V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.
Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.
Kapela Mňága a Žďorp vydala v říjnu své čtrnácté studiové album nazvané Třecí plochy. Obsahuje dvanáct písní a otvírákem je předělávka písničky Je to nejistý od J.A.R. Po předchozí úspěšné spolupráci se kapela znovu rozhodla natáčet s producentem Milanem Cimfem. Naživo novou desku představí na podzimním a následném jarním turné.
Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?
Stojí v Praze, přitom na vesnici. Nabízí vysoký standard moderního bydlení, přizpůsobuje se ale staré okolní zástavbě. Nový rodinný dům v Jinonicích nabízí hned několik rovin, jejichž spojením vznikla stavba hodná pozornosti.
Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.
Muzikálností i talentem patří Midón do podobné třídy jako Stevie Wonder či Bobby McFerrin. I když je od narození slepý, handicap bohatě vyvažuje muzikantskou invencí. Díky bezchybné intonaci i výrazovému rejstříku si ho na počátku jeho dráhy najímaly jako studiového vokalistu mnohé světové hvězdy. Byl několikrát nominován na cenu Grammy.
Už počtvrté proběhla soutěžní přehlídka Česká cena za architekturu, která oceňuje to nejlepší, co u nás na poli architektury vzniká. Ceny získaly velmi rozmanité projekty, absolutní vítěz (ne)překvapil.
Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.
Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.
Výběrová prodejní výstava autorské tvorby, na níž si můžete prohlížet i nakupovat řadu originálních dárků, šperků, doplňků, kabelek a batohů, porcelánu, dekorací, oblečení, hraček nebo papírenského zboží. Vstup je zdarma a bez bariér. Součástí je hudební program i doprovodné tvůrčí aktivity a divadla pro děti.
Pro mnoho lidí hraje nejdůležitější roli při výběru rodinného domu velikost. Kolik metrů čtverečních objekt nabízí a kolik místností v něm je. Jak dům působí uvnitř, už jde ale stranou. Majitelé nového rodinného domu v pražských Čimicích šli ale jinou cestou, přestože jim to mnozí rozmlouvali. Odměnou jim je rodinný dům, který na velmi limitovaném pozemku rozehrává trochu překvapivou prostorovou hru v interiéru.
Z hlediska literárních thrillerů jsou ty dvě knihy dokonalé. Jsou tam vraždy, je tam zločinec, oběti, pátrání, spousta věcí kolem toho. Obě mají přes pět set stran, tedy dost na to, aby se o případu, jeho genezi, průběhu a zakončení dalo napsat téměř všechno.
Britský hudebník Michael Kiwanuka (32) je příkladem tvůrce, který se dočkal výrazného komerčního úspěchu, jeho skladby jsou také vstřícné, sdělné. Zároveň z nich ale není slyšet kalkul, snaha trefit se do marketingově ověřených očekávání publika.
Pravdivost, jednoduchost, přímočarost. To jsou nejčastější charakteristiky tvorby architektky Aleny Šrámkové, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Sama architektka se těmto výrazům nebrání, naopak. Se skálopevnou přesvědčeností na nich už od 70. let zakládá své projekty bez ohledu na to, zda jde o veřejnou budovu, rodinný dům, nebo třeba most.
Roboti, umělá inteligence jsou dnes hojně a někdy také v obavách diskutované téma: Jednou nás všechny připraví o práci a bude to špatné. Jednou nás všechny připraví o práci a bude to skvělé, protože si díky tomu budeme užívat bezpracného luxusu a neomezováni pracovní dobou budeme intenzivně pracovat na svém „všestranném a harmonickém rozvoji“. Udělají z nás otroky. A možná ani to ne – prostě nás všechny zabijou.
Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.
Je rok 1989, Krzysztof Miller zachycuje na svých snímcích změny v Polsku, sametovou revoluci v Praze nebo krvavý pád režimu v Rumunsku. Dalších patnáct let Miller strávil tam, kde probíhaly válečné konflikty. Průřezová výstava nejlepších snímků připomene ikonické okamžiky roku 1989.
