Třinácti slovy usiluje český vydavatel románové prvotiny Australana Trenta Daltona upoutat čtenářskou (kupeckou) pozornost: „Světový bestseller inspirovaný vlastním dětstvím / Senzace newyorského knižního veletrhu / Přeloženo do 34 jazyků!“ Skoro nezbývá nic jiného než učinit z takové knihy společnici na několik zimních večerů.
Vodňany, sobota uprostřed ledna, lezavo a šedá obloha, čtvercové náměstí vymetené až liduprázdné, v rohu gotický kostel s věží, v druhém olepená škatule nákupního střediska ze 70. let, uprostřed kašna s ženskou postavou z první republiky. Je to česká verze Marianny, v jedné ruce lipové listy, v druhé pavéza s českým lvem, na hlavě čapka, která se říkalo frygická a Francouzi z ní za revoluce udělali symbol svobody, což nějakým způsobem splynulo s terorem. Ale taky by ta čepice mohla připomínat hornickou kutnu, kterou má na hlavě horník-štítonoš vodňanského znaku, který se tam dostal tak, že kdysi, za Jana Lucemburského a nejpozději ve 20. letech minulého století, se v okolí Vodňan nacházeli nejen kapři, ale i zlato, dokonce v jednom kameni u Křepic celé kilo, které je teď v Národním muzeu v Praze.
V pražské Státní opeře se po třech letech rekonstrukce od minulého týdne už zase hraje. Tedy zpívá a hraje. Jako první je nasazen Beethovenův Fidelio, což byla osudová opera prvního ředitele scény, Angela Neumanna, neboť se během kontroly její zkoušky v prosinci 1910 tady v divadle nachladil a pak rychle ještě do Vánoc zemřel.
Není malých úkolů. A v architektuře to platí dvojnásob. Péči architektů si zaslouží nejen velké nákladné stavby; schopnosti a dovednosti architektů mohou často dobře ilustrovat právě docela malé věci. Jako třeba jedna zastrčená lávka přes potok na cestě k vesnickému hřbitovu.
Výroba televizních seriálů je také průmyslové odvětví – často se na ní podílejí velké instituce, její součástí může být též velké množství porad, vytváření marketingových strategií, testování cílových skupin a jejich reakcí, poměřování vznikajícího díla nějakým mustrem. Co si v něm najdou mladí? Co si v něm najdou lidé středního věku? Je už v prvním díle erotická scéna, nebo se aspoň protagonista svlékne do půl těla? Ne každá látka takový „korporátní atak“ vydrží a ne každý tvůrce ho vydržet chce – někdo může mít ambici zavděčit se a taky představa sporu idealistických autorů a cynického byznysu je značně zjednodušující. Rady byznysmenů zhusta mohou stát za vyslechnutí.
Kniha Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem je artefakt dvojího druhu. Zaprvé je dokumentem vztahu dvou mužů, kteří se spřátelili v jisté době a v jiné době v tom pokračovali. Poprvé se viděli jednoho dne v létě 1978 na hřebenu Krkonoš, kde došlo ke známému setkání disidentů z obou zemí – věděli o sobě, hvězdách disentu, samozřejmě už předtím. Setkání mělo pro oba zvláštní význam, o němž se dozvídáme právě z této knihy. Totiž že právě tam o deset let mladší Adam Michnik vyzval, snad aby zkrátil hovor o poměrech a došlo i na příjemnější věci, Václava Havla, aby sepsal pro jím redigovaný samizdatový časopis Krytyka esej o „mechanismech fungování systému“. Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy Michnikovi do bytu Moc bezmocných.
Horský hotel Overlook stojí v půvabném koutě státu Colorado. Wendy si v něm chce odpočinout a zlepšit rodinné vztahy. Její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, co tady potká jejich pětiletého syna Dannyho.
Známý a kdysi docela čtený román Františka Kožíka o osudech malířky Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna (poprvé vyšel v roce 1977) by se spíš měl jmenovat Na křídle vodního mlýna, jenomže vodní mlýn nemá křídla, ale lopatky, takže by to znělo divně: Na lopatě vodního mlýna… Jde však opravdu o vodní mlýn, byť je to v knize míněno metaforicky, asi jako životní vír či rej, jejž roztáčí proud či van citů a vášní milostných i tvůrčích, čehož byl ten mlýn svědkem.
Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.
Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.
