Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).
Z malé moravskoslezské obce na úpatí Beskyd se stává celorepublikový pojem. Přestože zde žije pouze dva a půl tisíce obyvatel, najdeme v Trojanovicích hned několik výjimečných realizací, které bychom v obci podobné velikosti nečekali. Po bok dalších mimořádných projektů se nyní zařadila kompletní přestavba prodejny místních potravin řetězce Hruška – a příklad by si z nich mohly vzít samoobsluhy po celém Česku.
Muži pozdnějšího středního věku to dnes mají složitější, často bývají vykreslováni jako kořenová příčina všeho, co je se světem v nepořádku. Šéfové světa, kteří zuřivě brání svoje privilegia a neváhají při tom pošlapávat práva žen, etnických menšin, sexuálních menšin, planety Země a na ní pobývajících zvířátek a rostlinek.
Králův syn se nedokáže smířit s úmrtím svého otce. Nedokáže se smířit ani se svým strýcem, jenž si vezme za ženu jeho matku. Hamlet je přesvědčen, že otcova smrt a strýcova svatba spolu úzce souvisejí. Ukáže se, že odhalení křivdy není to nejtěžší. Mnohem obtížnější je vyrovnat se s ní a otce pomstít.
Ostrava po dlouholetých snahách představila vítězný projekt nové moderní koncertní síně, který vzešel z velké mezinárodní architektonické soutěže. Jeho autorem je věhlasné studio, které v polovině 70. let založil v New Yorku architekt Steven Holl. Očekávání jsou veliká. Koncertní síň má podpořit celkovou proměnu Ostravy, její realizace by ale znamenala (nejen) v kontextu architektury velmi důležitou událost pro celou republiku.
Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.
Svými články v Lidové demokracii a Obzorech v letech 1945 a 1946 si JUDr. Helena Koželuhová (tak znělo její dívčí příjmení, pod ním publikovala i jako vdaná žena) získala velké sympatie čtenářů, především mladých; ti znali nejen její postoje, nýbrž i zjev (v dobách předtelevizních to nebylo samozřejmé). Subtilní intelektuálka před čtyřicítkou dokázala při veřejných vystoupeních okouzlit posluchače pohotovými reakcemi, šarmem a vtipem. „Kazila hru“, viděla, že Národní fronta je cesta do pekel, a nebála se to říkat. I proto byla na jaře 1946 vyloučena z Československé strany lidové a zbavena poslaneckého mandátu, sotva ho získala. Klement Gottwald prý mezi soudruhy prohlásil, „že by nejraději viděl viset tu Koželuhovou za její tenký krček na stromě“. Strom by to po únoru 1948 asi nebyl, spíš pankrácká šibenice.
V okrajové městské části Lysolaje na severu Prahy stojí pěkná reprezentativní budova základní školy již od raných 30. let. Na celkovém dojmu ze školního areálu s vlastní zahradou plnou košatých stromů v klidné rezidenční oblasti ovšem výrazně parazitovaly stavební nánosy a úpravy pozdějších let – především pak banální stavba se žlutou fasádou, která v 90. letech vznikla za hlavní budovou školy u tělocvičny.
Kniha Franz Kafka a Praha / Literární průvodce Haralda Salfellnera je tak velká, aby se do kapsy kabátu spíš nevešla, než vešla, současně tak malá, aby ji člověk mohl při procházce Prahou bez obtíží držet v ruce a za chůze do ní nahlížet pro poučení. Některá místa spojená se životem Franze Kafky (1883–1924) jsou v Praze označena, jiná ne, Harald Salfellner (1962), rakouský lékař usazený, podnikající (nakladatelství Vitalis) a publikující (nakladatelství Vitalis) v české metropoli, je obstojně zná. Má odhad pro délku výkladu, jakou čtenář při jednotlivých zastaveních snese, říká to podstatné, nezatěžuje text zbytečnými podrobnostmi.
Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.
„Od začátku jsem na sto procent věděla, že bych chtěla fotky k ilustracím fotit na Islandu. Příběh Malého prince je tak krásně melancholický, čistý a tajemný, stejně jako právě severský drsný ostrov plný mýtů a rozlehlých mechových polí. Vypadá to tam trochu jako na jiné planetě…,“ říká Eliška Podzimková.
V období po první světové válce hledali architekti a teoretici napříč Evropou v důsledku velké bytové krize ideální model minimálního ekonomického bydlení. Bylo totiž potřeba zajistit důstojné podmínky pro život velké skupiny nových obyvatel industrializovaných měst – dělnické třídy. Vznikaly proto nové koncepty efektivních jednotek v bytových domech, ale také malé domky pro potřeby zaměstnanců továren.
Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.
Alžběta Skálová je ilustrátorka, malířka, grafička a kreslířka. Patří ke generaci umělců, kteří podobu ilustrace zásadně proměnili. Jejich práce je ovlivněna komiksem, v němž dominuje obrazová složka, přesto zůstává vyprávěním, více se také uplatňuje autorská kniha. Skálová ilustruje pro nakladatelství Baobab.
