Každou škatulku je dobré včas opustit

Kytky knížky nečtou

Každou škatulku je dobré včas opustit
Kytky knížky nečtou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Mezi zahradníky je ustálené takové rčení, které v různých obměnách používají. Obvykle je to něco jako „Rostliny číst neumějí“. V oblibě ho měl dendrolog brněnského arboreta Antonín Nohel, když vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými skalníky, často sobě velice podobnými, a snažil se připojit k nim nějaké latinské jméno. Zahradníci si, podobně jako všechny obory lidské činnosti, museli vytvořit nějaké škatulky, aby zvládli tu míru složitosti. Mnoho z nich stálo u zrodu botaniky, a ačkoli jsou to dnes zdánlivě obory dva, pracují a žijí stejným jazykem. To jest latinou. To je náš společný jmenovatel, a přestože jsou názvy „andělská trumpeta“ lidem velmi oblíbené a latina dehonestována, právě ona je nejvyšší možnou ochranou před úpadkem celého vědění o rostlinách vůbec. Jen díky tomu nedostanete místo zimní hrušky letní jablko, a pokud, pak se můžete právem zlobit.

Škatulky jsou velice šikovné, a proto je máme i podle životní strategie. Zahradníci používali konifery, pereny, annuely, alpinky či bienny a mnohdy ještě používají. Počešťování a popularizace přinesly jehličnany, trvalky, letničky, skalničky a dvouletky. Zatímco v luzích a hájích rostliny knihy nečtou a zcela bezostyšně se kombinují, člověk rozumný si usmyslel, že bude pracovat a tvořit v rámci žánrů. Je to zhruba tak, že máte daný obraz, rám i plátno, a na něm si tedy už pak svobodně můžete tvořit. U nás je rám lem záhonu, dejme tomu ocelový, a plátnem je pak zem, řečená peříčko.

Barvy, to je květena v nejširším slova smyslu. Tedy jaksi mohla a měla by být. Zahradníci jsou ovšem lidé veskrze vzdělaní a opatrní, žánrově svázaní tématy a prací svých profesních vzorů a předků. Tak například kobercové letničky vysazované do různých tvarů (a patvarů) či obrazců jsou téma, které se vžilo od poloviny devatenáctého století a je jako řemeslo stále živé. Pravda, většinou se jím na úrovni zabývají v historických zahradách, na lázeňských kolonádách a na parterech nejreprezentativnějších budov. Je to přece jen štrapáce nejen drahá, ale umí ji už jen velice málo lidí. Stále nicméně platí za špičku dovedností v naší branži.

Na druhé straně ovšem existují i obrazy na úrovni reprodukce z hotelové chodby, a jak vás recepční dole obdarovala úsměvem číslo 26, tak vás i před vchodem třeba takového úřadu práce uvítá záhon číslo 26, umíchaný z nějaké instantní reprodukce. Tam je záhonem papír (ten, který snese všechno) a kytky jsou jakýmsi tonerem, který se buď doplňuje, nebo je vše šedivé. Tak máme takové ty hezké obrazy, jaké najdete všude. Jeden je třeba „keřová skupina s tavolníky a jalovci“ , jiný zase „letničkový záhon s afrikány, begonií a červenými šalvějemi“, oblíbený je taky „trvalkový záhon s ovsířem a plesnivkou“. Vždycky se najde někdo, kdo to udělá levněji.

Mám záhon velice rád. Zejména pak když byl malíř svůj, nezapřel se a vyznal se do té země sám ze sebe. To se rád zadívám. Když takhle někdo třeba dá kytkám svobodu, zapomene se a najednou se mu z hlavy vykouří všechna ta škatulata keřů, trvalek, letniček, cibulovin – a pohraje si svobodně s Flórou coby veleváženou bohyní. Ona si totiž, ta bohyně, ráda hraje sama se sebou. Zahradník taky zírá, co to někdy umí. Letos se mi třeba potkala ostálka s floxou a bylo jim docela jedno, kdo z nich je letnička a kdo trvalka. Letničky se rády sejí a nechají si pomáhat. Teď je čas sbírat si jejich semínka, dávat do sáčků a zavěsit do průvanu. Na jaře je můžete předpěstovat nebo trousit a stát se malířem. Nic není samo.

 

3. října 2021