Pro mnoho lidí hraje nejdůležitější roli při výběru rodinného domu velikost. Kolik metrů čtverečních objekt nabízí a kolik místností v něm je. Jak dům působí uvnitř, už jde ale stranou. Majitelé nového rodinného domu v pražských Čimicích šli ale jinou cestou, přestože jim to mnozí rozmlouvali. Odměnou jim je rodinný dům, který na velmi limitovaném pozemku rozehrává trochu překvapivou prostorovou hru v interiéru.
Z hlediska literárních thrillerů jsou ty dvě knihy dokonalé. Jsou tam vraždy, je tam zločinec, oběti, pátrání, spousta věcí kolem toho. Obě mají přes pět set stran, tedy dost na to, aby se o případu, jeho genezi, průběhu a zakončení dalo napsat téměř všechno.
Britský hudebník Michael Kiwanuka (32) je příkladem tvůrce, který se dočkal výrazného komerčního úspěchu, jeho skladby jsou také vstřícné, sdělné. Zároveň z nich ale není slyšet kalkul, snaha trefit se do marketingově ověřených očekávání publika.
Pravdivost, jednoduchost, přímočarost. To jsou nejčastější charakteristiky tvorby architektky Aleny Šrámkové, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Sama architektka se těmto výrazům nebrání, naopak. Se skálopevnou přesvědčeností na nich už od 70. let zakládá své projekty bez ohledu na to, zda jde o veřejnou budovu, rodinný dům, nebo třeba most.
Roboti, umělá inteligence jsou dnes hojně a někdy také v obavách diskutované téma: Jednou nás všechny připraví o práci a bude to špatné. Jednou nás všechny připraví o práci a bude to skvělé, protože si díky tomu budeme užívat bezpracného luxusu a neomezováni pracovní dobou budeme intenzivně pracovat na svém „všestranném a harmonickém rozvoji“. Udělají z nás otroky. A možná ani to ne – prostě nás všechny zabijou.
Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.
Je rok 1989, Krzysztof Miller zachycuje na svých snímcích změny v Polsku, sametovou revoluci v Praze nebo krvavý pád režimu v Rumunsku. Dalších patnáct let Miller strávil tam, kde probíhaly válečné konflikty. Průřezová výstava nejlepších snímků připomene ikonické okamžiky roku 1989.
Kvalita veřejného prostoru se stává v posledních letech velkým tématem, které u nás stále častěji skloňují i politici. Přestože například v Praze máme mnoho co dohánět, objevují se stále nové projekty na revitalizace náměstí, ulic a dalších míst, které z různých důvodů nefungují – ať už za to může jejich odstřižení od okolí, dopravní (automobilová) přetíženost, nebo jen celkové zanedbání.
Film Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník je v českém kontextu výjimečný. Třeba proto, jak se vzpírá žánrovému zařazení, a přesto působí celistvě, není divácky podbízivý, rozhodně se nesnaží hladit publikum po srsti „na první dobrou“, nezapadá ale ani mezi snímky, z nichž je znát především ambice trefit představy evropského festivalového provozu a nějak se v něm uplatnit, chce cosi ukázat a dělá to přesně a stroze, bez odboček, dlouhého vysvětlování a vůbec mnohomluvné vážnosti. Právě ty přednosti ovšem mohou filmu po uvedení komplikovat život, byla by to škoda.
Byly doby, kdy lidé jen tak nevyhazovali staré časopisy, ale odváželi je na chalupu, kde ještě mohly posloužit. Jednak na podpal do kamen, ale ještě předtím, že si v nich třeba bude člověk listovat, zkrátka škoda je vyhodit. Když pak ty časopisy přečkaly nějakou dobu, třeba zapomenuty na půdě, získaly patinu a začaly se jevit jako historický dokument. Stejně jako staré fotky, plakáty, obaly od LP desek nebo třeba od sušenek. Staly se z nich artefakty, které tzv. zobrazují dobu. Nebo ještě lépe a jaksi „odborněji“: vytvářejí její „vizualitu“.
Tři sourozenci jako esence celého světa: drobná soukromá pekla, dávné křivdy, výčitky, stíny mrtvých předků. Silná psychologická hra, které se ovšem česká divadla spíše vyhýbají, pro tři mimořádné herce slibuje další možnost, jak pro moderní světovou dramatiku získat i diváky Národního divadla.
Jeden z obyčejných vesnických domků v malé obci nedaleko Prahy nabízí od 9. října mimořádný prostorový zážitek. Okna domu zatemněla, vnitřek domu se vyprázdnil a jeho stěnu proťal ostrý klín, pomyslná hrana zla. Památník Jana Palacha vzniklý přestavbou domu rodiny studenta filozofické fakulty svým silným konceptem a propracovaným řešením reflektuje a vypráví odkaz hrdinského činu s ohledem na společnost i život jeho rodiny.