Bývalý (západo)německý soudce a profesor práva Bernhard Schlink (nar. 1944) se proslavil románem Předčítač (1995), jenž pak byl zfilmován s Kate Winsletovou v hlavní roli (2008). Příběh kombinující jímavost a drásavost až na pomezí kýče originálně zpracoval základní poválečné německé téma: téma viny a odpovědnosti individuální a kolektivní. Sexuální vztah mladíka se starší, ale krásnou negramotnou ženou, v níž je po letech odhalena dozorkyně koncentračního tábora, je zároveň efektní love story, ale také metafora par excellence.
Začněme tím, že když už někdo chce permanentně dělat dojem, třeba tím, že bude citovat Samuela Becketta, neměl by si ho splést s Thomasem Becketem, arcibiskupem canterburským, jak se to Zábranskému stalo na straně 194: je mezi nimi mj. devět století rozdíl. Mohli mu to v nakladatelství opravit, ale nejspíš bázeň před autorovou genialitou jim zabránila provést elementární věc a podívat se, jak se dotyčný opravdu jmenuje.
Již devatenáctým rokem oslovuje londýnská Serpentine Gallery renomované architekty z celého světa, aby navrhli dočasný letní pavilon do královského parku Kensingtonských zahrad. Pro architekty jde o velkou poctu. Svou realizací se totiž zařazují do opravdu vybrané společnosti kapacit soudobé architektury, které své pavilony navrhovaly v minulých letech, čímž zároveň získávají mezinárodní pozornost celé architektonické scény.
V neděli v Karlových Varech skončil každoroční filmový festival. Na místě ho sledoval redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl, který o běhu akce zpravoval v každodenních zápiscích na webu Echo24. Přinášíme výběr z nich, data označují den publikace.
Kompletní dílo pro sólový klavír od Viktora Kalbise (1923–2006), manžela cembalistky Zuzany Růžičkové (1927–2017), zahrnuje skladby z let 1947–1999. Komponista svou představu o tvorbě, řečeno s bravurním Ivem Kahánkem, nesvazoval „tradičními zákonitostmi klavírní techniky, takže výsledná obtížnost je místy až extrémní“.
Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.
K padesátému výročí smrti osobitého výtvarníka a literáta, jenž se za svého dlouhého života nedočkal náležitého ocenění, prezentuje litomyšlské Portmoneum objevnou výstavu Cestopisák Josefa Váchala.
V centru třítisícového města Velké Pavlovice stojí od dob vládnutí císaře Josefa II. mohutná barokní sýpka. Stavbu chrání už od roku 1958 památková ochrana, poslední desetiletí byla ovšem ve velmi zuboženém stavu. Velmi náročný (a nákladný) projekt celkové rekonstrukce a přestavby sýpky na čtyřhvězdičkový hotel Lotrinský ovšem budově nově vrátil původní kouzlo a monumentalitu.
Už poosmé a hned se čtyřmi veřejnými koncerty se uskuteční oblíbený hudební festival s mezinárodní účastí Pražské klarinetové dny, který obohatí kulturu české metropole. Špičkoví hudebníci absolvují na Hudební fakultě AMU mistrovské kurzy ve hře na klarinet. Projekt se otevírá veřejnosti, a to formou koncertů na Malé Straně.
Mladá rodina z Ústí nad Labem hledala vhodné místo, kde by v poklidu přírody mohli její členové trávit volné dny. Do oka jim padl pozemek v rekreační okrajové části města Brná spadající do CHKO České středohoří. Parcela nabízela rodině kromě nádherného prostředí přímo v údolí meandru Labe ještě jednu podstatnou výhodu – leží totiž asi pět kilometrů od jejího bytu v centru Ústí a lze k němu snadno dojet i na kole po místní cyklostezce.
Román Michela Houellebecqa Serotonin vyšel ve Francii letos v lednu, když se právě rozjíždělo hnutí Žlutých vest. Nakladatelští píáristé velmi dobře věděli, jaký mají v novém románu „provokativního“ autora poklad, neboť, ejhle, on se opět trefil do centra společenského dění! Po románu o tiché islamizaci Francie Podvolení, který vyšel ve dnech, kdy islamisté vystříleli redakci Charlie Hebdo (tedy, nechovali se úplně tiše), je tu opět prst v citlivé ráně.
Spisy Ladislava Grosmana (1921–1981), autora předlohy k oscarovému filmu Obchod na korze (1965), tady už dávno měly být, díky pražskému nakladatelství zvanému Filip Tomáš – Akropolis snad brzy budou. Je ohlášeno celkem pět svazků, loni vyšel první (č. 2 – Povídky), letos druhý (č. 4 – Dopisy Mileně). Tempo jeden kousek ročně prý firma zachová.
Na pouhé dva večery zavítá do Prahy kanadské divadlo Theaturtle, které uvede inscenaci Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy. Na Nové scéně Národního divadla představí fascinující příběh mladé židovské malířky Charlotte Salomon, která stejně jako nespočet dalších nepřežila Osvětim.
Blåvand je malá odlehlá obec na západním pobřeží Dánska, kterou za druhé světové války procházel systém opevnění chránící nacistické Německo před nebezpečím invaze spojeneckých sil. Sílu Atlantického valu podporovaly především masivní betonové bunkry s dělostřeleckými hnízdy. Většinu z nich nechali Spojenci po válce odstřelit, některé ale zůstaly v pusté krajině dodnes a jeden z nich se nedávno stal dokonce součástí úctyhodného kulturního projektu.
Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.
