odvolal to, co odvolal. Trénoval sám sebe. Jeho rekordy plynuly z dávek, jaké neměly obdoby. Běhal intervaly: co nejrychlejší čtvrtky (čtyřstovky), prokládané klusem.
Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.
Zlatou palmu, hlavní cenu mezinárodního filmového festivalu v Cannes, na letošním 74. ročníku získal snímek Titane francouzské režisérky Julie Ducournauové. Na začátku slavnostního předávání, jímž dnes festival končí, to oznámil předseda poroty Spike Lee. Učinil tak ještě před oficiálním vyhlášením hlavního ocenění. Ceremonie tak začala tam, kde měla skončit. Po nečekaném oznámení následoval zmatek a pokřikování z obecenstva.
Britský vévodský pár ze Sussexu Harry a Meghan, který pověsil královské povinnosti na hřebík, se vrhl do filmového průmyslu. Loni v září podepsali se streamovacím gigantem Netflix smlouvu, aby pro něj vytvořili dokumentární filmy, celovečerní snímky či pořady pro děti. Podle magazínu Forbes je smlouva v hodnotě 100 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun). Po necelém roce od vzniku spolupráce se lidé dozvídají teprve o druhém projektu, který vyšel především z rukou Meghan.
Tragický požár vzal život uznávané hollwoodské kaskadérce Deirdre Naughtonové, kterou lidé znají zejména z filmové série Letopisy Narnie. Naughtonová při rozsáhlém požáru v jejím domě zemřela se svou teprve desetiletou dcerou. Informoval o tom australský web News.com.au. Herečku a známou kaskadérku si kromě dobrodružných filmů o fantastické zemi Narnia fanoušci mohou pamatovat také z filmu Já, Frankenstein či seriálů McLeodovy dcery a Sousedé.
Jsme uprostřed sezony divných filmů. Kina jsou sice již otevřená, není v nich ale moc co hrát, část pozdržených velkých premiér si studia „suší“ na pozdější dobu, během uzavírek se toho navíc moc nenatočilo, některé filmy, které se do zdejších kin teď dostaly, mohli diváci vidět už dřív, pokud o to hodně stáli. Nejde jen o pandemií způsobenou krizi, filmová distribuce prochází výraznou změnou modelu, stále větší část kinematografické produkce kinosály míjí úplně a směřuje rovnou na streamovací služby
Šest mužů vyráží na dalekou cestu za rybami do Norska. Spojuje je dlouholeté přátelství a touha po dobrodružství. Jednou ročně sbalí pruty, nepromokavé bundy i piva a vypraví se na moře. To jim poskytuje svobodu, musejí se ale vypořádat se špatným počasím, nespolehlivou technikou i vlastními přešlapy.
Politika se dostane ledaskam, i na tiskovou konferenci k uvedení nového snímku na filmovém festivalu v Cannes. Právě tam se totiž jeden z herců Pio Marmaï pustil do francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Marmaï není spokojený s tím, jak hlava státu Francii vede, podle svých slov by byl ochoten do Elysejského paláce prolézt i potrubím a dát Macronovi do huby. Marmaï v Cannes propaguje film La Fracture, který pojednává o protestech tzv. žlutých vest, jež především v roce 2019 plnily francouzská náměstí. Herec tam ztvárňuje jednoho z demonstrantů, který se při střetech zraní.
Hollywood je, jak známo, továrna na iluze a sluncem prozářené happy endy, realita světového centra zábavního průmyslu ovšem bývá – opět jak známo – všelijaká. I tam si lidé mohou se zvěčnělým Janem Vodňanským říkat: „Naše lesy nejsou žádným disneylandem.“ V místě, kde lidem jde o slávu, peníze a třeba taky realizaci nějakých jejich osobních vizí, to asi nemůže fungovat výrazně jinak. Život se tam s nikým moc mazlit nemusí a taky to nedělá.
Ve věku 68 let zemřela televizní, filmová a divadelní herečka Libuše Šafránková. Informaci přinesl server CNN Prima News, kterému ji potvrdil její syn Josef Abrhám. Šafránková se nejvíce proslavila titulní rolí v pohádce Tři oříšky pro Popelku. V roce 2015 jí byla udělena prezidentem republiky medaile Za zásluhy I. stupně. Hrála v desítkách filmů a pohádek, hlavní role měla například v pohádce Třetí princ či Princ a Večernice, z filmů ji lidé znají například z Vrchní, prchni! či Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách.
K rozebíraným tématům dneška patří krize maskulinity, bezradnost mužů při snaze najít pro sebe místo ve světě, v němž pro tradičně chápané mužské ctnosti nemusí být moc místa. Pokud si někdo chce počíst o tom, co všechno dělají muži špatně, nemusí trpět obavou z nedostatku příležitostí. Dánský film režiséra Anderse Thomase Jensena by bylo možné brát jako příspěvek k podobným debatám, není to ale politické dílo a mírou empatie vůči svým postavám překonává placatou charakterizaci a polopatistickou doslovnost typickou pro soudobé angažované umění.
