Manželská historie, „rozchodový film“ Noaha Baumbacha

Konec krásného páru

Manželská historie, „rozchodový film“ Noaha Baumbacha
Konec krásného páru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal. Je to dobře napsaný a zahraný film, je v něm pár výborných, smutně absurdních komických scén. Přesto přiznávám – k slzám mě nedohnal, snad jen k pár momentům mírného pohnutí. Manželská historie je příběh rozchodu, každá generace má ve filmu ten svůj, za pár let jistě vznikne nějaký další oslavovaný snímek na to téma, aby taky ne, tuhle dramatickou a trýznivou zkušenost v nějaké formě prodělá prakticky každý. Nesmlouvavě ji popsal Ingmar Bergman ve Scénách z manželského života, s hollywoodskou emocionalitou Robert Benton ve snímku Kramerová versus Kramer, Michel Gondry a Charlie Kaufmann ve Věčném svitu neposkvrněné mysli zase se zasněnou melancholií. Noah Baumbach ve filmu nechá svoje hrdiny rozejít se jaksi ohleduplně, dovolí jim udržet si – aspoň částečně – jakousi nevinnost, ty zlé věci mnohdy nevycházejí z nich, ale spíš ze světa, systému. Často bývá srovnáván právě s filmem Kramerová versus Kramer a z toho srovnání může vycházet jako to náročnější dílo, zároveň mu ale chybí tah, ochota pálit přímo na komoru, odvaha nechat se ve své objektivizující zdrženlivosti trochu vyvést z konceptu.

Režisér Baumbach dokáže skvěle spojit melancholii, absurditu i komiku situace, do níž se Charlie a Nicole dostali. - Foto: Netflix

Scenárista a režisér Baumbach prý ve filmu vychází z vlastní zkušenosti rozvodu s někdejší partnerkou, herečkou Jennifer Jason Leighovou. Ta film viděla a podle Baumbacha se jí moc líbil (je trochu legrační, když režisér filmu o rozchodu režiséra s herečkou, která mu vyčítá, že jí nedává dost prostoru, sděluje názory bývalé partnerky za ni). Možná jsou Baumbach a Leighová lidé natolik vyrovnaní a schopní nadhledu, že se dokážou shodnout na verzi tak trochu své story, která pro ně v reálu musela být velice bolestná. Anebo je ten jejich filmový příběh podán při vší profesní a tvůrčí zdatnosti jaksi příliš konciliantně, všestranně přijatelně. Manželská historie přitom není první Baumbachův film o rozchodu, který vychází z režisérovy osobní zkušenosti. Režisér se etabloval jako tvůrce často velmi hořce a nesmlouvavě podaných historek ze života zámožnějších a často taky umělecky založených Newyorčanů – může v tom ohledu připomínat jakousi drsnější verzi Woodyho Allena. V roce 2005 měl velký ohlas jeho film Sépie a velryba, odehrává se v osmdesátých letech, z pohledu dvou bratrů je v něm popisován rozchod jejich rodičů, neúspěšného spisovatele a učitele a ženy, která jako autorka právě začíná být úspěšná. Baumbach otevřeně připouštěl, že ve filmu vycházel ze zkušenosti z rozchodu rodičů, který jako dítě zažil. Tuhle část své osobní historie podal ovšem velmi sžíravě a ve vztahu k dospělému páru nesmlouvavě. O vlastním rozchodu vypráví smířlivěji, syn filmového páru v Manželské historii hraje sice důležitou roli, jeho hledisko v tom snímku ale absentuje, je objektem děje. Zvláštní, ale nemusí to být výraz nějakého Baumbachova dvojího metru. Lidé se mění, málokdo vydrží být rozhněvaným mladým mužem ještě v padesáti (proč by to taky dělal), dobové normy se rovněž změnily, včetně těch filmových. Sépie a velryba jsou ale silnější film než Manželská historie, s tím se – aspoň podle mého – nedá nic dělat.

Nicole (Scarlett Johanssonová) a Charlie (Adam Driver) mohou působit jako krásný, ideální pár. On úspěšný divadelní režisér na scéně spíš alternativní, ona dobrá herečka a manželova múza, která mohla prorazit v Hollywoodu, ale namísto toho dělá čisté umění v New Yorku po partnerově boku. Bydlí v módní čtvrti Park Slope, vychovávají syna Henryho (Azhy Robertson), oba umějí velmi přesvědčivě vypočítat přednosti toho druhého. Jenomže Nicole se chce rozvést, má pocit, že manžel ji vedle sebe nenechal skutečně dýchat, nepřipouštěl její názory, vše se muselo přizpůsobit jemu. A taky ho podezírá z nevěry. Má nabídku na práci pro televizi, láká ji představa začít znovu, vrátit se do Los Angeles, odkud pochází, vést život, který bude jenom její, nikoli určovaný potřebami manžela, tak pohlceného do sebe, že svou sebestřednost ani nedokáže reflektovat. Oba jsou rozhodnuti rozejít se pokud možno přátelsky a ve shodě (Charlie se navíc rozvádět spíš nechce). Jejich představy se ale rychle srážejí s realitou, právní, geografickou (jak si spravedlivě rozdělit čas s dítětem, když oba pracují na opačných koncích velké země?). Musejí dělat svoje kroky, které si vynucují reakci z druhé strany, na ni je nutno reagovat dalšími kroky. Hrdinové – hlavně Charlie – si až postupem doby uvědomují, jak dalekosáhlé důsledky jejich rozvod nutně musí být, nejenom stav jejich vztahu, ale také vnější síly – především právníci, kteří je (také z praktických důvodů) tlačí do bezohledného boje. Vedou v něčem schizofrenní životy, ve vzájemném kontaktu se snaží o vstřícnost, jakés takés pochopení – už s ohledem na dítě, kdejaká maličkost jim připomíná, co všechno mezi nimi kdysi bylo, a už není a nebude. Oficiálně jsou ale protivníci, nucení k tomu použít vůči druhému ledacos. Sami jsou překvapeni, co všechno z drobných detailů společného života, různých nevýznamných zlozvyků, najednou získává pro ně třeba nesmyslnou váhu, co se dá použít a co po druhém požadovat, třeba jenom „preventivně“, co všechno může mít dalekosáhlé následky, přerůst jim přes hlavu. Jako kdyby rozjeli mašinerii, na jejíž chod nemají velký vliv a která může je i jejich dítě semlít.

