Na slavném Rubensově obraze Vylodění Marie Medicejské v Marseille (zabírá celou stěnu v Louvru) vidíme triumfální scénu. Po květech zasypaném můstku sestupuje na pevninu z korábu žena, kvůli níž se rozestoupilo moře a otevřela nebesa. Andělé, zefýrové, mořské panny a mořští starci, tuleni, chobotnice a všechno vodstvo se shromáždili, aby vzdali panovnici hold. Moře vyslalo ze svých útrob ženu, královnu, jež dosáhla pevniny, nyní všechno jásá!
Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.
Žádost našich myslivců, aby si mohli střelit na vlka, nejspíš vyvolá hlasitý odpor u civilizovaného, zvláště pak městského obyvatelstva. Vlků se na našem území pohybuje prý kolem šedesáti až osmdesáti kusů, zatímco počet myslivců jde jistě do tisíců, takže si lze představit, jaký z toho vznikne nepoměr. Laickým odhadem bych řekl, že už druhý den po legalizaci odstřelu nebude v zemi opět vlk jediný, čímž se vrátíme do stavu z 19. století. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen v roce 1874, ale z krajiny zmizeli (byli vyhubeni, často velmi krutě, různými železnými pastmi, jedem, vypalováním doupat) už během 18. století.
Někdy v druhé polovině 90. let mohl čtenář intelektuálněji zaměřených tiskovin zaznamenat výskyt pozoruhodných textů do té doby málo známého autora. Mísila se v nich erudice v oborech zoologických (zvláště rád používal příklady ze života můr a pavouků) s nevšedním pohledem na společnost a kulturu a jejich fungování.
Na pozadí srpnových výročí tu máme dvě pomníkové kauzy, které jsou vždy radostně komentovány a prožívány, neboť máloco tak vybudí lidskou emoci jako nějaká kamenná postava na podstavci.
Mořské pobřeží belgické jest šedesát pět kilometrů dlouhé a lze se po něm celém projet tramvají, která se jmenuje Kusttram čili pobřežní tramvaj. Když nejedete načerno, je to příjemná cesta a místo vyhlížení revizora, který ale naštěstí nešel, můžete pozorovat z jedné strany let racků nad šedivými vlnami Severního moře, z druhé nekonečnou řadu bílých paneláků, za nimiž občas vykouknou duny.
Nebesa se otevřela a z nich se na zem snesla eskadra nebeských andělů, čápů bílých, poslů matky Přírody. Co nám asi tím chce naznačit?
Víte, pane doktore, já to měl od narození těžké, vždyť si dovedete představit, jaké to je, narodit se jako vymodlený syn stárnoucího otce, a ještě jakého!
Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.
O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.
Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.
Také jste asi ten Einsteinův citát už někde četli a trochu se vyděsili. „Kdyby jednou zmizely ze Země včely, pak by člověku zbývaly jen čtyři roky života. Bez včel nebude opylování, nebudou rostliny, nebudou zvířata, nebude člověk.“ Jako by těch hrůz nebylo málo.
Do Tachova jsem přijel z Plané (viz Týdeník Echo č. 29/2019) v podvečer, vystoupil z autobusu a málem se svalil, neboť většina města leží na šikmé ploše. Tachov by ve spolku šikmých měst (viz díl o Štítech) rozhodně hrál přední roli. To je první věc, co přivandrovalce napadne, druhá věc je, co tady vlastně dělá? Tady, na okraji Čech, v pustině vylidněné, v kraji krkavců a vlkodlaků, vylhaných husitských tradic, asijských tržnic a děr po asanacích, demolicích a bouračkách, které skoro město vyhladily. Tachov, nejsmutnější město Čech, myslel si kdysi, a trochu ještě teď.
Na případu s tajemně zmizelým (umytým) graffiti na pilíři Karlova mostu je nejpodivnější, že těch případů není víc. Že se nestane častěji, nejlépe každou chvíli, že se něco prostě jen tak neopraví, neumeje, nedá do pořádku.
Václav Marhoul byl vždycky tvrdý chlapík a někdo se mu za tu jeho kovbojskou mentalitu mohl trochu i pošklebovat, protože to se přece v Čechách moc nenosí: jít si za svým bláznivým snem, a dokonce si ho splnit.
Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.
Jedna z pěkných sadistických scén z českých dějin bude za pár dní slavit kulaté výročí: šest set let.
Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj. Lze si představit, že kdyby někdy vstal a vykročil, byl by považován za golema a vzbudil by značný rozruch.
A Praha se stala semeništěm tohoto ukájení. Nikdo se už nediví a zdá se, že skoro nikomu to nevadí. Vždyť jak to, že to není téma politiků, radnice, jak to, že není program, co s tím udělat?
Toto bude trochu osobnější zpráva o záležitosti, která v minulých dnech poněkud rozčeřila hladinu zdejší kulturně-společenské scény, zvláště té části, která se považuje za citlivěji založenou ve věcech etiky a morálky.
Bylo léto, horké léto roku 1969, Husák už byl pár měsíců prvním tajemníkem, ale Marta Kubišová měla hipísácký hit Ring-o-ding o „lidech zvonkových“ a Jiří Šlitr píseň Jó, to jsem ještě žil, což za pár měsíců už platilo. Všeuměl, pozdější exulant a vydavatel časopisu Pater noster Zbyněk Benýšek, kterému tehdy bylo dvacet let, se na prázdniny stáhl z Prahy domů, do Prostějova.
Bývalý (západo)německý soudce a profesor práva Bernhard Schlink (nar. 1944) se proslavil románem Předčítač (1995), jenž pak byl zfilmován s Kate Winsletovou v hlavní roli (2008). Příběh kombinující jímavost a drásavost až na pomezí kýče originálně zpracoval základní poválečné německé téma: téma viny a odpovědnosti individuální a kolektivní. Sexuální vztah mladíka se starší, ale krásnou negramotnou ženou, v níž je po letech odhalena dozorkyně koncentračního tábora, je zároveň efektní love story, ale také metafora par excellence.
V Plané jsem chtěl jenom přestoupit a jet dál, ale zůstal jsem tam až do večera. Nebyl jsem tam od mládí, kdy jsem tam zůstal jednou trčet na stopu do Plzně a nikdo mě nebral, tak jsem Planou prošel a bylo to šedivé, rozpadající se město s velkým protáhlým náměstím se sešlými historickými domy, kašnou a šedým morovým sloupem, jenže o sobě nic nevědělo a já jsem o něm také nic nevěděl, jenom že je lepší ho rychle minout a vypadnout.
Obě jsou nadány zvláštní, charismatickou mocí předjímat budoucnost světa, který chtějí radikálně měnit. V obou případech jde o mesiášky nového typu, ženy nějakým způsobem vyvolené, médii milované a částí veřejného mínění uctívané.
Začněme tím, že když už někdo chce permanentně dělat dojem, třeba tím, že bude citovat Samuela Becketta, neměl by si ho splést s Thomasem Becketem, arcibiskupem canterburským, jak se to Zábranskému stalo na straně 194: je mezi nimi mj. devět století rozdíl. Mohli mu to v nakladatelství opravit, ale nejspíš bázeň před autorovou genialitou jim zabránila provést elementární věc a podívat se, jak se dotyčný opravdu jmenuje.
Kdyby Lužických Srbů bylo před sto lety o trochu víc než tehdejších asi sto tisíc, aspoň půl milionu, tak by se možná podařilo Benešovi na Pařížské konferenci přesvědčit Francouze (Angličany už hůř, ale Američanům by to bylo jedno, neboť by nevěděli, o co jde), že by se Lužice měla připojit k nově vznikajícímu státu.
V seriálu rozhovorů stárnoucího bílého muže s mladými herečkami muselo dojít na Hanu Vagnerovou. Typ gymnasticky založené ženy vamp s fatálním výrazem ostře inteligentního zraku a klasického profilu. Známá je z televizních seriálů a filmů, i když na svou opravdu velkou roli spíš pořád čeká. Autor na ni čekal též, několik měsíců, než se vrátí ze Spojených států, kam vždy na čas mizí. Pak došlo k setkání jednoho horkého dne na Vinohradech.
Václav Havel, což ti mizomusové nikdy nepochopí, byl ve vztahu ke Karlu Gottovi vstřícný a vlídný. Řekl o něm, že je součástí české krajiny, asi jako Říp.
Obecně průměrný postoj k Antonínu Staňkovi, tomu zvláštnímu ministru kultury, je známý.
Kdybych byl politickým vůdcem, vyzval bych národ do toho. Být politickou stranou, postavím to do čela programu. Nechť se staneme květinovou zemí! Každý nechť představí svou květinu
