Řešení mnohaměsíční vládní krize by mohly přinést úterní schůzky v Lánech. O schůzku s prezidentem Milošem Zemanem kvůli situaci na ministerstvu kultury požádal premiér Andrej Babiš. Na vlastní žádost se s hlavou státu setká i předseda Pirátů Ivan Bartoš, Zeman přijme také šéfa lidovců Marka Výborného.
Dva cizinci si včera večer vybrali jako plochu pro své graffiti pilíř gotického Karlova mostu. Vytvořili velký modročerný nápis o velikosti pětkrát dva metry na pilíři na ostrově Kampa.
Více než šestileté působení Miloše Zemana na Hradě již mnohokrát ukázalo, jak obtížné je s prezidentem řešit personální otázky, pokud s něčím nesouhlasí. Prezidentův svérázný výklad ústavy nejnověji pociťuje Michal Šmarda (ČSSD), jehož jmenování ministrem kultury se nezdá být v příštích týdnech reálné. Nepomáhá tomu ani přístup předsedy Jana Hamáčka, který prezidentovo otálení omlouvá. Pokud jde alespoň o setkání Šmardy s prezidentem, hovoří mluvčí Jiří Ovčáček o „geologicky dohledné době“.
Na Ottovi M. Urbanovi bylo vždy vidět, že je kunsthistorik vybraného typu. Miloval od mládí dekadenci, symbolismus, umění a způsoby konce 19. století, ale i všechny jemné podivíny, kteří přišli potom. On sám byl a je muž vybraných způsobů a nenucené elegance. Je vlastně logické, že po dvou letech na významném místě v pražské Národní galerii z této instituce odchází. Je to jeho osobní protest proti způsobu, jakým je do ní ze strany státu zasahováno. S Ottou jsme chodili do ročníku na FF UK a společně trpěli na vojenské katedře. Proto to tykání.
Ve věku 87 let ve středu zemřel spisovatel, scenárista, překladatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. Informaci potvrdil ČTK předseda Českého centra mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček. Stránský je například autorem knihy Zdivočelá země, podle níž vznikl stejnojmenný televizní seriál popisující poválečné osídlování českého pohraničí. Ve svých dílech čerpal z vlastních zkušeností člověka, který byl za komunistického režimu dvakrát uvězněn.
Ministr kultury Antonín Staněk by měl v čele úřadu skončit, jeho patnáct minut slávy na sociálních sítích už skoro uběhlo. Ale snaží se, v každém jeho vyjádření jako kdyby zněla prosba: Všímejte si mě, bavte se, tady jsem, zaujměte ke mně stanovisko. Úřad ministerstva ale „vygeneroval“ ještě jednu hvězdu – náměstka Aloise Mačáka.
Prezident Miloš Zeman se o přijetí demise ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD) rozhodne až po úterní schůzce s ním. Zeman to řekl předsedovi sociální demokracie Janu Hamáčkovi čtvrteční schůzce na Pražském hradě, uvedl Hamáček. Šéf ČSSD a místopředseda vlády hlavu státu informoval o svém návrhu řešení. O rezignaci Staňka spolu jednali na Pražském hradě asi půl hodiny.
Divadlo Na zábradlí zrušilo několik dní před premiérou uvedení inscenace Děvčátka, na slovíčko. Jejím námětem měla být sexuální výchova za socialismu a kdysi známé publikace o ní. Představení připravoval filmový režisér Marek Najbrt na základě textu publicisty Pavla Klusáka. Během zkoušení ale z textu vyšel tvar, který podle inscenátorů neodpovídal dramaturgii divadla.
Za měsíc už toho bylo napsáno a řečeno mnoho. Nad rozhodnutím ministra kultury Staňka nečekaně odvolat v jeden den dva ředitele významných institucí, Jiří Fajta z Národní galerie Praha (NG) a Michala Soukupa z olomouckého Muzea umění (MU), se stále vnáší mnoho otazníků. Opravdu museli na hodinu letět? Udělali něco tak strašného?
Ministr kultury Antonín Staněk oznámil, že rezignuje, což se, navzdory včerejšímu překvapení, dalo po jeho posledních výkonech čekat. Ne že by udržení na postu českého ministra vyžadovalo nějakou zvláštní grácii a duchaplnost, ale nemotornost Antonína Staňka byla přece jen do očí bijící a kromě toho, pro něj bohužel, kultura je zvláštní resort.
Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) ke konci května rezignuje na svou funkci. V tiskové zprávě o tom informovalo ministerstvo kultury. Staněk se v posledních týdnech ocitl pod tlakem kvůli odvolání ředitelů Národní galerie Praha (NGP) Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc (MUO) Michala Soukupa. Jeho konec požadovalo několik petic, otevřených dopisů i opozice. Předseda ČSSD Jan Hamáček ČTK sdělil, že oznámí jméno Staňkova nástupce na konci května, končícímu ministrovi poděkoval za práci a nasazení. Resort podle něj potřebuje nový impuls.
Uběhlo již několik týdnů od odvolání ředitele Národní galerie, přesto Jiří Fajt nadále víří vody české politické scény. Poté, co byl ministrem kultury Antonínem Staňkem (ČSSD) odvolán kvůli údajným závažným pochybením v hospodaření instituce, mu nabídli funkci finančního ředitele galerie. Podle Fajta jde o absurdní divadlo, nad nabídkou se podivil i předseda ČSSD Jan Hamáček. Redakce Echo24 má rovněž k dispozici kontroverzní smlouvu, kterou Fajt s galerií uzavřel.
Odvolaný ředitel Národní galerie Praha (NGP) Jiří Fajt dostal od vedení galerie nabídku zastávat místo finančního ředitele této instituce nebo kurátora sbírky moderního a současného umění. Uvedla to v neděli Česká televize. Předseda ČSSD a místopředseda vlády Jan Hamáček nabídku pro Fajta, kterého ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) odvolal kvůli údajným hospodářským pochybením, označil za manažerské selhání. Po vysvětlení od Staňka Hamáček novinářům řekl, že prozatímní ředitel galerie Ivan Morávek postupoval podle zákoníku práce. Stejně se vyjádřil i Morávek.
Situací na ministerstvu kultury v souvislosti s nedávným odvoláním ředitelů Národní galerie Praha (NGP) Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc (MUO) Michala Soukupa se ve čtvrtek za účasti ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD) zabývali poslanci kulturního podvýboru i nejužší vedení ČSSD. Stranické grémium ministrovi uložilo do konce května připravit výběrová řízení na obě funkce a zklidnit situaci. Staněk se o to předtím dnes pokoušel například schůzkou se zástupci petice, kterou podepsalo zhruba 500 lidí. Ministr jim slíbil, že do konce května zřídí odbornou radu a do konce června vypíše výběrová řízení.
Část veřejnosti pobouřilo odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Před ministerstvem kultury v úterý protestovala stovka mladých lidí, za Fajta se také postavili ředitelé řady světových muzeí. Bylo však jeho působení v Národní galerii opravdu bez poskvrny? Kritici upozorňují, že některé Fajtovy kroky byly skutečně problematické. Přes veškerou uměleckou erudici Jiřího Fajta existují pochybnosti o jeho hospodaření v čele instituce.
Ministr kultury Antonín Staněk se až do předminulého čtvrtka jevil jako docela nenápadný muž, který tiše stoupá vzhůru po kariérních stupních. Učitel, proděkan, primátor, ministr… Nic zvláštního, natož osobitého na něm veřejné okolí neshledalo, všimlo si ho snad, až když se stal ministrem kultury, prohlédlo si ho, zívlo a zase ho nechalo být. Až tedy do minulého čtvrtka.
Ve čtvrtek dopoledne odvolal ministr kultury Antonín Staněk dva šéfy významných uměleckých institucí, ředitele Muzea umění v Olomouci Michala Soukupa a ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. V jeho případě ministr oznámil, že podává dvě trestní oznámení, jedno konkrétně kvůli smlouvě, kterou si ředitel Fajt nechal údajně vyplatit honorář za provedení práce. Podle Staňka neoprávněně. Kritici jeho činu oponují, že šlo o záminku. A důvody odmítá i Jiří Fajt.
České hudební festivaly jsou kvůli povinnosti EET v ohrožení. Likvidační by mohla být tato „vlajková loď“ premiéra Andreje Babiše (ANO) zvlášť pro menší akce. Obává se toho festivalová asociace FESTAS, podle které by na náklady spojené s EET padla zhruba pětina tržeb průměrného festivalu. Asociace, do níž patří známé Colours of Ostrava, Sázavafest či Rock for People, nyní usiluje o výjimku z EET. Resort financí ale avizuje, že nepovolí. Prý nejsou objektivní důvody.
