Film V síti neodhaluje kořeny dokumentovaného hnusu

O dětech a bubácích

Film V síti neodhaluje kořeny dokumentovaného hnusu
O dětech a bubácích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Člověk by čekal, že na projekci českého celovečerního dokumentu bude ve všední den krátce po poledni v sále pražského multiplexu skoro sám. Film režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti ale přilákal desítky lidí i v tuhle uživatelsky nevstřícnou hodinu. Je to dokumentární trhák, měl hojnou publicitu už dlouho před uvedením, ví se o něm, že šokujícím způsobem pojednává velice současné téma. Jedním z režisérů je také tvůrce, který to s publikem umí, má svůj styl – exaltovaný a efektní, založený na osobní zaangažovanosti hraničící se  sebestředností, spíš na znělých sloganech než na snaze nahlédnout pod povrch věcí. A také na schopnosti vytvořit před kamerou nějakou dramatickou situaci, burcovat emoce publika mimo jiné i ukazováním emocí vlastních, vybrat si téma, které to publikum bude zajímat.

To všechno snímek V síti dokládá. Skutečně je to film, který vyvolává silnou emocionální reakci, jež se u citlivějších povah může manifestovat i mírnou nevolností. Také je to film, jehož reklama není nadsazená a lživá – divák skutečně uvidí, o čem byl dopředu důkladně zpraven. Tedy množství sexuálních predátorů různého věku, kteří přes internet zneužívají tři mladé dospělé herečky, jež před nimi na síti úspěšně předstírají, že jim je jenom dvanáct let. Ta důsledně naplňovaná představa diváckosti je ale samozřejmě v něčem i omezující, vede totiž ke značné prvoplánovitosti. Film V síti je všechno možné, přemýšlivý ale moc není. Třeba by tím podvracel svou deklarovanou misi: burcovat, upozorňovat, varovat. A taky zaujmout – to především a hned teď. Být spíš sérií vykřičníků než nějakým komplikovanějším vyjádřením. A jistě – Chalupové a Klusákův snímek by nevzbudil takový ohlas, kdyby byl výrazně jiný.

Záměrem autorů bylo zachytit nebezpečí, jemuž může vystavit děti rodiči nekontrolovaný přístup k internetu. Snímek také začíná hrozivě znějícími statistikami a sledem záběrů dětí v ulicích Prahy, které zírají na displeje mobilů, rodiče jsou sice někdy přítomni, zjevně jim to ale nevadí. Pokračuje zachycením příprav projektu. Plán je najít několik zletilých hereček, které na svůj věk vypadají mladě, a budou díky tomu schopny na internetu hrát děti. Už během konkurzu filmaři zjišťují, že velká většina adeptek v dětství zažila sexuální obtěžování přes internet – někdy přerostlo ve vydírání („Bav se se mnou dál, nebo vyvěsím tvoje nahé fotky na internet a řeknu o tom rodičům“). Herečky jsou vybrány, pro každou z nich je v ateliéru postavený dívčí pokojíček, v němž během natáčení budou trávit každý den deset hodin, vytvoří si profily na různých sociálních sítích a čekají, co se bude dít. Bleskově se jim začnou hlásit stovky pánů různého věku, jevící zájem si se slečnami popovídat. Komunikace hereček s nimi má pravidla, například jim zapovídá nějakým způsobem protějšky svádět. Ti to ale zjevně nepotřebují, konverzaci různou rychlostí kormidlují ke stejnému cíli: svlékni se, vyfoť si to či ono a pošli mi to. Dojde taky na posílání skutečně extrémní pornografie pro inspiraci, masturbování během videohovoru je prakticky samozřejmostí, stejně jako posílání snímků vlastního „vybavení“. Podobně jako herečky je i divák vystavován proudu různým způsobem prasáckých řečí, rozostřených fotografií penisů... Samozřejmě je to působivé a velice znechucující. Občas do filmu vstoupí odborník či odbornice na to či ono a přispěje krátkým komentářem. Příběhy těch vztahů přes internet se také všelijak vyvíjejí – někdo třeba začne vydírat, jiný by se rád sešel. A herečky se s některými „přáteli“ z internetu skutečně potkají u kávy, vyslechnou tam všelijaké návrhy. Jeden je svou „kamarádkou“ také konfrontován k satisfakci publika i její. V závěru filmu V síti si tým filmařů spolu s herečkami odchytí jednoho zvlášť agilního a zkušeného internetového lovce, kterého jedna členka štábu náhodou poznala, a pokouší se s ním – především Vít Klusák – zapříst debatu.

