Je léto a dusno, v obchodech navíc došel toaletní papír. Ve společnosti je přece jen cítit trochu neklid. Došly i dámské vložky z n. p. Harmasan. Byla o tom odvážná reportáž v televizi. Lidé se ale hlavně těší na dovolenou k Máchovu jezeru, kde poprvé povolili soukromníkům prodávat cukrovou vatu. To už je skoro trh. Někteří se bojí, aby se to nepřehnalo a nevrátil se kapitalismus. Soudruh Ladislav Adamec, to byl předseda vlády, mluví o tom, že šrouby, které vyrábíme, musejí být lepší a musejí k nim sedět matice. Je přestavba. Lidé si šuškají, že Miloš Jakeš se ve skutečnosti jmenuje Milouš, narodil se v Brlohu a nedokončil měšťanku. Někteří bojují s režimem tím, že namalují Gottwaldovi na stokorunu fousy, jenže pak se dozvědí, že to jsou dva trestné činy zároveň, tak shánějí zmizík, který není k dostání.

Poprvé můžete jet na Západ, ale pod podmínkou, že si tam u někoho vyžebráte nějaké peníze a budete chodit pít vodu na veřejné toalety. Mnozí to považují za ohromný režimní ústupek. A skoro už za svobodu. Dokonce prý přestali rušit Svobodnou Evropu, ale vám se zdá, že zase začali.

Zdá se, že všechno jde správným směrem, ale pomalu a nikdo neví kam. Někdo odvážně říká, že za pět let by mohly být podobné volby jako v Polsku. Jirous je pořád zavřený za loňskou petici protestující proti tomu, že nechali ve věznici umřít Pavla Wonku. Za to mohly být dva tři roky. Ale přece jenom je trochu víc svobody, dokonce se říká, že má vyjít Foglar a snad i Černí baroni. Všichni se těší.

Do toho vyhlašují disidenti a jejich kamarádi z mokré čtvrti petici Několik vět. Trochu skrytě se tam píše, že by se měl uvolnit režim, že tohle je ostuda v zemi, v níž kdysi dokonce byly opoziční strany a do novin mohli psát i komunisti, kteří přitom dělali všechno pro to, abychom dopadli takhle. Noviny spustí kampaň skoro jako za procesu se Slánským. Vyjde článek nazvaný Kdo seje vítr, sklidí bouři. Zpěvačka Jarmila Šuláková prohlásí, že chce klid na zpěv lidových písní. Pracující valcíři a kovohutníci od Berouna se ptají, kdo je pan Havel, a vzkazují, že kdyby mezi ně přišel do dílny, dostane kladivem. Každý den vychází protestní dopisy čtenářů, některé mohou být i pravé.

No a jednoho blbečka, který byl právě o třicet let mladší a končil na FF UK se studiem, tehdy nepustili ke zkoušce na vojenské katedře, takže to vypadalo, že ho možná vyhodí ze školy a bude muset jít na vojnu na dva roky. Blbeček se ale zařekl, že to teda nikdy, a chystal se požádat v Polsku, kde se mezitím uvolnily poměry, o politický azyl. Prázdniny si krátil tím, že jezdil stopem a nabízel řidičům, že jim přečte tu petici. Většinou pak říkali, že je to dobrý, což bylo všechno. Jednou ho jeden chlap vyhodil z auta, jiný pán se rozplakal a říkal, že to podepsat nemůže, protože má děti. Blbeček už také měl jedno roční dítě, a tak se skoro rozplakal taky. 

Před třiceti lety to byly krásné poslední komunistické prázdniny...