Historička Heimannová si vzala na mušku Československo

Národní stát byl od ďábla, i ten Masarykův

Historička Heimannová si vzala na mušku Československo
Národní stát byl od ďábla, i ten Masarykův

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

S více než desetiletým posečkáním vychází česky studie britsko-americké historičky Mary Heimannové nazvaná Československo - stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov knihu uvozuje reklamní kampaní představující Heimannovou jako hlas moderní západní vědy a korektiv k českým historickým mýtům a sebezahleděnosti. A zatímco u nakladatele se to ještě dá pochopit, má ostatně komerční zájmy, méně pochopitelná jsou vyjádření některých českých a slovenských intelektuálů – nadšenou předmluvu dodal Jan Urban, knihu doporučují Magda Vášáryová nebo Petr Pithart, vesměs lidé, kteří se spolu s mnoha dalšími publicisty a ve stejném duchu jako Heimannová vyjadřují už léta. Těžko tu mluvit o prolomení nějakých tabu, tabu lze snad prolomit jenom jednou, pak už není.

Historička píše sevřeně, poutavě, s ohledem na nečeského čtenáře vytahuje základní fakta a často je použije v zajímavé souvislosti. Má dobrý anglosaský zvyk proložit líčení detailem, anekdotou. Bohužel s tím, jak výklad postupuje k dnešku, ztrácí tempo a naopak přibývá věcných chyb.

Nicméně jádro knihy spočívá v první polovině 20. století a tam je Heimannová přece jen na pevnější půdě. Takže proč Československo zklamalo? Nelidské chování člověka k člověku, píše, zatěžuje dějiny celé Evropy, nicméně v Československu se dělo „v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí“ (s. 335). Hlavním viníkem neúspěchu jsou Češi a jejich vytrvalý nacionalismus. Ten přitom vznikl nahodile, trochu jako plod intelektuální hry obrozenců s přispěním Vídně, která podporovala lidové jazyky v monarchii v obavě z pangermanismu, rozuměj z Pruska. Ještě TGM, který „se narodil roku 1850 německé matce a slovenskému otci“ a byl „vychován jako Němec a katolík, se nejprve zřekl víry a poté i národnosti a ve Vídni se přerodil v novodobého slovanského morálního filozofa“. Cítíš, čtenáři, umělost české moderní státnosti, když i její zakladatel se musel vymyslet? (Masarykova matka byla sice poněmčená, ale asi těžko Němka v etnickém smyslu, za svobodna se jmenovala Kropáčková.)

První republika vznikla na lži, čeští politici obelhali ve Versailles západní spojence. Ministr zahraničí Beneš nadhodnotil počet „Čechoslováků“, podstřelil počet Němců a slíbil středoevropské Švýcarsko. Hlavní vadu první republiky spatřuje Heimannová v tom, že navzdory demokratické fasádě se české strany odprava doleva po volbách pravidelně spojovaly do Pětky tak, aby „ostatním národům znemožnily vstup do vlády“. Na podzim 1938 pak „mezinárodní společenství – představované Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií – v Mnichově zasáhlo, aby zlomilo českou dominanci v mnohonárodnostním státě“.

Sama autorka považuje za nejvydařenější kapitolu o druhé republice. „Pokušení fašismu“ má být analýzou posunu druhé republiky od demokracie k autoritářskému modelu, Heimannová jde až k dost odvážnému tvrzení, že nebýt okupace z března 1939, „bývalo by jen záležitostí několika málo týdnů, než by Čechy a Morava následovaly slovenský a karpatsko-ukrajinský vzor a staly se zcela fašistickými“ po vlastní ose. Je to nepochybně centrální teze celé knihy, narážíme na ni v dalších obměnách.

V kapitole o protektorátu se čtenáři dostane standardního výkladu s pronikavými momenty, ale zase – nenajde tu ani písmeno o systematickém vyhrožování českému národu blíž neurčenými následky, pokud nebudou vydáni atentátníci, ani o Heydrichových plánech na germanizaci českého „prostoru“ s poněmčováním, masovými vraždami a deportacemi na Sibiř. Práce, která se až sem vyznačovala neschopností rozlišovat mezi nacionalismem většího a menšího národa, národovectvím agresivním a obranným, jako kdyby dokonce měla potíž rozlišit mezi českou odplatou po válce a genocidním rázem toho, co odplatě předcházelo.

Možná to není neschopnost, ale spíš neochota jednotlivé nacionalismy a národní hnutí mezi sebou porovnávat, když špatné jsou z principu všechny a vždycky. Čtenář tu vytuší až jakousi obecnou nedůvěru k národnímu státu, ostatně může se přesvědčit už teď, v rozhovoru s Mary Heimannovou v tomto čísle.

Mary Heimannová: Československo stát, který zklamal, Petrkov 2020, 403 str.

13. března 2020