Ke včerejšímu dni se s očkovací vakcínou ve svém rameni seznámilo 862 670 občanů ČR, dvojí dávka byla aplikována u 267 tisíc lidí. Číslo je možné denně sledovat na oficiálním webu ministerstva zdravotnictví: ne že by člověk neměl jinou zábavu… Ta čísla každý den narůstají, před čtrnácti dny se očkovalo denně kolem dvaceti tisíc lidí, minulý týden to už bylo i přes třicet tisíc denně.
Česká společnost dostává jednu smrtící ránu za druhou. Už nemůže být žádných pochyb, že fatální škody nenapáchá samo onemocnění čínským virem, ale vláda Andreje Babiše. Chaotické, nekoncepční, protichůdné zavádění opatření proti pandemii popisujeme systematicky. Nejde nám o samoúčelnou kritiku, nějakou primitivní dávku antibabišismu. Každá vláda v Evropě složitě hledá řešení, jak fenoménu čínského viru čelit.
Česká společnost byla degradována do podoby osla, který trpělivě nese pána s kopím, na jehož špici napíchl bodlák. Momentálně jsme na tom dokonce hůř než mytický osel.
Loni to bylo poprvé, co jsme si užili koronavirové jaro. Kdo si na to dnes vzpomene, neubrání se dojetí. Bylo to něco jako první láska, jako první taneční, první polibek covidového milence. Každý byl ostatně jednou mladý a všechno je nejdřív poprvé.
Zemřel katolický kněz František Lízna, v téhle zemi nebylo mnoho takových lidí. V různých médiích a na sociálních sítích je možné si přečíst různé osobní vzpomínky na něj, v některých může být znát až dotek mystéria – třeba ve vyprávění spisovatele Pavla Kosatíka zveřejněném na Facebooku.
Při pohledu na to, v jakých koalicích se pravice chystá na podzimní volby, je zřejmé, že vyloučení Václava Klause mladšího nebyl pouze příběh z řetězu utrženého ega, jak to před dvěma roky vykládali lidé z ODS, ale čehosi o poznání hlubšího.
Poslanci Evropského parlamentu měli poslední únorový týden konferenční hovor s řediteli všech velkých firem, které už mají schválené vakcíny proti covidu nebo stojí přesně před schválením. Tedy s šéfy Pfizeru, Moderny, AstraZeneky, Novavaxu, J & J, ale také Sanofi, jež s tou svou zatím do finiše nemíří. Probírali s nimi, jestli a jak by se dala zrychlit výroba vakcín, které jsou jedinou nadějí na konec covidových uzávěr a izolací.
Životy uživatelů v čase tvrdší uzavírky asi nejsou zrovna pestré, ten můj taky ne. V mé bublině těch posledních pár dnů působí, jako kdyby desítky a desítky lidí potřebovaly snížit tlak v kotli a šly na věc přes jakési upouštění páry v naději, že pak „bude líp“. Výsledkem jsou dlouhé řady statusů vyjadřujících některé z několika málo dělení: lockdown je absurdní, lockdown je málo tvrdý, lockdown je příliš tvrdý, Česko se rozpadá a nezaslouží si to, Česko se rozpadá a zaslouží si to (plus možná ještě pár dalších).
Stýská se už Spojeným státům po Donaldu Trumpovi? Minulý týden to mohlo tak vypadat. Proběhla totiž konference CPAC, každoroční největší setkání konzervativních politiků, aktivistů a vůbec všech možných lidí motajících se především kolem Republikánské strany. Hvězdným řečníkem byl samozřejmě Trump, šlo o jeho první významné veřejné vystoupení od doby, co odešel z úřadu.
Dneškem vstupujeme v boji s čínským virem do fáze, kdy proti „nepřizpůsobivým“ občanům nasazuje vláda policii a armádu. Vymáhat budou zákaz cestování z okresů do okresů autem, případně mimo obec pěšky. Vzniknou nebo právě teď už možná vznikají nelidské situace: rozdělené širší rodiny, rozdělení partneři žijící každý jinde; obyvatel domu stojícího v nějakém katastru, který chodí nakupovat jídlo do obchodu v jiném katastru a podobně.
Na konto bídného stavu, do nějž se tenhle stát dostal, toho bylo už dost napsáno, a ještě napsáno bude. Ono se vůbec o úpadku píše dobře. Sžíravá kritika je hrdinský žánr, hlavně když se smí. Objevila se už srovnání s Bílou horou a oběma okupacemi a v souvislosti s výročím také s únorem ’48. Jeden známý sudič napsal, že jsme na tom hůř než tehdy, když se k moci dostali Gottwaldovi komunisté. Tatáž letargie, bezradnost a zoufalství.
Vláda Andreje Babiše nemá dlouhé měsíce epidemii čínského koronaviru pod kontrolou. Udělala svým nekonečným chaosem z České republiky nejhorší covidárium Západu. S téměř nejvíce mrtvými, papírově nejtvrdšími restrikcemi, s jedním z největších zásahů ekonomiky.
Už jen ze skladby zpravodajství včera přes den a vpodvečer se dalo tušit další přitvrzování v takzvaném boji vlády proti covidu-19. Přinejmenším tři týdny, oznámili premiér s ministrem zdravotnictví, „potřebujeme, aby lidi chodili jenom do práce“, což znamená nechodili do škol, do školek, do obchodů, natož někam do přírody mimo vlastní okres či kraj.
Minulý čtvrtek večer jsem strávil podobně, jako strávím tento čtvrtek večer. Koukal jsem v televizi na přímý přenos utkání Slavie Praha s anglickým Leicesterem, momentálně třetím týmem Premier League. Jako... šlo to. Člověk poslední dobou nemá moc příležitostí vidět nějakou tuzemskou entitu počínat si důstojně v mezinárodním srovnání, třeba i v situaci, kdy protivník by podle různých objektivních měřítek měl mít utkání snadno v kapse.
Ve skutečnosti Hašek napsal Švejka díky tomu, že zase začal pít. Pochopil, že musí vystřízlivět od dějin, k čemuž mu pomohl alkohol, jeho nejvěrnější spojenec. Pitím se fyzicky zničil, ale zároveň duchovně zvítězil: osvobodil se k napsaní knihy, kterou se stal nesmrtelným.