Bohužel jsem si nezatrhoval při četbě dosti svědomitě, takže teď nemůžu v pamětech Woodyho Allena Mimochodem najít ta místa, která by zdůvodnila, že o té knize píšu tady, kde obvykle tvrdě pereme do vlády, až z ní lítají cucky, nebo hrdinsky vzdorujeme chodu světa. Zvolněme pro jednou a věnujme se třeba Allenovu vztahu k České republice, jak to vyplývá z té knihy. Stopy se objevují na dvou místech, pokud jsem nic nepřehlédl a pamatuju si to dobře.
Jeseničtí kriminalisté zadrželi a obvinili osmatřicetiletého muže, který se podle nich pokusil navázat sexuální kontakt přes sociální sítě s nezletilou dívkou z Jesenicka. Muž je přitom již za obdobnou trestnou činnost stíhán, jeho praktiky byly zachyceny i během natáčení dokumentárního snímku V síti, sdělila v úterý jesenická policejní mluvčí Tereza Neubauerová. Soud rozhodl o jeho umístění do vazby. Policie uvedla, že muž nezletilou dívku z Jesenicka oslovil prostřednictvím sociální sítě facebook pod falešným profilem.
Je docela osvěžující setkat se s dílem, jehož autoři možná neměli ambice úplně největší, rozhodně se nesnažili „přepsat historii“, avšak ty záměry, jež měli, se jim povedlo naplnit prakticky dokonale. Člověku se někdy zdá, že takových je čím dál méně, daleko častěji narazí na velice chabé práce, jež svou existenci ospravedlňují pomocí různých křečovitých „vysvětlivek“. S radostí proto oznamuji, že sedmidílná minisérie Mare z Easttownu z produkce HBO mezi příklady takové neokázalé perfekce patří.
Ti muži tedy seskočí „do tmy“, do zázemí protektorátu, a mají se dopravit do Prahy. Od začátku se plán bortí, neboť jeden z mužů se setká se známým železničářem, který pochopí, o koho jde.
Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.
Kritik by měl být věrný svému zážitku, řekl kdysi Jiří Cieslar, významný český filmový publicista a vysokoškolský učitel. V praxi to tak ale často nebývá. Nemálo z ambiciózních textů (nejen) o filmu zážitek svých autorů v konfrontaci s kritizovaným dílem ignoruje a někdy třeba i popírá, konstatuje třeba netušené hlubiny díla, jež ve skutečnosti kritika strašlivě nudilo.
Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce. Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev.
Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji.
Snímek Země nomádů převládl ve většině hlavních kategorií cen americké filmové akademie Oscar, jejichž předávání se letos odehrávalo v netradičním a podle řady médií rozpačitém formátu vynuceném pandemií. Země nomádů si odnesla hlavní ocenění za nejlepší film, režisérka snímku Chloé Zhaoová dostala zlatou sošku za režii. Akademie ocenila i Frances McDormandovou, jež ve filmu ztvárnila hlavní roli. V hlavní mužské herecké kategorii zvítězil Anthony Hopkins ve filmu The Father.
V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“
Ve věku 78 let zemřel francouzský herec Yves Rénier. V celosvětovou známost vešel jako komisař Moulin ve stejnojmenné sérii televizních kriminálek. Agentuře AFP to oznámila jeho manželka. Yves Rénier zemřel v noci z pátku na sobotu na infarkt ve svém domě v Neuilly-sur-Seine na západě Paříže. Herec se těšil obrovské popularitě díky své roli vyšetřovatele v kožené bundě a neortodoxním metodám. Kriminální seriál Komisař Moulin byl vysílaný s přestávkou od roku 1976 až do roku 2008 na stanici TF1.
O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.
Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.
Koncem osmdesátých let se do zdejších kin dostal sovětský (lotyšský) dokumentární film Je lehké být mladý?. V zemi původu byl velice populární a chodilo se na něj i v tehdejším Československu, naprosto se vymykal způsobu, jímž se v „táboře míru“ o mládí mluvilo, jak se ukazovalo – jako stav prakticky nepřetržitého nadšení z možností člověka v socialistickém zřízení, radostná cesta, na níž se sice mohou vyskytnout nějaké ty problémy, ale na jejím horizontu je všeobecné štěstí.
Stačí jediný dotek takzvané civilizace, a tyto „hliněné ráje“ se sypou jako domečky z karet. Stačí, aby dostali boty, a všechno je jinak. Stačí, aby je nějaká organizace začala seznamovat s hygienou, a krása mizí.
Dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel Zdeněk Svěrák začne v pondělí se svým synem, režisérem Janem Svěrákem, natáčet nový film. Také proto, a vzhledem k protipandemickým opatřením, nechystá oslavu svých 85. narozenin, které připadnou na 28. března. „Asi si jenom připijeme s manželkou a 29. března už půjdu do práce, tak musím být svěží,“ řekl Svěrák v rozhovoru. Celkově osmý film, na kterém spolupracoval se svým synem Janem, se bude jmenovat Betlémské světlo.