Výstava vychází z fenoménu divadelních cedulí, ukazuje jejich vývoj a funkce: sloužily jako pozvánka na představení i jako artefakt, v současnosti jsou pramenem bádání, umožňujícím rekonstrukci repertoáru divadel. Výstava je však koncipována šířeji – jako obraz divadelního života v českých zemích od 17. století.
Díky svým výjimečným projektům a technologicky důmyslným řešením si Petr Hájek vysloužil na české architektonické scéně pověst experimentálního architekta. Nesahá totiž zpravidla po všedních postupech, namísto toho se vždy snaží přijít s novým a inovativním řešením, které nabízí individuální odpověď na individuální zadání.
Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal.
Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.
Desetiletá Mila miluje pavouky a jiná zvířata. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat. Petr se bojí tmy a zdají se mu hrozné sny. Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Franta má nemocné nohy a bývá kvůli tomu zlý. Tihle čtyři se náhodou potkají a zažijí něco, na co se nezapomíná.
Šedesáté výročí založení Semaforu, divadla, jež ve své první dekádě zásadním způsobem spoluvytvářelo kulturní (potažmo společenskou) atmosféru v Československu, bylo připomenuto a oslaveno. Též jeho zakladatelem Jiřím Suchým (88), jenž i v kmetském věku své scéně, rychle proslavené především jím a Jiřím Šlitrem hned po jejím založení, dosud hraje, zpívá i režíruje, píše pro ni libreta nových inscenací, ba dokonce skládá hudbu k vlastním písňovým textům.
Prózy Stephena Kinga patří k těm nejčastěji adaptovaným pro film a televizi, pochopitelně. Jsou komerčně velice úspěšné, většinou patří do žánrů thrilleru a hororu, pro film atraktivních, často mají zajímavě vykreslené postavy a dobře vystavěný děj, pro nějž je kromě působivě evokované hrůzy důležitá i pro Kinga charakteristická posmutnělá sentimentalita.
Pokud se vydáte na projížďku po jisté cyklostezce v západním Bavorsku, narazíte hned na několik neobvyklých objektů, u nichž budete zprvu asi tápat, kde se tady vzaly a k čemu vlastně slouží. Přestože každý vypadá úplně jinak, pojí je myšlenka místních podnikatelů, pro jejíž realizaci oslovili celkem sedm architektů.
Galerie Tančící dům připravila ucelenou výstavu originálů z depozitáře výtvarníka, designéra a architekta Bořka Šípka. Návštěvníky čeká na 250 kusů váz a na 40 kousků designového nábytku, který umělec vlastnoručně vyráběl. Budou představeny i doposud nikde nevystavované prototypy nalezené v pozůstalosti.
Jedinečný, přitom ale úplně normální. Přesně tak, jak si to od začátku přáli taky sami autoři. Nový soubor bytových domů v Řevnicích u Prahy tvoří na pohled relativně obyčejné domy, jako celek ale představují v kontextu celé republiky poměrně unikátní ukázku rezidenční výstavby na malém městě. A to především díky zcela neobvyklé roli investorů.
V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.
Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.
Kapela Mňága a Žďorp vydala v říjnu své čtrnácté studiové album nazvané Třecí plochy. Obsahuje dvanáct písní a otvírákem je předělávka písničky Je to nejistý od J.A.R. Po předchozí úspěšné spolupráci se kapela znovu rozhodla natáčet s producentem Milanem Cimfem. Naživo novou desku představí na podzimním a následném jarním turné.
Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?
Stojí v Praze, přitom na vesnici. Nabízí vysoký standard moderního bydlení, přizpůsobuje se ale staré okolní zástavbě. Nový rodinný dům v Jinonicích nabízí hned několik rovin, jejichž spojením vznikla stavba hodná pozornosti.
Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.
Muzikálností i talentem patří Midón do podobné třídy jako Stevie Wonder či Bobby McFerrin. I když je od narození slepý, handicap bohatě vyvažuje muzikantskou invencí. Díky bezchybné intonaci i výrazovému rejstříku si ho na počátku jeho dráhy najímaly jako studiového vokalistu mnohé světové hvězdy. Byl několikrát nominován na cenu Grammy.
Už počtvrté proběhla soutěžní přehlídka Česká cena za architekturu, která oceňuje to nejlepší, co u nás na poli architektury vzniká. Ceny získaly velmi rozmanité projekty, absolutní vítěz (ne)překvapil.
Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.
Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.
