Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.
Andrej Babiš má radost. Během týdne, kdy nejvyšší státní zástupce obnovil jeho stíhání a Evropská komise zakázala dotace pro Agrofert, přijal Jobovy zvěsti se stejnou odevzdaností jako sám biblický Job. „Opravdu jsem teď šťastný, že aspoň moje rodina to má za sebou,“ hodnotil fakt, že vůči jeho příbuzným nebylo trestní řízení v kauze Čapí hnízdo obnoveno.
Zdravotní stav Miloše Zemana svádí některé jeho odpůrce k obavě, že by se prezidentské volby mohly konat dřív, než si myslíme, a je zaskočit nepřipravené. I proto od podzimu ve veřejném prostoru náhle skokově přibylo armádního generála ve výslužbě Petra Pavla. Kromě toho, že do roku 2015 velel české armádě, posléze řídil i vojenský výbor NATO - a podle dostupných informací ho spojenci mají rádi.
„Dnes zvítězilo moderní, evropské, normální Rumunsko,“ oznámil Klaus Iohannis, když poslední listopadovou neděli obhájil prezidentskou funkci ziskem 66 procent hlasů. Těžko pochopit, jak mohl suverénně vyhrát dřevěný a málo charismatický kandidát, bývalý učitel fyziky ze sedmihradského Sibiu, který je ke všemu německé národnosti. Jde to vysvětlit tím, kdo v dlouhém boji za „normální Rumunsko“ prohrál.
Do prvních demokratických primárek zbývá ještě víc než dva měsíce. Přesto volební kampaň běží téměř rok a touto dobou by se velký počet kandidátů na prezidenta měl zmenšovat. Minulé měsíce měly naznačit, kdo má šanci uspět u voličů, kdo je dobrý řečník a kdo je schopen vybrat peníze pro financování kampaně. Touto dobou by se peloton kandidátů již měl zmenšovat o beznadějné případy. A opravdu několik politiků svou kandidaturu ukončilo. Stále je však nahrazují další.
Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.
Vždycky jednou za pár roků proběhne českými médii zpráva, z níž by se dalo usuzovat, že republiku čeká vracení velkého majetku starému rodu Lichtenštejnů, a tedy stejnojmennému miniknížectví vklíněnému mezi Švýcarsko a Rakousko. Před dvěma týdny Krajský soud v Brně odmítl podání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti katastrálnímu úřadu v Prostějově. Ten nechtěl přepsat v katastru malinký pás půdy v Plumlově z lichtenštejnského knížete na český stát.
O mozkově mrtvém NATO v podání Emmanuela Macrona se možná tolik psalo proto, aby se nemuselo psát o jiných jeho výrocích, které jsou možná ještě explozivnější. Proto se taky ve světě dostalo jeho rozhovoru pro The Economist pozornosti, jakou by si zasloužil už jeho projev k francouzským velvyslancům letos v srpnu. Od „mozkově mrtvého“ NATO se koneckonců dá převést řeč na Trumpa. Ale těžko spojit s Trumpem, když Macron řekne:
Nedávno byla zveřejněna padesátistránková zpráva Army War College s názvem „Význam klimatické změny pro americkou armádu“. V současné době o klimatu slýcháme hodně protichůdných zpráv, takže nebude na škodu připomenout některé závěry této studie. Můžeme přitom vycházet z toho, že každá armáda potřebuje peníze, takže se snaží na rizika spíš upozorňovat, tedy volit spíš horší scénáře, ale nemůže to zase – zejména v americkém klimaskeptickém prostředí – přehnat.
Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945.
Slepice měla nezvyklé jméno Orel a čekal ji stejný osud, jaký zdejší zemědělský komplex připravil v uplynulých deseti letech čtyřiceti milionům jejích kolegyň. To znamená, že pár dnů po vylíhnutí byla z umělé líhně přemístěna do odchovny, kde strávila čtyři měsíce, a pak zamířila do klece na velkofarmě. Tam s jedenadvaceti dalšími slepicemi trávila třináct měsíců na prostoru 1,5 m2 a snášela vejce. Pak už zbývala cesta na jatka.
