komentář

Bez vlků není svět tak krásný. A nejlépe to věděli nacisté

komentář
Bez vlků není svět tak krásný. A nejlépe to věděli nacisté

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Žádost našich myslivců, aby si mohli střelit na vlka, nejspíš vyvolá hlasitý odpor u civilizovaného, zvláště pak městského obyvatelstva. Vlků se na našem území pohybuje prý kolem šedesáti až osmdesáti kusů, zatímco počet myslivců jde jistě do tisíců, takže si lze představit, jaký z toho vznikne nepoměr. Laickým odhadem bych řekl, že už druhý den po legalizaci odstřelu nebude v zemi opět vlk jediný, čímž se vrátíme do stavu z 19. století. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen v roce 1874, ale z krajiny zmizeli (byli vyhubeni, často velmi krutě, různými železnými pastmi, jedem, vypalováním doupat) už během 18. století.

V té době to bylo chápáno jako oprávněné vítězství člověka nad divokou přírodou, která je neslučitelná s lidskou civilizací. Zmizení vlka z velké části Evropy a pak i Severní Ameriky, kde byl též téměř vyhuben, nikdo nelitoval, ba naopak. Bylo to zbavení se tísně a strachu, které byly s tímto obávaným a v jistém smyslu i hrozivým zvířetem po tisíciletí spojeny.

Jenže člověk je sentimentální tvor a s přibývající odcizeností přírodě se u něj dostavuje to, čemu by se mohlo říci nostalgická touha po divočině. Výskyt vlků, kteří se k nám před několika lety zprvu jen zatoulali, aby se pak posléze u nás i několik jedinců usadilo (lze-li to o vlcích říci), byl proto přivítán většinovým souhlasem, ba i s nadšením. Zajímavě kontrastoval s pocitem, že příroda je již natolik zničená, že v ní nevydrží žádný citlivější tvor, a ejhle, byla tu najednou nejen mohutná stáda divokých kanců, ale i vlci, ti legendární tvorové z mýtů, pohádek a jiné lidové slovesnosti. Lidé, kteří tomu rozumějí, třeba u nás Václav Cílek, upozorňovali, že to není tak jednoduché, že nejde jen o nějaký romantický dar, ale o důsledek vylidňování venkova a vymizení lesních samot, ke kterým by se vlci nepřibližovali. A upozorňují, že vlk má také své nároky a vrtochy a není to jen vznešená ozdoba lesa, ale také rozmarný zabiják, který loví nejen proto, aby se nažral, ale i proto, že ho to baví a chce se předvést, takže klidně strhne celé stádo ovcí, jen tak pro zábavu, což mu lze těžko vyčítat. A není rovněž úplně pravda, že nikdy nezaútočí na člověka, i když většina historek patří do folkloru, ale třeba ve Francii se od středověku vedla registrace lidských obětí vlčích útoků a čísla jdou do tisíců.

Vlk je krásné zvíře. Je to esence divokosti, nespoutanosti a také tvrdosti a schopnosti bojovat. Což jsou všechno lidské představy o něm, říká se tomu antropologizace, ale takový člověk prostě je, že do věcí ne-lidských vkládá své lidské představy. Aniž by za to chudák vlk mohl, těšil se velké oblibě za nacistů, kterým symbolizoval jakousi prapůvodní nordickou vitalitu, která byla civilizací ztracena. Boria Sax v knize Zvířata ve Třetí říši píše, že pro nacisty byl vlk ideálním ztělesněním vlastností, které sami chtěli rozvíjet. Šlo o věrnost, hierarchickou sociální strukturu, divokost, odvahu, poslušnost a ovšem též o krutost. Hitlerovo krycí jméno znělo Vlk – Wolf. A tak se i sám cítil. Vlčími jmény se Třetí říše jen skvěla: werwolfové, Wolfsschlucht, Wolfschanze…

Právě fakt, že v Německu již žádní vlci nepřežili, usnadňoval využití tohoto zvířete k symbolickým účelům. V roce 1934 se tak Německo stalo první zemí na světě, kde byl vlk chráněn zákonem (nacisté měli ve své době nejlepší zákony na ochranu přírody). Šlo ovšem jen o gesto, protože v Německu už vlci nebyli, nicméně připravovalo se i s ohledem na budoucí agresi východním směrem, kde jich žila stále hojnost. A kde byli barbarským obyvatelstvem stále loveni a hubeni.

Neboť krásu toho tvora nejlépe vidíme v představách. Nebo za ranního šera, před východem slunce, kdy do šírání žhnou štěrbiny jejich magických očí. Staří Řekové tomu říkali lykofós a věděli, že v tu hodinu „vlčího světla“ umírá nejvíce lidí.

 

27. srpna 2019