Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.
Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.
Výstava vychází z fenoménu divadelních cedulí, ukazuje jejich vývoj a funkce: sloužily jako pozvánka na představení i jako artefakt, v současnosti jsou pramenem bádání, umožňujícím rekonstrukci repertoáru divadel. Výstava je však koncipována šířeji – jako obraz divadelního života v českých zemích od 17. století.
Díky svým výjimečným projektům a technologicky důmyslným řešením si Petr Hájek vysloužil na české architektonické scéně pověst experimentálního architekta. Nesahá totiž zpravidla po všedních postupech, namísto toho se vždy snaží přijít s novým a inovativním řešením, které nabízí individuální odpověď na individuální zadání.
Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal.
Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.
Desetiletá Mila miluje pavouky a jiná zvířata. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat. Petr se bojí tmy a zdají se mu hrozné sny. Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Franta má nemocné nohy a bývá kvůli tomu zlý. Tihle čtyři se náhodou potkají a zažijí něco, na co se nezapomíná.
Šedesáté výročí založení Semaforu, divadla, jež ve své první dekádě zásadním způsobem spoluvytvářelo kulturní (potažmo společenskou) atmosféru v Československu, bylo připomenuto a oslaveno. Též jeho zakladatelem Jiřím Suchým (88), jenž i v kmetském věku své scéně, rychle proslavené především jím a Jiřím Šlitrem hned po jejím založení, dosud hraje, zpívá i režíruje, píše pro ni libreta nových inscenací, ba dokonce skládá hudbu k vlastním písňovým textům.
Prózy Stephena Kinga patří k těm nejčastěji adaptovaným pro film a televizi, pochopitelně. Jsou komerčně velice úspěšné, většinou patří do žánrů thrilleru a hororu, pro film atraktivních, často mají zajímavě vykreslené postavy a dobře vystavěný děj, pro nějž je kromě působivě evokované hrůzy důležitá i pro Kinga charakteristická posmutnělá sentimentalita.
Pokud se vydáte na projížďku po jisté cyklostezce v západním Bavorsku, narazíte hned na několik neobvyklých objektů, u nichž budete zprvu asi tápat, kde se tady vzaly a k čemu vlastně slouží. Přestože každý vypadá úplně jinak, pojí je myšlenka místních podnikatelů, pro jejíž realizaci oslovili celkem sedm architektů.
Galerie Tančící dům připravila ucelenou výstavu originálů z depozitáře výtvarníka, designéra a architekta Bořka Šípka. Návštěvníky čeká na 250 kusů váz a na 40 kousků designového nábytku, který umělec vlastnoručně vyráběl. Budou představeny i doposud nikde nevystavované prototypy nalezené v pozůstalosti.
Jedinečný, přitom ale úplně normální. Přesně tak, jak si to od začátku přáli taky sami autoři. Nový soubor bytových domů v Řevnicích u Prahy tvoří na pohled relativně obyčejné domy, jako celek ale představují v kontextu celé republiky poměrně unikátní ukázku rezidenční výstavby na malém městě. A to především díky zcela neobvyklé roli investorů.
V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.
Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.
Kapela Mňága a Žďorp vydala v říjnu své čtrnácté studiové album nazvané Třecí plochy. Obsahuje dvanáct písní a otvírákem je předělávka písničky Je to nejistý od J.A.R. Po předchozí úspěšné spolupráci se kapela znovu rozhodla natáčet s producentem Milanem Cimfem. Naživo novou desku představí na podzimním a následném jarním turné.
Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?
Stojí v Praze, přitom na vesnici. Nabízí vysoký standard moderního bydlení, přizpůsobuje se ale staré okolní zástavbě. Nový rodinný dům v Jinonicích nabízí hned několik rovin, jejichž spojením vznikla stavba hodná pozornosti.
Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.
Muzikálností i talentem patří Midón do podobné třídy jako Stevie Wonder či Bobby McFerrin. I když je od narození slepý, handicap bohatě vyvažuje muzikantskou invencí. Díky bezchybné intonaci i výrazovému rejstříku si ho na počátku jeho dráhy najímaly jako studiového vokalistu mnohé světové hvězdy. Byl několikrát nominován na cenu Grammy.
Už počtvrté proběhla soutěžní přehlídka Česká cena za architekturu, která oceňuje to nejlepší, co u nás na poli architektury vzniká. Ceny získaly velmi rozmanité projekty, absolutní vítěz (ne)překvapil.
Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.
Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.
Výběrová prodejní výstava autorské tvorby, na níž si můžete prohlížet i nakupovat řadu originálních dárků, šperků, doplňků, kabelek a batohů, porcelánu, dekorací, oblečení, hraček nebo papírenského zboží. Vstup je zdarma a bez bariér. Součástí je hudební program i doprovodné tvůrčí aktivity a divadla pro děti.
Pro mnoho lidí hraje nejdůležitější roli při výběru rodinného domu velikost. Kolik metrů čtverečních objekt nabízí a kolik místností v něm je. Jak dům působí uvnitř, už jde ale stranou. Majitelé nového rodinného domu v pražských Čimicích šli ale jinou cestou, přestože jim to mnozí rozmlouvali. Odměnou jim je rodinný dům, který na velmi limitovaném pozemku rozehrává trochu překvapivou prostorovou hru v interiéru.
Z hlediska literárních thrillerů jsou ty dvě knihy dokonalé. Jsou tam vraždy, je tam zločinec, oběti, pátrání, spousta věcí kolem toho. Obě mají přes pět set stran, tedy dost na to, aby se o případu, jeho genezi, průběhu a zakončení dalo napsat téměř všechno.
Britský hudebník Michael Kiwanuka (32) je příkladem tvůrce, který se dočkal výrazného komerčního úspěchu, jeho skladby jsou také vstřícné, sdělné. Zároveň z nich ale není slyšet kalkul, snaha trefit se do marketingově ověřených očekávání publika.
Pravdivost, jednoduchost, přímočarost. To jsou nejčastější charakteristiky tvorby architektky Aleny Šrámkové, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Sama architektka se těmto výrazům nebrání, naopak. Se skálopevnou přesvědčeností na nich už od 70. let zakládá své projekty bez ohledu na to, zda jde o veřejnou budovu, rodinný dům, nebo třeba most.
Roboti, umělá inteligence jsou dnes hojně a někdy také v obavách diskutované téma: Jednou nás všechny připraví o práci a bude to špatné. Jednou nás všechny připraví o práci a bude to skvělé, protože si díky tomu budeme užívat bezpracného luxusu a neomezováni pracovní dobou budeme intenzivně pracovat na svém „všestranném a harmonickém rozvoji“. Udělají z nás otroky. A možná ani to ne – prostě nás všechny zabijou.
Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.
