Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Nejblíž z Čech je do Saska

Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.

Doufám, že nejste úplně slepí

Jana Plodková je herečka se stříbrným třpytem v očích. Je to ovšem i herečka mimořádného temperamentu a komediálního nadání, jak vědí návštěvníci Divadla Na zábradlí a pamětníci jejího účinkovaní v brněnském HaDivadle. Jako civilní žena se projevuje vtipně a neokázale, ale zároveň neústupně, na čemž má možná vliv dětství v rumcajsovském Jičíně.

Výtrysk ústní vody Odolenovy

Nedaleko Panenských Břežan leží Odolena Voda, jež je vedle podivného skloňování (bez Odoleny Vody etc.) proslulá ústní vodou Odol. Její účinky způsobují trvalé zmodrání zubů a navždy porušenou zubní sklovinu. Lebky s dokonale zachovaným chrupem, nacházené v katastru obce, pocházejí již z časů pravěké únětické kultury, jež se tu před čtyřmi tisíci lety měla čile k světu. Zůstaly po ní hromadné hroby s uťatými hlavami a lidová víra ve vampýry.

Nesnesitelná lehkost nenávisti

Nenávist se v této době nesmírně rozmohla. Nenávidět je nyní neobyčejně snadné. Stačí jen málo, a už nenávidíte. Nejste úplně stoupencem multikulturalismu a poněkud vás děsí demografický vývoj v mnoha zemích Evropy, již nenávidíte jiné rasy. Máte přece jenom nějaké rozpaky nad sňatky homosexuálů (já jsem přitom pro), už jste homofob, samozřejmě nenávistný.

Unavený boxer, který čeká, kdy přijde knokaut

Román Michela Houellebecqa Serotonin vyšel ve Francii letos v lednu, když se právě rozjíždělo hnutí Žlutých vest. Nakladatelští píáristé velmi dobře věděli, jaký mají v novém románu „provokativního“ autora poklad, neboť, ejhle, on se opět trefil do centra společenského dění! Po románu o tiché islamizaci Francie Podvolení, který vyšel ve dnech, kdy islamisté vystříleli redakci Charlie Hebdo (tedy, nechovali se úplně tiše), je tu opět prst v citlivé ráně.

Poslední prázdniny v komunismu

Je léto a dusno, v obchodech navíc došel toaletní papír. Ve společnosti je přece jen cítit trochu neklid. Došly i dámské vložky z n. p. Harmasan. Byla o tom odvážná reportáž v televizi. Lidé se ale hlavně těší na dovolenou k Máchovu jezeru, kde poprvé povolili soukromníkům prodávat cukrovou vatu. To už je skoro trh. Někteří se bojí, aby se to nepřehnalo a nevrátil se kapitalismus. Soudruh Ladislav Adamec, to byl předseda vlády, mluví o tom, že šrouby, které vyrábíme, musejí být lepší a musejí k nim sedět matice. Je přestavba.

Se štítem, nebo na štítě ve Štítech

Cotkytle? přečetli jsme si udiveně jméno vesnice, do které jsme přijeli od Lanškrouna. Z toho plyne, že tento díl bude věnován pokračování cesty s katolickým knězem, salesiánem Zdeňkem Jančaříkem na Hřebečsko, o níž jsem psal před třemi týdny.

Sloup, který má smůlu

Je nečestné předstírat, že v případě sloupu nejde o averzi vůči jinému, alternativnímu a menšinovému pohledu na české dějiny, z nichž byl po desetiletí vytlačován. Bylo by pokrytecké nepřiznat, že podstatou není nechuť ke katolicismu…

Zmatek u pramenů

Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.

Vídeň na zlatém podnose

Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.

Bez emoce do demonstrace nelez

Nynější demonstrace jsou sérum proti příštím lágrům, řekl v jednom hojně sdíleném příspěvku populární nakladatelský šéfredaktor a autor historiografických knih Jiří Padevět. Řekl to, jak pak ale dodal, v nadsázce, takže úplně doslova to brát nelze. Ale z pozorování jiných projevů by bylo možno soudit, že to mnozí demonstranti, a zvláště pořadatelé, takto cítí. Brání demokracii, zachraňují ideály, bojují proti totalitě.

Svatá Trojice v Katovských Břežanech

Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé.

Příští sudetoněmecký sraz v Čechách (?)

Za dva za tři roky by se setkání sudetských Němců (Sudetendeutscher Tag) mohlo konat v České republice, prohlásil v neděli v Řezně Bernd Posselt. Je to utopie, nebo reálná představa? A je to dobrý nápad, nebo zbytečná, i dokonce zpupná provokace? Posselt to říká už několik let, přičemž vždy dodává, že příští rok to ještě nebude, protože doba není zralá. Takže zase za dva za tři roky, což zní tak nějak rozumně i bezpečně. Není čeho se v dohledné době bát.

Karafiáty, růže a Renault 21

Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.

Polámaní andělé z Chotěšova

Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč.

Život ve slonovinové věži

Na Ottovi M. Urbanovi bylo vždy vidět, že je kunsthistorik vybraného typu. Miloval od mládí dekadenci, symbolismus, umění a způsoby konce 19. století, ale i všechny jemné podivíny, kteří přišli potom. On sám byl a je muž vybraných způsobů a nenucené elegance. Je vlastně logické, že po dvou letech na významném místě v pražské Národní galerii z této instituce odchází. Je to jeho osobní protest proti způsobu, jakým je do ní ze strany státu zasahováno. S Ottou jsme chodili do ročníku na FF UK a společně trpěli na vojenské katedře. Proto to tykání.

Pampeliškové nebe nad Lanškrounem

Lanškroun je město kousek za kopcem na východ od České Třebové, kde jsme měli na nádraží jako obvykle sraz. Katolický kněz bez kolárku Zdeněk Jančařík nepřijel již ve škodovce, jako jezdil dosud, ale ve fordu a já se ptal, jestli se mu na něj složili farníci. Ale Zdeněk řekl, že to mají jeho brněnští saleziáni kolektivní, a je to kára navíc ojetá a koupili ji ve slevě.

Jakl a Feri. Jak označit nepřítele

Napadení Ladislava Jakla, k němuž mělo dojít v sobotu večer v metru, je pro ty komentátory, kteří ho jinak nemohou ani cítit (v tom je ovšem náklonnost vzájemná), dobrou příležitostí, aby dali najevo, že tohle ne, tohle samozřejmě odsuzují: pokud tedy k nějakému napadení došlo, jak někteří, třeba z Respektu, dodají.

Poslední pražský bohém

Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.

Evropa

Dřív to bylo ještě docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se zastánce evropské integrace a Evropskou unii samozřejmě bral za svou. Evropská vlajka v něm budila kladné emoce a volby do Evropského parlamentu ho moc nevzrušovaly, neboť je považoval za formalitu, doplněk správné věci. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit.

Odcizený výtah v Liblicích

Zámek ve Veltrusech, o kterém tady byla nedávno řeč, má o trochu staršího sourozence v zámku v Liblicích. Leží od něj třicet kilometrů východněji, v kraji kdysi cibulových polí, dnes samozřejmě řepkových, nedaleko Palachových Všetat, na okraji jézeďácké vesnice a na cestě z Mělníka do byšické Vitany, jejíž maggický parfém je vstřikován po okolí, takže při východním větru může mít člověk trochu pocit, že se polil polívkou

Novější články Starší články