Vedle ohlašované klimatické krize a tažení za bezuhlíkovou ekonomiku je hitem veřejné debaty kritika stoupající nerovnosti. Obojí se přímo spojuje do jednoho ve stylu: příliš málo velmi bohatých ovládá příliš mnoho majetku. Z levice sílí volání po dalším posílení přerozdělování, které je už dnes v západních společnostech nejsilnější v historii. Ve Spojených státech amerických už se od adeptů na roli vyzývatele Donalda Trumpa za konkurenční Demokratickou stranu Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové objevují návrhy na každoroční konfiskaci majetků milionářskými daněmi. Rovnost ve společnosti se dá měřit různě. A podle toho, jaké měřítko si vyberete, se také tatáž společnost může ukázat jako země s velkou nerovností, nebo jako země relativně rovnostářská. Ti, kdo chtějí upozornit na rostoucí nerovnost, nejčastěji sahají po nejpopulárnějším a nejvyhrocenějším srovnání. Jak velkou část bohatství, případně příjmů, ovládá nejbohatší jedno procento společnosti.
Emmanuel Macron, francouzský prezident, miláček liberálních kruhů, hráz proti populismu a velký Evropan tlačící kontinent k nevyhnutelnému sjednocení. Takový můžeme občas mít z hlavy Francie pocit, pokud sledujeme české nekritické zpravodajství. Jenže „Jupiter“, což je přezdívka, která se pro Macrona vžila, má i svou temnější stránku.
„No tak si prostě přivstanete,“ doporučil ministr hospodářství Juan Andrés Fontaine Talavera divákům chilské televize. Mluvilo se o zdražení jízdného MHD v hlavním městě Santiagu. Metropole, v jejíž pětimilionové aglomeraci žije třetina všech obyvatel Chile, má rozsáhlý systém sedmi tras metra. Vláda právě rozhodla o zdražení jednotlivých jízdenek v přepočtu zhruba o 1 Kč. Jízdné před sedmou hodinou ranní je o něco málo levnější.
Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat.
Tak jako mají Spojené státy Oblast 51, máme u nás Prognostický ústav. Pro mnohé je to dodnes tajemná instituce napojená na Československou akademii věd, která na sklonku socialismu sdružovala odborníky z mnoha oblastí s úkolem nabídnout špičkám režimu komplexní řešení krize, jíž Československo procházelo.
Přesvědčit někoho, že bílá je černá, vyžaduje odvahu a vytrvalost. Stejně odvážný musí být premiér, který se chlubí snižováním daní ve chvíli, kdy sněmovnou prohání zákon na jejich zvyšování. Andrej Babiš (ANO) má takovou odvahu a dobrá polovina zdejších občanů mu věří, přinejmenším v listopadovém průzkumu STEM. Těžko pochopit, jak to dokáže, když o tom, že se daně zvyšují už od roku 2014, existují veřejně dostupné informace.
Na přehlídce konané v říjnu v Pekingu se předvedla hypersonická střela DF-17, kdežto Rusko v květnu oznámilo, že zavádí do služby útočný prostředek Avangard, jednu z nových zbraní, o kterých hovořil Vladimir Putin ve svém projevu 1. března 2018. Hypersonické střely vyvíjejí i USA, stranou ovšem nechtějí zůstat ani jiné velmoci. Co může nástup této kvalitativně nové techniky znamenat pro vojenskou strategii?
Z listopadu 1989 zůstaly desítky obrazů zachycených fotografiemi nebo filmem. Jsou na nich často docela veselé výjevy lidí, kteří někam hledí, někoho poslouchají, něco volají. Tváří se většinou nadějně, někdy až dychtivě, jsou, dalo by se říct, v očekávání, že věci se dějí správně a jdou tak, jak jít mají.
Zásah bezpečnostních složek v pátek 17. listopadu 1989, nasazení útvarů Veřejné a Státní bezpečnosti a odboru zvláštního určení v centru Prahy a zejména na Národní třídě nepochopitelně patří k nejméně známým událostem této převratné doby našich novodobých dějin. Stranou pozornosti ještě třicet let po zásahu zůstává jak komplikovaná organizace a řízení celé akce, tak zároveň identifikace nasazených jednotek.
Koncem října si Amerika mohla na chvíli odpočinout od cirkusu připravovaného impeachmentu, demokratických primárek a skandálů prezidenta Donalda Trumpa. Politický svět zasáhla stará dobrá sexuální aféra.
Když se nějaké náměstí jmenuje Svobody, není to nic neobvyklého, a možná že někde ještě zůstalo nějaké náměstí Ludvíka Svobody, ale zaručeně jediné náměstí F. X. Svobody mají v Mníšku pod Brdy. Je to náměstí hlavní, svažující se docela ostře dolů od kostela sv. Václava k autobusové zastávce, takže Mníšek lze zařadit do naší unie šikmých měst (Tachov, Štíty, Žlutice, Jáchymov etc.).
