Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Potřebujeme vědět víc. To byl refrén reakcí na zprávy o Stephenu Paddockovi, majiteli desítek střelných zbraní, který ze strategicky umístěného pokoje v hotelu v Las Vegas zastřelil 57 návštěvníků country festivalu a sebe. Potřebujeme o něm vědět víc, tohle nedává žádný smysl.
V mnoha zemích světa je po volbách zpravidla prvním motivem nářků jejich výsledek a hned v závěsu za ním volební účast.
Americká láska ke střelným zbraním je něco, co Evropané nikdy nepochopí. A to včetně většiny těch Evropanů, kteří mají Ameriku rádi. I, řekl bych, včetně těch, kteří sami rádi střílí. Protože instinktivně soudí, že tak masové rozšíření zločinů spáchaných střelnými zbraněmi by v jejich zemích patrně vedlo dřív či později ke drakonické regulaci a faktickému zrušení práva mít jakoukoli střelnou zbraň.
Americká láska ke střelným zbraním je něco, co Evropané nikdy nepochopí. A to včetně většiny těch Evropanů, kteří mají Ameriku rádi.
Před pár dny proletělo českou politikou vyjádření ministra financí Pilného k soudem zrušeným zajišťovacím příkazům.
V těchto dnech koluje po sociálních sítích mapa podílu dětí narozených mimo manželství v Evropě. Víme, že jde o všeobecný trend, nicméně rozdíly jsou nápadné.
Vůči něčemu, co se jmenuje ÚDHPSH, by člověk měl být ostražitý už z estetických důvodů – zní to jako z nějaké špatné satiry na byrokracii.
Číst si starší články o korejském problému je nepříjemný zážitek. Často totiž mezi nimi narazíte na představitele žánru „nepodléhejme panice“. Jedna jejich varianta zní: přátelé, chováte se, jako by Kim (vždy to byl nějaký Kim) už měl bombu. Ale podívejte se – ten velký humbuk vznikl kolem údajné zprávy, že Kim má a).
Evropa je pořád ve stínu Ameriky. Mezi nejrazantnější a finančně nejvydatnější rozhodnutí Evropské komise patří ta, jež se týkají daní či soutěžního chování amerických firem.
Pro politika na úrovni předsedy strany platí, že všechno, co na veřejnosti dělá, je politické – ať už se tak tváří, nebo ne, ať už chce, nebo ne.
Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě. I ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla.
Všichni se rádi ušklíbáme nad efemérností mediálních skandálů a pseudoskandálů. Hloupostí, které od nás nevyžadují žádné intelektuální úsilí a znalosti k tomu, abychom se snadno a levně rozčílili. Minulý týden ale přinesl hned dva, které, coby výjimky potvrzující pravidlo, ukazují docela důležité věci a mohou mít nezanedbatelné dopady.
Rozhodnutí Evropského soudního dvora, kterým zamítl stížnost Polska a Maďarska na relokační kvóty pro uprchlíky, je dalším příspěvkem k současné ponuré atmosféře Evropské unie, která dvakrát unijně nevypadá.
Babišovo prohlášení k prezentaci volebního programu šroubuje hysterii hodně vysoko. „První a poslední pokus se zbavit nesnesitelné, propracované a zákeřné korupční hydry, která po více než 25 let dusí, parazituje a pomalu rozkládá celou naši zemi.
Výpad polské premiérky na adresu francouzského prezidenta Macrona se nevídá v diplomacii často. Ale už to, že byl hodnocen jako nediplomatický, upozorňuje na jednu důležitou věc.
V posledních letech došlo ke značnému nárůstu nenávisti. Tím nemyslíme, že by lidé nutně začali více nenávidět; je to míněno v tom smyslu, v jakém se hovoří o akciích: kurz nenávisti stoupá.
Zájem o boj s dezinformacemi, rozvířený u nás iniciativou firmy Seznam, neutuchá. Česká nadace Open Society Fund Praha v těchto dnech zveřejnila analýzu toho, kolik provozovatelé dezinformačních stránek z reklamy vytěží.
Vždy záleží na tom, kdo píše váš životopis, a pro ty, kdo pro Evropany píšou životopis amerického konzervatismu – tedy mainstreamoví evropští a američtí novináři –, byl americký konzervatismus vždy jen o malý krůček od Kukluxklanu, mccarthismu a náboženského fanatismu.
„Pečlivě si zvolte své místo a načasování. Vyberte si nejzalidněnější lokality. Lepší jsou taky užší místa, protože dávají lidem méně možností utéct.
Náměstek ministra obrany Tomáš Kuchta připomněl, že oštěp patří mezi zbraně. Asi netušil, že kdy bude mít příležitost něco takového říct, a asi to netušila většina z nás. Nicméně příležitost se našla minulý čtvrtek, když vítal v Praze Báru Špotákovou po návratu z mistrovství v Londýně.
K image rockerů patří nějaký ten zdvižený prostředník a nějaké to „fuck you“, kterým od těch dob, co je rock rockem, šokují mravokárce, cenzory a buržoazii. Ale někdy nejenom je. Thom Yorke ze skupiny Radiohead nedávno z pódia v Glasgow ukázal prostředníček netradičnímu terči – demonstrantům, kteří ho, mávajíce palestinskými vlajkami, vyzývali, aby nehrál v Izraeli.
Vždy se připravujeme na minulou válku. Nová totalita nebude oblečená v kožených kabátech ani v tesilových sakách a nebude prosazovat znárodnění výrobních prostředků.
Tak dlouho se Evropané obávali, že se USA dají dohromady s Putinovým Ruskem, až se karta obrátila. Teď se některým nelíbí, že jdou na Rusko moc tvrdě. Po měsících, kdy se zdálo, že skončila éra a stará pravidla přestávají platit, najednou můžeme zakoušet déjà vu. Odehrává se zde jeden ze střetů známých z posledních dekád studené války.
Dnes už je celkem jisté, že Andrej Babiš není nějaký ojedinělý fenomén, ale jen mimořádně úspěšný protagonista toho, co budou jednou historici a politologové označovat za počátek éry oligarchizace české politiky. Bohatí byznysmeni samozřejmě na scéně už nějaký čas byli, ale pokud jejich nástup bude postupovat tempem nasazeným tento týden, velmi rychle nebude pro nikoho jiného místo.
Francouzský prezident Macron má ve světě stejně oddané příznivce jako nepřátele, v neposlední řadě mezi progresivní levicí.
Kdy začne Agrofert vyrábět elektrická auta? Asi hned tak ne.
Jen tak z hlavy si nevzpomínám na necitlivější, zabedněnější vyjádření týkající se druhé světové války, které v respektovaném médiu demokratické Evropy v posledních letech padlo.
Když místopředseda Evropské komise řekne, že demokracie v Polsku je ohrožena a Komise chystá kroky, asi je to vážné, ne?
Prý když se historie opakuje, tak poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. Ale poslední epizoda „ruských“ odhalení kolem Donalda Trumpa do tohoto schématu úplně nezapadá.
