Francie jako obraz Západu v románu Serotonin

Unavený boxer, který čeká, kdy přijde knokaut

Francie jako obraz Západu v románu Serotonin
Unavený boxer, který čeká, kdy přijde knokaut

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Román Michela Houellebecqa Serotonin vyšel ve Francii letos v lednu, když se právě rozjíždělo hnutí Žlutých vest. Nakladatelští píáristé velmi dobře věděli, jaký mají v novém románu „provokativního“ autora poklad, neboť, ejhle, on se opět trefil do centra společenského dění! Po románu o tiché islamizaci Francie Podvolení, který vyšel ve dnech, kdy islamisté vystříleli redakci Charlie Hebdo (tedy, nechovali se úplně tiše), je tu opět prst v citlivé ráně. Součástí románu jsou násilné protesty zemědělců na pozvolna likvidovaném francouzském venkově zasazené do kontextu vyčerpané a netečné společnosti. To mělo globální dopad. Houellebecq se stal definitivně světovým autorem, ne už jen tím francouzským sprosťákem s příjmením, které se nedá napsat, aniž by se člověk ujišťoval, jak jdou písmena za sebou.

Po půl roce, kdy román vychází česky, je také možné docenit jiné než aktuální stránky Houellebecqova psaní. Především jeho rafinovanou hru s tématy lásky, vášně a smrti v úpadkové fázi evropského Západu, který připomíná unaveného a bezbranného boxera, který každou chvíli čeká, odkud přijde knokaut, jenž ho definitivně dorazí. V současné literatuře není asi pronikavějšího a ostřejšího pozorovatele tohoto smutného boxerova mátožení, než je onen francouzský podivín, nikotinista a skandalista, údajný mizogyn a islamofob (to druhé bude pravda), kritik Evropské unie a obdivovatel Donalda Trumpa (vždy je nutné brát jeho politická prohlášení s rezervou), znalec geniálního mistra hrůzy H. P. Lovecrafta (napsal jeho biografii) a v některých ohledech (revolta z beznaděje) představitel poslední fáze romantismu, který vypadá právě tak neromanticky, jak je neromantická tahle doba.

Na seně. Francouzští sedláci demonstrují na Champs Élysées. Paříž 22. září 2017. - Foto: Reuters

Tu zastupuje vypravěč, šestačtyřicetiletý muž, Florent-Claude Labrouste, absolvent prestižní (žádná hnojárna) vysoké zemědělské školy (jako Houellebecq), který hned po studiích nastoupil do státních služeb. Stal se vysokým úředníkem s výborným platem a zajištěnou existencí. Jak se sám definuje: „Západní muž středního věku, jemuž by několik let neměl hrozit nedostatek, muž bez blízkých i přátel, bez osobních plánů a skutečných zájmů.“ V oboru byl kompetentní, takže se stal expertem na komplikované vyjednávání s Evropskou unií o její zemědělské politice, kde, jak známo, je Francie se svým „specifickým zemědělstvím“ nejobtížnějším elementem: pro Francii je její „agriculture“ spojena se samotným jádrem její civilizace, která je postavena na kvalitním jídle. Florent stojí na opačné straně než francouzští farmáři a „pěstitelé meruněk z Roussillonu“, kteří jsou už „virtuálně mrtví“. Ne že by neměl rád dobré jídlo a pití (všichni Houellebecqovi protagonisté jsou hédonisté), ale jako konformista a realista se prostě nutně podílí na likvidaci toho stavu, který nanejvýš pozoruje jako vymírající druh. Ano, má sice na starosti „novou strategii při obchodování s normanskými sýry“ (zkouší je prodat do Ruska a Číny), ale ví, že dvě třetiny francouzských zemědělců musí skončit, zaniknout, je to nezbytná daň za globalizaci a volný trh. Všechny ty francouzské zvláštnosti a rafinovanosti, které jsou hrozně nákladné a v otevřeném světě, a ten přece všichni chceme, těžko udržitelné, se neobejdou bez protekcionismu a dotací. Proto musí ustoupit, zmizet. Tak to cítí celá „rasa polyglotních a oportunistických obchodníků, netřeba zdůrazňovat, že to byly vážně děvky“, k jejímuž druhu samozřejmě náleží sám Florent, byť jimi pohrdá.

Na druhé straně je jeho spolužák Aymeric, potomek starého normanského rodu, který se po studiích, kde byl jediným Florentovým kamarádem (společně poslouchali rockové desky), vrátil na venkov hospodařit, ale ať se snažil, jak jen mohl, skončil: „čím víc se snažil dělat vše, jak se má, tím na tom byl hůř“. Florent, který ho na své bludné pouti navštíví, je svědkem jeho posledního zápasu, kdy v čele několika dalších zoufalých farmářů jde do ztraceného boje. Zablokují silnice, podpálí hospodářské stroje. Dojde k násilnému střetu s policií, jsou u toho mrtví. Aymeric se obětuje. Tedy: tvrdší verze Žlutých vest „avant la lettre“: Houellebecqova předpověď vyšla.

