Tag: pravda

Články k tagu

O prospěšnosti strachu

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Každý svoje Ministerstvo pravdy

Mezi nejvíc nadužívané termíny v posledních letech patří přídavné jméno „orwellovský“; zvlášť si ho oblíbili lidé, kteří Orwella nečetli nebo si toho z něj moc nepamatují a o Orwellovi jako člověku toho moc nevědí, případně si chtějí levně poříditi chvilku té slasti z mučednictví, užít si tolik neohroženého bojovníka proti totalitě. Kvůli téhle inflaci je obtížnější popisovat ty rysy současnosti, u nichž by se o nějaké příbuznosti s Orwellovou vizí mluvit dalo. Nemusejí to být věci jaksi velké, které se donekonečna probírají na sociálních sítích a budí tam vášně. Mohou to být zdánlivé drobnosti, které se netýkají politiky a debat o velkých tématech dneška,

Zahyneme na naši největší ctnost?

Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti.