Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je.
Výstava je nahlédnutím do vesmíru Petra Síse, do světa putování a dobrodružných cest, vzpomínek a snů. Představuje ilustrace z jeho pěti autorských knih, v nichž se létání a sny prolínají s tématem vnitřní a vnější svobody. Tři tituly jsou zároveň autobiografickými příběhy, ve kterých se autor vrací do Prahy svého dětství.
Krásná krajina středočeské oblasti zvané Česká Sibiř, autentická vesnice s několika málo desítkami obyvatel a v ní pozemek se třemi starými staveními: roubenou chalupou, zděnou stájí a kamennou stodolou. Právě tu si vybrali noví majitelé pro trávení volného času a rekreaci v poklidu přírody.
Pořád vycházejí nějaké nové desky, je to tak. Redaktor Týdeníku Echo dychtivému čtenářstvu předkládá další osobní výběr z novinek, které přinesly poslední týdny.
Věřme, že je u nás pořád dost lidí schopných zazpívat píseň o cestáři, jenž „kamení tam roztloukal“, rozumí se „na silnici do Damville“ (či „do Prášil“, chceme-li se mocí mermo zbavit i poslední francouzské reálie v přeloženém textu), o muži pohotově a vtipně reagujícím na slova projíždějící aristokratky: „… kdybych moh jezdit v kočáře, / nedělal bych cestáře.“
Výstava Tutanchamon RealExperience představuje jednoho z nejznámějších egyptských faraonů jak prostřednictvím originálních artefaktů, tak nejnovějších multimediálních technologií. V historické budově Národního muzea si návštěvníci mohou vychutnat díky moderním technologiím reálný zážitek z dávné historie.
Před patnácti lety se u jihofrancouzského městečka Millau otevřel jeden z nejúžasnějších mostů Evropy. Mimořádně náročné dílo, které prolomilo hned několik světových rekordů, je mistrovskou ukázkou spojení sil architektů a stavebních inženýrů.
Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen.
Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno.
Procházka jako originální doprovodný program. Uvede vás do kontextu života a díla Franze Kafky a navnadí na zhlédnutí tanečního představení Baletu ND, které bude následovat. Navštívíte místa, jež Kafku inspirovala, projdete se zakoutími staré Prahy, kde Kafka žil. Procházka končí před Stavovským divadlem.
Kdysi největší budova subsaharské Afriky, monumentální betonový kolos obilného sila tyčící se nad pobřežím Kapského Města, prošla radikální proměnou hned v několika směrech. Z původně zemědělské stavby s čistě utilitární funkcí vznikl po náročné transformaci honosný prostor zasvěcený (primárně) současnému africkému umění.
V přelomovém létě roku 1969, na nějž lze vzpomínat z různých důvodů, z nichž let Američanů na Měsíc byl nejzářivější, zemřely těsně po sobě dva symboly architektonické moderny 20. století. Walter Gropius 5. července v Bostonu a Ludwig Mies van der Rohe 17. srpna v Chicagu.
Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.
Radůzu v roce 1993 objevila Zuzana Navarová a už tři dny nato zpívala v pražské Lucerně. Vydala několik úspěšných sólových alb, díky své jedinečnosti a originálním písním zaujala i publikum v zahraničí, například Polsku a ve Francii. Tentokrát nám představí průřez dosavadní tvorbou. Zazní nejen písně z nového alba, ale i z prvních desek.
Pokud bychom u nás hledali hlavní město kvalitní soudobé architektury, nemohli bychom vybrat jinak než Litomyšl. Snahy představitelů města jsou v tomto směru dlouhá léta obdivuhodné. Díky kontinuitě práce radnice v otázce rozvoje města (namísto – obvyklé – blokace projektů svých politických předchůdců) a důrazu na kvalitu v Litomyšli od 90. let vznikla řada mimořádných architektonických projektů od špičkových českých autorů.
Masové rozšíření komunikačních technologií často vede ke zploštění a vyprázdnění komunikace, která se může stát jen pokračováním reklamy jinými prostředky. Inzerovaným produktem je osoba pisatele právě šířícího do světa svůj idealizovaný obraz.
Doba má prý tep a je na něm prý dobré držet prst. Pokud by jeden dnes měl takové spády, je tu snadná pomoc – pustit si na Netflixu tzv. komediální speciál Davea Chapella, jedné z největších hvězd amerického stand-upu. Umělcův comeback je v médiích za oceánem intenzivně diskutovaný, v recenzích a komentářích pokrokářských autorů je cítit zvláštní druh zuřivosti – té, která je vyhrazena renegátům, těm nejhorším zástupcům lidského druhu.