Michel Houellebecq (63). - Foto: Profimedia.cz

Ne že by Aymericovou tragédií Florent příliš trpěl: je to oportunista, který ví, že s chodem světa nemůže nic udělat. Tak světem aspoň pohrdá, jako pohrdá sám sebou. Tím žije především. Jeho soukromý a citový život je v troskách, je to následek neschopnosti dát mu nějakou smysluplnou podobu. Je to vyhořelý muž s historií vyhořelých vztahů, které ve svém vyprávění rekapituluje. V cyklickém pohybu vyprávění-zpovědi se vrací k ženám, které miloval, ale se kterými nedokázal vydržet, protože mu to nedovolil jeho egoismus. A protože to po něm ani nikdo nechtěl, společnost tak přestala fungovat. Největší rána zůstala po nevinné Camille, ženě, kterou opravdu miloval a se kterou byl šťastný. Zradil ji jen tak z plezíru, když zatoužil po jiné ženě. Camille mu zmizela na venkov a on žil dál roky v Paříži, „městě zamořeném ekozodpovědnými buržousty“, městě, které ho „odpuzovalo“, přestože, jak píše: „Buržoust jsem byl možná taky, ale ekozodpovědný ne – možná jsem v životě moc dobrého nedokázal, ale aspoň jsem přispěl k destrukci planety.“ Poslední vztah měl s Japonkou Youzu, jenže našel v počítači její pornografické nahrávky (dosti příšerné, ale Houellebecq holt nezná míru), tak se sbalil a odešel. Vydal se na jakousi divnou odyseu po francouzských hotelích, po normanských vesnicích, kde ho zajímalo především, jestli se v nich bude dát kouřit: to je problém i samotného autora. Ale to už se skoro nedá v žádných, a on je tedy stále větším štvancem a vypuzencem. Táhne ho to do Normandie za Camille, ale je už jen troskou uvažující o příšerném činu, nebudeme prozrazovat, o jakém, ale když se zdá, že k němu směřuje, trochu čtenář uvažuje o Houellebecqově autorské příčetnosti. Docela si oddechne, když se Florent svého plánu vzdá.

Florent je zombie ve světě, který se postupně mění ve vylidněný prostor, plný individualizovaných lidí, drcených smutkem. Florentovo vyhořelé ego udržují při životě tablety captorixu, pokročilého antidepresiva, které uvolňuje serotonin, látku umožňující pacientům zapojit se do „hlavních rituálů běžného života v rámci rozvinuté společnosti“. Neumožňuje jim je však citově skutečně prožívat, angažovat se, věřit něčemu, radovat se a milovat. Vedlejšími účinky jsou, jak hned v úvodu vypravěč sdělí, „nevolnost, zánik libida a impotence“. A dodá, nejspíš v narážce na Sartra, že nevolnostmi nikdy netrpěl. Tím ostatním od chvíle, kdy začal antidepresiva brát, ano. Zbyl mu neautentický život na útěku před sebou samým, odchod do serotoninového exilu, kde čeká na to, až zemře smutkem. Na samém konci je snad náznak v křesťanském východisku: „Bůh se o nás ve skutečnosti stará, myslí na nás každou vteřinu a dává nám přesné pokyny.“ Tím pokynem je snad láska „proudící v našich hrudích, až se tají dech, ta vnuknutí a extáze, nepochopitelné z hlediska naší biologické povahy, jež nás činí pouhými primáty, jsou jasná znamení“. Je to ironie, nebo poselství? A obrací se s ním na nás jeho postava, nebo sám autor?

Serotonin je v rámci Houellebecqovy lidské tragikomedie, která čítá už šest románů, klasickým kusem s realistickou podloží a propracovanou psychologií. Je to vyprávění v jeho standardní první osobě, což má tu velkou výhodu (i úskalí), že ostře pronášené soudy mohou mnozí vnímat jako autorské komentáře, jimiž často opravdu asi i jsou. Když třeba v závěru knihy hlavní postava, zemědělský inženýr, najednou začne uvažovat o Mannově Kouzelném vrchu, který právě čte, a dochází k velmi ostrým závěrům, že vlastně celý evropský humanismus byl na houby, neboť nezabránil katastrofám, které se na Evropu valily. A zase: uvažuje tady Florent, nebo je to spíš komentář Houellebecqův, který ovšem je provokací, jež směřuje k jeho vlastnímu dílu? To také jistě ničemu nezabrání, ale to literatura asi nikdy.

Ta je tady asi k něčemu jinému. Aby přesně pojmenovávala skutečnost a ostrým řezem narušovala krustu správného, zautomatizovaného a přípustného mínění. Houellebecq není četba pro citlivé duše a strážce korektních názorů. Je principiálně nehorázný, zlý a antiiluzivní. Je to mistr v urážení, které přitom zní jako suchá konverzace, jako klidné vynášení ortelu nad ošklivou bytostí. Je v tom však důsledný. Jsou to traktáty masochismu, který provádí autor na svém těle a na těle své společnosti. Jeho v ich-formě vyprávěné romány jsou různé převleky jeho biografického já: frustrovaný bílý heterosexuál, nevábný hrdina naší doby, onanista a hédonista, trochu alkoholik a idiot, ale také intelektuál, znalec s kulturními zájmy a dobrým vkusem, hlavně štvanec s touhou po sexu a s problémy s erekcí. Krátce: jakýsi zbytkový substrát někdejšího evropského humanismu, ze kterého zbyly už jen skvrny.

Dnes ty nejpestřejší a do hloubky látky nejvíc pronikající skvrny představují romány toho divného Francouze s prsty zažloutlými tabákem.

 

Michel Houellebecq: Serotonin. Přeložil Alan Beguivin. Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, 280 str.