Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.

Podobně se může dařit novele Vytěženej kraj, jak naznačuje i její nominace za prózu na Magnesii Literu. Tím „vytěženým krajem“ jsou samozřejmě severní Čechy, zdevastované, zpustošené, a přitom nějakým způsobem přitažlivé, ba až úchvatné prostředí, které s člověkem dělá zajímavé věci. Nějak si ho osvojí, vtáhne ho do sebe a změní. Pocuchá ho, ale zároveň jaksi přiblíží k důležitým věcem. Touto proměnou projde v novele dvojice filmařů, nebo spíš filmových pracovníků, Ireny a Huga, kteří v kraji hledají lokace pro natáčení televizního seriálu. Ten má „těžit“ právě z vizuální pochmurnosti a zničenosti regionu, zároveň má být českou odpovědí na vlnu „severských detektivek“, v čemž vidí někteří producenti šanci. Ve službě jednoho z nich tedy dvojice objíždí autem kraj, navštěvuje různá města a místa v té nejzničenější části Krušných hor. Zajede však také na Rolavu, což je poněkud stranou, kde je však v lesích opuštěný cínový důl, opředený pověstmi a tajemnou atmosférou.

Mezi dvojicí vládne mírné napětí a jiskření, jehož důvod je postupně odkrýván: mají cosi za sebou, kdysi spolu chodili, pak to on nevydržel a musel odjet do Indie, ona se z trucu vdala a porodila dítě, možná že jeho, teď je zase volná, ale jen tak si ho nechce k sobě pustit, na to musí uzrát čas… On je sebevědomý a světaznalý, má všechny možné koníčky a znalosti, vedle různých světových destinací se vyzná i v severních Čechách, kam snad kdysi s otcem jezdil na „baráky“ mezi underground a otec tam byl pak vězněn. Ona budí dojem, že o stavu regionu slyší poprvé, všemu se diví, někdy až naivně, třeba ji překvapí prostitutky, v jejichž existenci předtím nejspíš nevěřila, na Benešově mostě v Ústí nad Labem se „nechtěně otřese“ z představy, co se tam dělo v červnu 1945, předtím se zase podiví stavu domů v Předlicích. Zaskočí ji Most, Hugo podá zprávu o jeho historické slávě, nevěřícně hledí na pusté pláně a diví se, že tam byly kdysi vesnice. Velmi je překvapena z krátkého výletu přes hranice do Saska, když spatří, jak jsou tam vesnice upravené, zato však tam nemohou nalézt otevřenou hospodu – což je trochu divné. Atd.

Díky tomuto rozložení postav se text stává jakýmsi průvodcem nedotčené ženy po českém Severu. Dvojice se postupně zastaví v Litvínově, v Mostě, v Ústí, v Libkovicích, v Hrobě, on pokaždé krátce promluví o charakteru místa, přičemž je stále víc z toho, co vidí, deprimovaný a jaksi „vytočený“. Je to bourák, který je zvyklý na ledasco, ale severní Čechy zamávají i s ním. Služební cesta získává rysy depresivní tour, ale to je právě zase sbližuje, takže v jejích dvou třetinách se už k sobě dostávají. Vedle sbližování se také setkávají s místními. Polským farářem, který pronese politický komentář, s úřednicí, které se nelíbí, že pražští filmaři dělají ze Severočechů kuriozity, přimotají se k demonstraci proti bourání obcí... Statické řazení „severočeských fenoménů“ je narušeno incidentem na Rolavě, kde hrdinka spadne při malé potřebě do jámy a způsobí si dosti nepříjemné zranění o kosterní pozůstatky, což vnese do vyprávění určitý tajemný, ba makabrózní motiv, se kterým si pak autorka moc neví rady. Vůbec příběhová linie je slabší a zápletka s jednorukým Punčochářem, jakýmsi démonem loci, snad temným svědomím kraje, působí křečovitě, jako když se v průvodci objeví několik odstavců z Nesbøho a pak zase zmizí. Čtenář, který severní Čechy trochu zná a záleží mu na nich, to však autorce odpustí. Dočetl to do konce, a ještě se mu po tom kraji zastesklo.

Veronika Bendová: Vytěženej kraj. Fra, 196 str.