Baumbach v několika scénách dokáže skvěle spojit melancholii, absurditu i komiku situace, do níž se Charlie a Nicole dostali. Třeba když se manželka s rodinou v očekávání Charlieho příjezdů chystá oficiálně mu předat rozvodové papíry nebo když do Charlieho bytu dorazí značně roboticky působící sociální pracovnice, jejímž úkolem je vyhodnotit rodičovské schopnosti hlavního hrdiny. Vedlejší postavy Manželské historie jsou často dobře napsané a obsazené, zábavné typy, především právní zástupci obou manželů – Ray Liotta coby právník Mrotta, ostrý chlapík, který okázale staví na odiv odhodlání jít druhé straně po krku, a proti němu Laura Dernová, doktorka Nora, převelice a přesladce ženská a přetékající pochopením vůči klientce, schopností vycítit krev a jít po ní se ovšem rivalovi vyrovná. Jako ideálního Charlie nějakou dobu vnímá Berta Spitze (skvělý Alan Alda), postaršího advokáta, který říká přesně ty věci, jež chce režisér slyšet, bohužel pro něj je také popletený a z Charlieho hlediska příliš defétistický. Vtipné je i využití Charlieho souboru coby antického chóru svého druhu.

Vlevo Nicole (Scarlett Johanssonová), vpravo Charlie (Adam Driver), uprostřed jejich syn Henry (Azhy Robertson). - Foto: Netflix

Nakonec jde ale především o ten pár uprostřed toho všeho. A na hlavní představitele se skutečně dobře dívá, Driver i Johanssonová jsou výborní herci a taky lidé pohlední, nikoli však konvenčně a nudně, každý z nich má nějakou osobitost, nepravidelnost. Neskladný chlapík s velkým nosem a jiskrná dáma s působivě nakřáplým hlasem. Film ukazuje Nicole i Charlieho velmi empaticky, jako lidi, kteří mají v zásadě dobrou vůli, ale už se nějak rozhodli a byl pro to asi důvod, jednají sice sami za sebe, ale jsou i pod vlivem nadosobních sil. Kdysi byli dvojice, ale teď se jeden druhému nezadržitelně vzdalují, každý směřuje někam jinam – jeden k nějakému začátku, možná rozbolavělému, ale přece jenom novému, druhý postupně dospěje k přijetí nutnosti akceptovat strašnou ztrátu a čeká ho osamělost (třeba jen dočasná). Akcentováním těch vnějších vlivů se ale ze zřetele ztrácí ten končící vztah a podíl, jaký na tom konci oba měli, jeho proměna od zamilovanosti k hořkosti. Z Charlieho a Nicole se v Manželské historii stávají také oběti „systému“, což na podání jejich příběhu může působit jako prvek velice dnešní, ale ne zrovna v tom nejlepším slova smyslu (na druhou stranu – americké rozvodové právo umí být skutečně drsné). Hrdinové navzdory smutku a hořkosti nepřestávají být tím krásným párem, kvůli rozvodu musejí udělat ledacos, co by jindy vnímali i jako zlé, v nich samých se ale nic skutečně zlého neprobouzí, nepřevládne v nich „temná strana“. Výjimku v tom ohledu má tvořit scéna hádky ke konci filmu, kdy to rozcházející se manželé skutečně „pustí“ a z úst jim nezadržitelně létají slova, která by jinak nikdy nevyřkli a asi si je ani nemyslí. Jenomže ta sekvence nepůsobí zrovna přesvědčivě, jako kdyby tam byla z povinnosti – těžko říct proč, napsaná i zahraná je dobře. Nevystřelí z ní ta syrová, oslepující a bezohledná bolest, která v ní asi měla být a bez níž „rozchodový film“ těžko může být úplný, pravdivý. Její vyjádření ale vyžaduje ochotu a odvahu jít až do krajnosti. Její absenci Baumbach a jeho spolupracovníci kompenzují zručností a invencí, s nimiž svoje atraktivní hrdiny zachycují jako dvě nebeská tělesa, která se působením zákonitostí vesmíru jedno druhému vzdalují a vzdalují, dokud se úplně neztratí.

 

 

4. ledna 2020