Kvalita veřejného prostoru se stává v posledních letech velkým tématem, které u nás stále častěji skloňují i politici. Přestože například v Praze máme mnoho co dohánět, objevují se stále nové projekty na revitalizace náměstí, ulic a dalších míst, které z různých důvodů nefungují – ať už za to může jejich odstřižení od okolí, dopravní (automobilová) přetíženost, nebo jen celkové zanedbání.
Film Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník je v českém kontextu výjimečný. Třeba proto, jak se vzpírá žánrovému zařazení, a přesto působí celistvě, není divácky podbízivý, rozhodně se nesnaží hladit publikum po srsti „na první dobrou“, nezapadá ale ani mezi snímky, z nichž je znát především ambice trefit představy evropského festivalového provozu a nějak se v něm uplatnit, chce cosi ukázat a dělá to přesně a stroze, bez odboček, dlouhého vysvětlování a vůbec mnohomluvné vážnosti. Právě ty přednosti ovšem mohou filmu po uvedení komplikovat život, byla by to škoda.
Byly doby, kdy lidé jen tak nevyhazovali staré časopisy, ale odváželi je na chalupu, kde ještě mohly posloužit. Jednak na podpal do kamen, ale ještě předtím, že si v nich třeba bude člověk listovat, zkrátka škoda je vyhodit. Když pak ty časopisy přečkaly nějakou dobu, třeba zapomenuty na půdě, získaly patinu a začaly se jevit jako historický dokument. Stejně jako staré fotky, plakáty, obaly od LP desek nebo třeba od sušenek. Staly se z nich artefakty, které tzv. zobrazují dobu. Nebo ještě lépe a jaksi „odborněji“: vytvářejí její „vizualitu“.
Tři sourozenci jako esence celého světa: drobná soukromá pekla, dávné křivdy, výčitky, stíny mrtvých předků. Silná psychologická hra, které se ovšem česká divadla spíše vyhýbají, pro tři mimořádné herce slibuje další možnost, jak pro moderní světovou dramatiku získat i diváky Národního divadla.
Jeden z obyčejných vesnických domků v malé obci nedaleko Prahy nabízí od 9. října mimořádný prostorový zážitek. Okna domu zatemněla, vnitřek domu se vyprázdnil a jeho stěnu proťal ostrý klín, pomyslná hrana zla. Památník Jana Palacha vzniklý přestavbou domu rodiny studenta filozofické fakulty svým silným konceptem a propracovaným řešením reflektuje a vypráví odkaz hrdinského činu s ohledem na společnost i život jeho rodiny.
Nad vchodem do Pasáže Vlasty Buriana z Jungmannovy ulice visí billboard s tváří Davida Bowieho a s textem „Muzikál v komedii Lazarus“. Tou „komedií“ se samozřejmě myslí pražské divadlo Komedie, které uvádí Bowieho muzikál Lazarus, ale i tak to trochu pobaví: Bowie a komedie, a ještě k tomu Lazarus!? Veselohra Davida Bowieho o vzkříšení Lazarově a jaká u toho byla legrace…
Z literárního odkazu Vladimíra Holana (1905–1980) známe vše, co básník adresoval veřejnosti, jeho korespondence však byla dosud zveřejněna jen z velmi malé části. O částečnou nápravu této situace se postaral Martin Dvořák, jenž na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obhájil v roce 2015 diplomovou práci Korespondence Vladimíra Holana a nyní její rozšířenou (a v něčem naopak redukovanou) verzi nabízí v knižní podobě.
Dva fotografické cykly Jindřicha Štreita zachycující české zemědělství v 80. letech 20. století a v roce 2018. Štreit a venkov je neoddělitelné spojení, mnoho z jeho záběrů se stalo doslova ikonickými fotografiemi české dokumentární fotografie. Všechna díla na této výstavě jsou veřejnosti představena poprvé.
Etablované ceny za současnou architekturu v posledních letech patří na první pohled nevýrazným projektům, které neohromují oči pozorovatelů, avšak řeší různé hlubší problémy. Příkladem může být Cena Evropské unie za současnou architekturu Miese van der Rohe, jejíž poslední dva ročníky ovládly projekty podobného typu – mimořádné rekonstrukce velkých obytných bloků, celkem běžných paneláků z poválečného období, kterých najdeme všude po Evropě mnoho.
Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská.
V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.