Festival Den architektury klame tělem – neprobíhá v jednom dni, ale hned celý týden, každoročně zhruba v 75 městech. Začíná první říjnové pondělí a umožňuje veřejnosti nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů, historiků a odborníků, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti i širšího okolí.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Evropská města dlouhodobě řeší otázku, jak se postavit ke svému poválečnému dědictví v podobě panelových sídlišť. Monofunkční komplexy o stovkách i tisících bytech tvoří často autonomní svět zcela odstřižený od svého okolí. Aby ovšem mohlo město dobře fungovat, potřebuje vzájemné propojení všech svých částí i různorodou nabídku bydlení, které zajistí různorodou skladbu obyvatel, čímž předejde vytváření výrazně sociálně segregovaných lokalit. Při kompletních revitalizacích panelových sídlišť proto nestačí jen kosmetický facelift zašlých fasád.
Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.
Stromolezec – něco, co se zdá známé, ale s jistotou se o tom nic tvrdit nedá. Entita ukotvená někde mezi skutečností a iluzí. A přesně v tomto prostoru má kořeny i malba Jakuba Tomáše (1982). Tady nachází svou formu i obsah. Stromolezec nese ještě mnohé další významy, přijďte se sami přesvědčit.
Někdy v druhé polovině 90. let mohl čtenář intelektuálněji zaměřených tiskovin zaznamenat výskyt pozoruhodných textů do té doby málo známého autora. Mísila se v nich erudice v oborech zoologických (zvláště rád používal příklady ze života můr a pavouků) s nevšedním pohledem na společnost a kulturu a jejich fungování.
Monumentální historické budovy proslulého berlínského Ostrova muzeí, který už dvacet let spadá pod ochranu UNESCO, doplnila po dlouhých letech nová stavba mistrně odrážející své okolí i dnešní dobu. Projekt Galerie Jamese Simona ukazuje, jak současná architektura může citlivě dotvořit cenné historické prostředí a přidat mu něco navíc.
Hmatatelným výsledkem kompilačního úsilí Rakušana Wilhelma J. Wagnera (nar. 1938), popularizátora dějin, je knižní svazek tak vysoký, že v normální domácí bibliotéce bude muset ležet. Jmenuje se Rakousko-Uhersko / Monarchie a lidé slovem i obrazem, což je název poněkud vzdálený německému originálu Der grosse illustrierte Atlas Österreich-Ungarn / Mächte und Menschen.
Hercule Poirot si chtěl na tichém ostrůvku při pobřeží Lamanšského průlivu užívat zaslouženou dovolenou, ale vražda bývalé herečky Arleny Marshallové mu překazila plány. Místo koupání v moři, chytání bronzu a vyjížděk na lodičkách je zatažen do vyšetřování. A kdo mohl krasavici zavraždit? Přece každý.
Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.
Záběry hořící katedrály Notre-Dame obletěly během desítek minut celý svět a vyvolaly vlnu zděšení jako v případě velkých živelních či jiných globálních katastrof. Notre-Dame je zkrátka jedním ze symbolů naší civilizace a hlásí se k němu nejen Evropané. Katedrálu ročně navštíví okolo třinácti milionů lidí – ale ani těm, kteří si tuto památku světového významu neprohlédli osobně, není lhostejná.
Když historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (77) v eseji Putování hvozdem a starým lesem decentně připomíná velikost rakouského spisovatele Adalberta Stiftera (1805–1868), píše vlastně i o sobě: „… má smysl pro detail, obdivuje kameny, luční květy, mechy, ale uvědomuje si i velebný celek krajiny.“ V jiném eseji (Poloviční hory) už jde s kůží na trh sám: „Nenarodil jsem se v tom magickém trojúhelníku mezi Borovany, Trhovými Sviny a Novými Hrady, a přesto jsem zde zapustil kořeny dosti hluboké na to, aby mně byl tento kraj blízký a drahý.“ Tady sice nejmenuje obec, v níž se zakoupil (jinde v textu to nenápadně udělá), čtenář znalý popisovaného regionu si ji však může domyslet: „U Jílovic, na konci Třeboňské roviny, krajina klesá do podhůří vzdálených Novohradských hor na obzoru. Ještě je zde Nepomucké polesí, Buquoyská obora, Terčino údolí, Horní Stropnice s kostelem Svatého (sic) Mikuláše, ale pak už se musí stoupat do kopce na Dobrou a Hojnou Vodu, poklonit se Kraví hoře a pokračovat dál do náruče Novohradských hor.“
Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení a U konce světa. Tři filmy, které na první pohled žádnou trilogií nejsou. Jenže jsou: stojí za nimi stejní tvůrci, hrají v nich stejní herci, spojuje je láska k filmům, chlapské kamarádství, tisíce popkulturních odkazů a zmrzlina Cornetto.