Již letos se Pražané dočkají nové podoby pražských náplavek na Rašínově nábřeží, kterým budou dominovat zrekonstruované kobky. Náplavku však čeká také výrazné omezení večerního života. Nesmírnou turistickou oblibu této lokality s nádherným výhledem na Pražský hrad a s řadou barů s nelibostí snáší obyvatelé Podskalí, kteří náplavky považují za „nezřízenou hospodu“. „Snažíme se právě i vyhovět požadavkům místních pro zklidnění lokality,“ uvedl pro Echo24 radní pro majetek Jan Chabr.
V německé metropoli odstartoval 69. ročník mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Do 17. února, kdy se jeho brány uzavřou, nabídne divákům na 400 různých filmů. O hlavní cenu - Zlatého medvěda - se jich utká 17. Žádný český mezi nimi není. Divácky nejnavštěvovanější filmová přehlídka na světě se tradičně nese v politickém duchu, což na její úvod v krátkém projevu podtrhl i berlínský primátor Michael Müller, když varoval před omezováním svobody slova, stavěním zdí nebo antisemitismem.
Umělci nesouhlasí s pozměňovacím návrhem novely autorského zákona senátora Iva Valenty (za Soukromníky), o kterém budou poslanci rozhodovat na svém jednání 22. ledna. Vadí jim dovětek, jehož přijetí by zrušilo poplatky za hudbu v podnicích a provozovnách, kde hudba nemá vliv na hospodářský výsledek podnikatele. Tento návrh je podle nich v rozporu s českým autorským právem, s právem Evropské unie a rozhodovací praxí Soudního dvora EU. Novináře o tom v pondělí informoval místopředseda Svazu autorů a interpretů (Sai) Jakub Nový.
V čase kulturní války je legrace vnímaná jako zbraň a debatuje se o ní s odpovídající vážností a zhusta i hysterií. Veřejný život zdaleka ne jenom v Česku přitom nabírá dimenze čím dál většího „bizáru“, který jako kdyby si o zparodování říkal. V nějaké míře se to i děje, z „dělání legrace“ se ale stává v něčem riskantní byznys, obdoba přecházení minového pole. Stačí špatně došlápnout a následky mohou být fatální.
Několikasetmetrové fronty, dlouhé hodiny čekání. Davy lidí ještě na poslední chvíli využívají možnost navštívit do konce roku zdarma historickou budovu Národního muzea. Zástup tvoří zájemci všech generací, školáci pro návštěvu zrekonstruovaného muzea využívají vánočních prázdnin. Mezi čekajícími jsou i cizinci. Historickou budovu muzea od jejího částečného otevření 28. října navštívilo přes 200 000 lidí. Údaje o počtu ltěch, kdo do muzea dorazili během vánočních svátků, bude mít jeho vedení k dispozici na začátku ledna, řekla mluvčí muzea Kristina Kvapilová.
Putim je starobylá obec jižně od Písku, kam se dá dojít lehce pěšky, jak je známo ze Švejka, kterého z Putimi vedl závodčí na písecké bezirksgendarmeriekommando, kde ho měl předat jako odhaleného ruského špiona. Normálně by to trvalo tak dvě hodiny, jenže se po cestě stavili v hospodě, kam zašli na jedno štamprle, ale těch bylo nakonec dvanáct. Zatímco Švejk byl v rámci svých nadpřirozených vlastností neožratelný, soucitný závodčí, domnívaje se, že Švejk je ruský agent, kterého vede na smrt, se lítostí opil. Když už za tmy vyšli z hospody a vydali se rovnou za nosem do Písku, strážník stále padal do závějí, takže ho Švejk požádal o želízka, kterými ho k sobě připoutal a namol opilého ho pak přitáhl do Písku na stanici.
Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.
Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.
Parta kamarádů se schází ve staré sauně za městem. Nemají jména, jen indiánské přezdívky, debatují o životě, jsou zde těmi, kterými opravdu jsou. Jejich svět je sebestředný a tragikomický… Audioknihu přesvědčivě namluvil Petr Čtvrtníček a vychází zároveň s novelou Jaroslava Rudiše.
Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.
Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.
Jedenáct nových pláten známé pražské malířky zachycuje se smyslem pro detail a paradox (velko)městský svět, ovšem vylidněný, jakoby v karanténě očekávající nejistou budoucnost. Ve stopách lidské činnosti, autorkou s pečlivostí dokumentaristky zobrazených, cítíme zárodek marnosti a zmaru.
