komentář Jiřího Peňáse

Greta a Carola – mesiášky nového typu

komentář Jiřího Peňáse
Greta a Carola – mesiášky nového typu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zdá se už teď jasné, že na podzim se o Nobelovu cenu míru strhne bitka mezi dvěma mladými ženami, Gretou Thunbergovou a německou mořskou aktivistkou Carolou Racketeovou, časopisem Der Spiegel zvanou kapitánka Evropy (Captain Europe), která ji v posledních dnech poněkud zastiňuje. Jsou mezi nimi samozřejmě rozdíly a obě působí ve svém oboru: Greta zachraňuje klima víceméně morálním apelem, Carola pod záminkou záchrany z moře převáží obyvatele z jednoho kontinentu na druhý, čímž zachraňuje, jak věří, i své svědomí. 

Obě jsou nadány zvláštní, charismatickou mocí předjímat budoucnost světa, který chtějí radikálně měnit. V obou případech jde o mesiášky nového typu, ženy nějakým způsobem vyvolené, médii milované a částí veřejného mínění uctívané. Zatímco aktivismus Grety je ovšem dosud převážně symbolický a burcující, aktivismus Caroly je mnohem akčnější, s možnými následky okamžitými a trvale nezvratnými. V čerstvém rozhovoru pro noviny Bild to řekla jasně: do Evropy by se mělo převézt okamžitě půl milionu lidí, kteří jsou nyní v Libyi a doufají v cestu do Evropy. Další převozy by měly pokračovat, žádný horní limit přitom neexistuje, ba očekávat lze, že číslo bude stoupat, protože hlavní příčinou migrace budou v příštích letech důvody ekologické. Evropa musí uprchlíky přijmout, neboť má vůči Africe a zřejmě celému světu morální odpovědnost. Jaké následky to bude mít pro Evropu a její dosavadní obyvatele, ji nezajímá, to není její věc. Evropa stojí před svou povinností a před tou nesmí uhnout. Jde o víc než o svědomí, jde o povinnost. 

Člověk, který má jen trochu představivosti, tuší, že je to holé šílenství. A u toho by mohlo zůstat. Inu, každá doba měla své šílence, své revolucionáře, kteří netoužili po ničem víc než tu starou existující společnost rozbít, potopit a na jejích troskách případně vystavět nějakou novou. Anebo ani to ne, stačí ta destrukce, ty dýmající trosky. Takoví vždy byli a stálo to strašné oběti, Evropa se z toho vždy dlouho vzpamatovávala. To je známá věc. Co je nyní nové, je skutečnost, že snad poprvé v dějinách je tento nezastřený plán destrukce vnímán v těch samých společnostech, které mají být smeteny Caroliným plánem, jako ušlechtilé a humánní konání, kterému je snad správné zatleskat a vyjít vstříc.

Jak jinak si vysvětlit, že o Carole mluví s úctou německý i francouzský prezident, německý ministr zahraničí, Spiegel ji dá na titulku a pařížská radnice, která v ty samé dny čelí už zase etnickým nepokojům (alžírští fanoušci slavili postup svého týmu tím, že strhávali francouzské vlajky, a Afričané obsadili Pantheon), tak ta samá pařížská radnice uděluje Carole čestné občanství a její fotografie bude zdobit radniční stěnu? A do toho přichází další neuvěřitelná zpráva, že nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa, kterého člověk považoval za etalon racionalismu, se vyjádřil, že ji na Nobelovu cenu sám navrhne. Šílenství? Ztráta soudnosti? Freudovský pud po smrti? Nebo něco jiného?! 

Ta podivná ztráta skupinové soudnosti přece musí mít nějaké vysvětlení a musí mít nějaké ratio. Ochota podílet se na vlastní sebedestrukci přece z nějakého stavu vědomí musí plynout a někde mít svůj základ. Jedno z vysvětlení může být pohled na ty dvě ženy, které pocházejí z nejpokročilejších a nejliberálnějších krajin současné Evropy, ze Švédska a severního Německa. Nikde jinde nepostoupila emancipace žen tak daleko a nikde jinde se ženy nemohou cítit tak svobodné a osvobozené ode všech pout a vazeb.

Feminismus tam došel nejdál a stal se pravidlem, kterým jsou tamější společnosti prodchnuty. Dál už ženy ve svém osvobození jít nemohou. I muži, jako jsem já, se zdálo, že to je dobře. Kdyby tak ještě měly sem tam nějaké dítě, je to v pořádku. Jenže v tom provedou jakýsi duch doby a podvědomí ten pozoruhodný přemet – a ženy zatouží po pravém opaku. Po tvrdém maskulinním řádu! Po řádu a disciplíně, i kdyby jim to mělo přinést dávno zaniklé zotročení. Jen mě znovu ochočte a spoutejte, toužím po tom. Od těch svých mužů už ho čekat nemohou. Tak si přivezou nové. 

A teď autora, jenž ženám přál vždy jen svobodu, kamenujte.