ÚHEL POHLEDU: Máme pár dní do voleb a mezi tématy, která se v kampani téměř neobjevila a která přitom mají potenciál určovat naši budoucnost, jsou vedle např. inflace, migrace a Green Dealu také nové formy cenzury. Naše Společnost pro obranu svobody projevu, která nasbírala již 30 tisíc podpisů na petici s požadavky na politické strany, se na ně letos v létě znovu obrátila s pěti otázkami.
Snad ke každým volbám patří nějaký zádrhel v podobě aféry. Před čtyřmi lety to bylo lithium. Pseudoaférka přeceňovaná některými komentátory především v reálném dopadu na rozhodování voličů. Marginální záležitost, která se hodila jen pro nějaké zkoumavé analýzy šíření tzv. dezinformačního toku. Nová vlna Panama Papers, které se nejnověji řítí mediální prostorem pod názvem Pandora Papers, je ale výrazně jiný případ.
Guvernér České národní banky Jiří Rusnok je bývalý politik. Ministr průmyslu, financí. Premiér prezidentské vlády Miloše Zemana, která nikdy nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Dodnes blízký přítel, kterého si jako jednoho z mála prezident skutečně váží. Rusnok dosluhuje už svůj druhý guvernérský mandát. Příští rok mu končí. Vedl banku za časů klidu a prosperity. To se tradičně pozná podle toho, že rozhodování centrálních bankéřů širší veřejnost, a dokonce ani politiky vůbec nezajímá.
Mezi zahradníky je ustálené takové rčení, které v různých obměnách používají. Obvykle je to něco jako „Rostliny číst neumějí“. V oblibě ho měl dendrolog brněnského arboreta Antonín Nohel, když vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými skalníky, často sobě velice podobnými, a snažil se připojit k nim nějaké latinské jméno. Zahradníci si, podobně jako všechny obory lidské činnosti, museli vytvořit nějaké škatulky, aby zvládli tu míru složitosti.
Je to zoufalý příběh z lehce šílející doby. Sparta Praha ve čtvrtek doma porazila Glasgow Rangers, část z deseti tisíc dětí bučela na hráče Glena Kamaru, což můžeme brát jako nevoli k nepříteli, i na sparťanských tribunách často ventilovanou.
Dostalo se mi onehdá čtenářského ohlasu. V reálném světě jsem potkal čtenáře této rubriky, který mi se stopou znechuceného údivu v hlase sdělil, že v ní nachází zprávy ze světa, jemuž ani trochu nerozumí. A já ho úplně chápu. Hladina „bizáru“ ve virtuální sféře stoupá, její pochopení navíc někdy vyžaduje znalost „bizáru“ předcházejícího, obeznámenost s „bizárem“ ve všech jeho vrstvách. Prostě to chce tvrdou práci. A taky tu drobnou, každodenní. Pořád nějakou práci.
V pátek se v Praze odehrála další demonstrace pořádaná iniciativou Fridays for Future a přihlížející si vedle charakteristických hesel mohli všimnout ještě něčeho. Velká část účastníků byla orouškovaná. A to přesto, že nosit ochranu dýchacích cest na ulici dnes žádný předpis nenařizuje a účastníci byli mladí, hlavně středoškoláci.
Ve volebním finiši kampaň přitvrzuje. Ve snaze přilákat voliče padají skutečně radikální návrhy, u kterých můžeme jen doufat, že je sami autoři nikdy nehodlají plnit. Ty radikální nápady zároveň nasvětlují největší, dlouho neřešené problémy. Jedním z těch opravdu vážných je nedostupné bydlení v Praze, Brně a několika dalších větších městech jako Plzeň nebo Liberec.
Bude to vyrovnané, s velkou dramatickou zápletkou až do konce. Nejnovější data agentury Kantar potvrdila, na co jsme minulý týden upozorňovali v našem internetovém deníku Echo24, tedy že síly mezi hnutím ANO a koalicí Spolu (K3) se začínají vyrovnávat.
Volbám v Německu nechyběly zápletky a drama. V jiném smyslu ale byly naprosto nudné. Je pravda – abychom se vrátili k první rovině – že s vítězem voleb, jímž jsou sociální demokraté (SPD), se ještě před čtvrt rokem zacházelo jako s outsiderem, a vyslání ministra financí Olafa Scholze do souboje o úřad kancléře se bralo jako úkol z povinnosti. Scholz za pět měsíců dokázal vytáhnout stranu o deset procent, což je skvělý výkon.
Nedávný pobyt prezidenta Miloše Zemana v nemocnici nebyl ze strany Hradu zrovna ukázkou komunikační transparentnosti. Nejdříve Jiří Ovčáček odmítal mluvit s novináři a jen sdílel na Twitteru citáty z Bible. Až po dvou dnech prezidentská kancelář oznámila, že hlava státu trpí pouze dehydratací a mírným vyčerpáním. Pak se Zemanův pobyt v nemocnici o den neplánovaně protáhl. Ovčáček znovu nesdělil důvody. Nelze se divit, že se v takovém případě šíří spekulace, jestli prezidentův stav není horší, než jeho okolí dává najevo.
Našim pradědečkům a prababičkám kolotal v hlavách jakýsi liturgický kalendář, kdy každý úkon na polích i v sadech byl napojen na příslušného svatého a dokořeněn adekvátní pranostikou. Bylo to jejich živobytí laděné po staletí, ovlivněné zkušenostmi generací a lokálními podmínkami. To, co platilo na jižní Moravě, nemělo zhola nic společného s Pošumavím. Stejný svatý, jiné zvyky. Dvacáté století nás zbavilo mnoha selských tradic, ba dokonce celého selského stavu,
Hvězdou tuzemských sociálních sítí se minulý týden nikoli poprvé stal... mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Jeho výkon (přesněji řečeno nevýkon, či parciální výkon, nebo jak to mlčení ve věci prezidentovy hospitalizace nazvat) byl ale natolik výrazný, že už byl dostatečně zpravodajsky i názorově pokryt. To nám uvolňuje ruce k analýze podstatných jevů na světové scéně. Především – a nijak překvapivě – to bude otázka natékání gonád (vulgo koulí) na Trinidadu.
Diplomatická megaroztržka mezi Francií a anglosférou (Austrálií, USA, Británií) je jednou z těch příležitostí, kdy si člověk s pokorou uvědomí, že na země se staletou tradicí vysoké kultury prostě nemáme. Ta rafinovaná proradnost! Ta šťavnatost urážek! Západní diplomaté kdysi poučovali postkomunistické země, že chtějí-li vstoupit do moderního světa, musí se povznést nad staré křivdy a spory. Ale možná jen neměly tak kvalitní staré křivdy jako Francouzi a Anglosasové