Byl to úspěch. Třicet let uplynulo jako voda, Češi a další národy se po pádu komunismu začlenili do spořádaného světa staré dobré Evropy. Jenže teď na obzoru hrozí nová rizika. Populace stárne a tím se otevírají dveře pro nekontrolovanou migraci z východu.
Na první pohled to vypadá jako další diplomatický kiks Andreje Babiše. Před měsícem ve sněmovně řekl, že musíme dostavět další jaderné bloky, i kdyby se přitom mělo porušit evropské právo. Načež se ozvala hornorakouská zemská vláda, že od evropského politika jsou to neslýchaná slova, a dala najevo, že teď bude plánům severního souseda vzdorovat tím spíš.
Když selhal pokus britského premiéra Borise Johnsona protlačit brexitovou smlouvu parlamentem tak, aby stihl odchod z EU 31. října, mohl ukázat na obvyklé viníky, labouristy, liberální demokraty, skotské nacionalisty, rebelující konzervativce, ale i na skupinu, jež doposud patřila mezi ceněné spojence. Proti Johnsonovi hlasovalo i deset poslanců za severoirskou Demokratickou unionistickou stranu (DUP). Ti podporovali menšinovou vládu Theresy Mayové, podporu zachovali i Johnsonovi. Kdyby jejich přízeň vydržela, jejich deset hlasů byl dostatečný počet pro otočení výsledku. Důvodem pro jejich zběhnutí od Johnsona je pocit DUP, že jeho smlouva narušuje vazby Británie na Severní Irsko.
Nešťastný je pro každého okamžik, kdy se splní jeho přání. To věděli už autoři antických tragédií. Praha se teď může obávat, že se stane „mnohovrstevnatým a úspěšným městem, které snese srovnání s Berlínem, Kodaní nebo Barcelonou“, jak před rokem avizovala smlouva koaličních stran na magistrátě. Jenže velká města se v posledních měsících stávají jevištěm více či méně násilných protestů, které rozvracejí dosud pokojný život obyvatel, a důvodem je právě okolnost, že jde o města „mnohovrstevnatá a úspěšná“.
Evropský soudní dvůr se během minulého měsíce dvakrát vyjádřil k otázce ochrany osobních práv na internetu a na první pohled ta rozhodnutí nejsou příliš konzistentní. První případ se týkal tzv. práva být zapomenut, tedy prakticky práva žádat po vyhledávači Google, aby nezobrazoval odkazy na určité informace o vás (tzv. delisting).
Největší automobilka světa, německý Volkswagen, varuje, že krize automobilového průmyslu se prohlubuje. Prodej aut má letos klesnout celosvětově o 4 procenta. Bude to už druhý rok pádu. Ten horší. Loni se prodeje nových aut propadly o 0,5 procenta. Průmysl, na kterém je existenčně závislá česká ekonomika vůbec nejvíc na světě, dostává rány ze všech stran. Ta největší je psychologická. Auto dnes vypadá jako hodně riziková a hodně krátkodobá investice. V překotném čase si v boji proti klimatické změně, do kterého se pustila Evropa, nikdo nemůže být jistý, jak dlouho ještě bude moci za současných finančních podmínek vozem se spalovacím motorem jezdit.
Když na počátku října generální manažer basketbalového týmu Houston Rockets Daryl Morey na svém Twitteru vyjádřil podporu protestujícím v Hongkongu, zřejmě vůbec netušil, co jeho tweet rozpoutá. „Boj za svobodu. Stojím za Hongkongem,“ stálo na obrázku, který po chvíli z profilu Moreyho zmizel. Co naplat, internet nezapomíná a roztržka mezi NBA a Čínou byla na světě; v plné nahotě ukázala, jak moc je nejprestižnější basketbalová soutěž pod palcem nejlidnatějšího státu světa.
Na první pohled se vládním konzervativcům podařil spektakulární kousek. Po čtyřech letech vlády, jíž se nevyhýbaly skandály, a – co je méně typické – pod nonstop tlakem ze zahraničí vytáhli svůj volební zisk o šest procent; vyhráli přitom ve všech věkových skupinách, mezi ženami i muži; vítězstvím v čtrnácti ze šestnácti vojvodství překlenuli stará geografická rozdělení; to celé při historicky nejvyšší volební účasti. Pak do té euforie trochu vstoupila realita volebních systémů.