Nad vchodem do Pasáže Vlasty Buriana z Jungmannovy ulice visí billboard s tváří Davida Bowieho a s textem „Muzikál v komedii Lazarus“. Tou „komedií“ se samozřejmě myslí pražské divadlo Komedie, které uvádí Bowieho muzikál Lazarus, ale i tak to trochu pobaví: Bowie a komedie, a ještě k tomu Lazarus!? Veselohra Davida Bowieho o vzkříšení Lazarově a jaká u toho byla legrace…
Z literárního odkazu Vladimíra Holana (1905–1980) známe vše, co básník adresoval veřejnosti, jeho korespondence však byla dosud zveřejněna jen z velmi malé části. O částečnou nápravu této situace se postaral Martin Dvořák, jenž na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obhájil v roce 2015 diplomovou práci Korespondence Vladimíra Holana a nyní její rozšířenou (a v něčem naopak redukovanou) verzi nabízí v knižní podobě.
Dva fotografické cykly Jindřicha Štreita zachycující české zemědělství v 80. letech 20. století a v roce 2018. Štreit a venkov je neoddělitelné spojení, mnoho z jeho záběrů se stalo doslova ikonickými fotografiemi české dokumentární fotografie. Všechna díla na této výstavě jsou veřejnosti představena poprvé.
Etablované ceny za současnou architekturu v posledních letech patří na první pohled nevýrazným projektům, které neohromují oči pozorovatelů, avšak řeší různé hlubší problémy. Příkladem může být Cena Evropské unie za současnou architekturu Miese van der Rohe, jejíž poslední dva ročníky ovládly projekty podobného typu – mimořádné rekonstrukce velkých obytných bloků, celkem běžných paneláků z poválečného období, kterých najdeme všude po Evropě mnoho.
Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská.
V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.
Mary Craneové připadá, že jí život utíká mezi prsty – než se jí v rukou ocitne značná finanční částka, díky níž by mohla začít znovu. Na útěku s penězi ji však dostihne bouřka. Z bloudění ji vysvobodí osamělý motel, který vede tlouštík Norman Bates, jenž žije se svou nemocnou matkou ve starém domě poblíž. Čte Kajetán Písařovic.
Studio A69 letos slaví čtvrtstoletí od založení a jako dárek nadělili architekti sami sobě i všem ostatním výstavu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Kromě výročí založení ateliéru má trojice architektů i jubileum zcela osobní – číslo 69 odkazuje k roku jejich narození.
Spíš asi shodou okolností, než že by to byl záměr, vystavují ve stejnou dobu na dvou nejprestižnějších pražských adresách dva asi nejzajímavější čeští malíři střední generace, Josef Bolf ve Veletržním paláci a Daniel Pitín v Rudolfinu.
Jistěže i jindy než kolem 28. října si můžeme vzpomenout na Milana Rastislava Štefánika, asi nejbizarnější osobnost ze všech, které stály u zrodu Československé republiky. Příběh „chudého chlapce, který se proslavil“, přitažlivý pro historiky i publicisty (mj. pro Ferdinanda Peroutku), nejnověji zaujal slovenskou scenáristku a režisérku Marianu Čengel Solčanskou. Její román (s myšlenkou film?) se rok po slovenské edici dočkal českého překladu.
Jeden z nejpřekládanějších autorů na světě a brněnský rodák Milan Kundera oslavil letos své 90. narozeniny. Výstava věnovaná překladům knih a estetice jazyka, který je pro Kunderu stěžejním, vznikla jako putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze je k vidění vůbec poprvé.
Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany.
Když vstoupíte do velké historizující sto let staré budovy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), neubráníte se pocitu, který ve vás vyvolávají budovy podobného stáří a stylu – ať už jde o školy, úřady, nebo jiné instituce. Jako byste ze zdí cítili dýchat nepřítomnou autoritu vyžadující předepsaný (uhlazený) způsob chování.
Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.
Mezinárodní filmový festival 3Kino byl založen v roce 2013 v Praze. Od začátku klade důraz na propojování středoevropské kultury, především prostřednictvím filmů. Do Prahy vždy zavítá řada zahraničních hostů a kromě filmových projekcí jsou připraveny odborné přednášky, divadelní představení, workshopy a koncerty.
Ať už se vydáte do sebemenší obce kdekoli po republice, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že v ní objevíte kostel nebo aspoň kapli – různé velikosti, architektonického slohu a historického významu. Jde o jeden ze specifických rysů českého venkova, kterého je třeba si hledět. Přestože se situace výrazně mění, sakrální stavby často stojí stranou zájmu a chátrají. Některé se dočkají jen nutných technických oprav, jiné celkové rekonstrukce.
Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas.