Režiséři filmu V síti podřizují všechno potřebě dosáhnout maximálního emocionálního účinku (snímek existuje ještě ve verzi pro školy, jež má být méně explicitní a didaktičtější). Poselství jejich díla je jednoduché: Dávejte si na síti pozor a nebuďte lhostejní k tomu, co tam dělají vaše děti, protože je to nebezpečné prostředí, plné zlých lidí. K nevinným si snadno najdou cestu a mohou jim způsobit velice vážné trauma, jsou připraveni je zneužít nebo je je vydíráním dohnat až k myšlenkám na sebevraždu. To vše je podáno velice úderně, z filmu se tím ovšem ztrácí nějaká nuance, prožitek má vždy přednost před přemýšlením, nebo dokonce promýšlením. Divák se logicky solidarizuje s hrdinkami jaksi nadvakrát – s postavami děti, jež herečky předvádějí, i s jejich představitelkami, které jsou během natáčení vystaveny náporu hnusu. Pomáhá tomu i struktura filmu, docela velký prostor v ní dostává stavba fiktivních příbytků. Protože dívčí pokoj je zvláštní prostor – místo nevinnosti, kterou ve filmu ještě zdůrazňuje, že ateliérové pokoje jsou zčásti zařízeny upomínkami na dětství hereček (domeček pro panenky, který mi udělal táta a já si do něj schovávala čokoládové tyčinky). V té nevinnosti se zároveň něco pomalu probouzí a obyvatelku pokojíčku, toho nejintimnějšího a nejnevinnějšího místa, to činí velice zranitelnou. Je jako princezna na pokraji temného lesa, vstupuje do něj netušíc nebezpečí. Ten les je plný bubáků – právě tak totiž film V síti sexuální predátory ukazuje. Jejich rozostřené obličeje se podobají maskám – v nich mluvící ústa, někdy zobrazená v plné ostrosti, jindy překrytá černou ploškou, stejně jako oči obtěžujících mužů. Masky přikrývající nejtemnější tmu. A pak samozřejmě ty penisy – ztopořené a hrdě fotografované nebo vystavované objektivu webkamery. Je jich hodně a působí útočně a taky hnusně, někdy i groteskně, třeba když si jakýsi venkovský strýc během konverzace snaží vrazit kameru do rozkroku a jeho „orgán“ se mu pod mohutným břichem trochu těžko hledá.

Tři mladé dospělé herečky ve filmu V síti předstírají, že jim je jenom dvanáct let. - Foto: Aerofilms

Film V síti se pochopitelně soustřeďuje na oběti, na to, čemu jsou vystavovány a jaké to pro ně může mít následky – třeba že jejich obraz vztahů mezi muži a ženami může být takovou strašnou zkušeností vážně deformovaný a budou se toho v pozdějším životě těžko zbavovat. Predátoři, svůdci ve filmu vytvářejí jakousi galerii zla, která především zdůrazňuje, co mají společného – dopouštějí se nechutných zločinů na dětech. Už jenom z těch krátkých pasáží zaznamenaných rozhovorů ale působí jako docela pestrá společnost. Jsou to muži různého věku a možná i sociálního postavení, různých způsobů – od zkušených dravců, agresivně dominantních typů, mužů sotva artikulujících po vlezle vemlouvavé svůdce i žoviálně působící penzisty, u nichž je snadné si představit, že někde za zdí pokoje, odkud na děti mluví, je kuchyně a v ní panímáma, která partnerovi připravuje večeři, zatímco on si u počítače vyřizuje ty svoje věci. A odpovědi na otázky, které film Klusáka a Chalupové nastoluje, mohou být spíš v nich než v trápených protagonistkách. Všichni se dostali do toho plus minus stejného místa, dost možná tam ale dospěli každý jinou cestou, nejsou to jenom uniformně působící bubáci. I ty jejich rozostřené tváře a zle naléhavá slova o nich vypovídají cosi víc než jenom to, že překročili hranici zákona a elementární morálky. Může z nich být znát sexuální deviace (takových je ale mezi predátory na síti výrazná menšina), osamělé zoufalství, vyprázdněnost a znuděnost, otupělost pornografií, která přestala stačit, potřeba cítit nad někým moc, kterou bezmocně a dezorientovaně působící chlapík dokáže ukojit jen ve vztahu s někým ještě bezmocnějším – dítětem. Film V síti je jaksi prvosignální varování. Kdyby bylo záměrem autorů odhalit kořeny toho hnusu, jejž pečlivě dokumentují, asi by se museli pokusit nahlédnout za ty strašidelné masky, jež v jejich filmu promlouvají z monitorů v dětských pokojících, a jít za bubáky do jejich příbytků; kamery v počítačích z nich za zády predátorů občas něco ukážou, často to jsou osaměle a bezútěšně působící místa.

Zvláštní je, že ve filmu, který se jmenuje V síti, svým způsobem absentuje právě ta síť. Je tam jenom v roli inertního prostředí, rejdiště zlých bytostí, jejich skrýše, zazní kritika provozovatelů sociálních sítí, kteří málo hlídají, co se na nich děje. Ale co když prostředí internetu lidi nějak aktivně mění, ty „bubáky“ z nich v nějaké míře udělá? Není jenom pasivním přenašečem, šiřitelem, ale aktivním spolutvůrcem. Možná nejhorší na obrazech těch rozmazaných „lidiček“, kteří ve filmu V síti napadají a zneužívají, „loví“ děti, je to, že se na internetu chovají vlastně podobně jako spousta jiných, kdo třeba zákony neporušují. Najdou pro sebe nějaké chatrné odůvodnění („Svět je stejně zlý, tak co“). A pak to „pustí“. Dovolí si být zlí a jsou, protože to jde, a jde to snadno a jde to pořád až k závislosti, až na úplné dno.

7. března 2020