Tag: fotoblog

Články k tagu

Sejmutí prokletí nad Voticemi

Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.

Konec krásných časů na Konopišti

Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo.

Proletáři v Karlově Kamenici saské

Všechny kroky v Chemnitz vedou k Marxově hlavě, která se zdá zdálky menší, ale opravdu vynikne až zblízka. Není to busta, ale opravdu jen hlava, ovšem s hřívou a plnovousem, takže vypadá jako právě gilotinovaná a položená na sokl před publikum. To se před ní poprvé shromáždilo 9. října 1971, kdy tu čtyřicetitunovou a sedm metrů vysokou kebuli uprostřed Saské Kamenice odhalovali. Podle dobového tisku se tu sešlo tři sta tisíc (tedy celé město) pracujících a mládeže.

Hle, jací to muži v Jeně!

Když už jsem minule psal o Goethovi v Jeně, tak se musím také zmínit o Janu Kollárovi, jenž někdy býval slovanským Goethem nazýván. Těžko někomu vnucovat četbu jeho díla, ani já s ní neuléhám, ale před pár lety vydal Slávy dceru Martin C. Putna s obsáhlým komentářem a kniha je zcela rozebraná, kdo si ji tehdy neobstaral, tak už ji lehce nesežene, takže nějaký zájem o něj být musí.

Šťastné setkání v Jeně

Když bylo Johannu Wolfgangu Goethovi skoro 45, hodil za hlavu světodějné události a politiku, která ho přestala zajímat. Bylo to v roce 1793. Usoudil, že sledováním pomíjivého pohybu historie by jen ztrácel svůj drahocenný čas. Ten chtěl věnovat důležitějším věcem, především vědě, geologii, mineralogii, botanice, nauce o barvách a takovým opravdu podstatným věcem, a samozřejmě také tvůrčí činnosti, tedy literatuře, kterou v posledních letech zanedbával. Odjel tedy do Jeny. Já teď taky.

Přiskřípnuté prsty u Benešova

Potkal takhle jednou Karel Hynek Mácha přítele Macha a ten ho pozval do Benešova. Mach se chtěl Máchovi předvést v jedné roli ve vlastenecké hře Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec, kterou tam nacvičili ochotníci, jenže se mu udělalo špatně, možná trémou, a tak to Mácha vzal za Macha, neboť roli studenta uměl shodou okolností nazpaměť. Mácha roli vyšvihl bravurně, snad i proto, že byl motivován přítomností sličné ochotnice.

Nad soutokem dvojího zániku

Zaniklé město, vesnice, ba i osada, to je něco, co vždycky potěší srdce, oko a mysl melancholického romantika. A pochopitelně též archeologa, který se vždy zaraduje, když něco zanikne rychle a definitivně a neplete se tam nic jiného, díky čemuž si kope, dalo by se říct, v čisté hlíně. V téhle zemi zanikly poměrně nedávno desítky, či spíš stovky obcí, ale to bylo v pohraničí a ze známých důvodů. Něco jiného jsou zaniklá lidská sídliště, dokonce města ve vnitrozemí, která zmizela už dávno a nezůstalo po nich nic, nebo skoro nic.

Živlové barokní v Novém lese

Řidič autobusu byl sice Ukrajinec, ale stejně měl puštěnou nějakou strašnou českou stanici, kde se kvákání moderátorů střídalo s robotím hekáním, v nějž se proměnila pop-music. Mezi tím peklem se ale přece jen vyskytlo něco snesitelného, co neurotickým estétům (jako jsem já) nepůsobilo takovou bolest: vlastně se mi to i docela líbilo. Zpívalo se tam: „Proč jsi tak vzdálené, baroko? Lalala… pro oko… Zem, která nemá své nebe, ztratila sebe a zebe…“

Na návštěvě u Syna slunce

V Bukurešti začínalo jaro a na Jarním bulváru (Bulevardul Primăverii) vyrašily pupence magnolií, jak se sluší na čtvrť, která se po jaru jmenuje: Primăverii, tedy Jaro – nebo možná Jarov. Rozkládá se na severu města, u jezera Herăstrău, na východ od vítězného oblouku (Arcul de Triumf), který si tam Rumuni postavili v rámci národního sebeuspokojení po první světové válce: je jen o trochu menší než ten pařížský a trčí poněkud bezprizorně na takovém větším kruháku, ze kterého vedou bulváry z města a do města.

V nakouřeném lůně ortodoxie

Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.

Kam zmizeli všichni ti bukurešťští psové?

Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi.

Pavoučí ženy ve Valašském Meziříčí

Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm. Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci.

Salát z diabolek ve Vlašimi

Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.

Slet géniů na Mendláku

Na Pekařské v Brně je místo, kde se kdysi, bylo to 15. února 1976, propadla zem pod paní Marií Bartošovou, pětačtyřicetiletou květinářkou. Nejspíš ji pohltila voda, kterou se najednou zalil několikametrový kráter, a pak ji vsákl do svých náhle odkrytých hlubin. Její tělo se nikdy nenašlo, vlastně možná jen jeho kousek, ale to až po mnoha letech, kdy byl případ uzavřen i tím, že v roce 1993 dal městský úřad na zeď domu, u kterého se to stalo, pamětní desku s nápisem, že toho lituje.

Ovčí lázně v Rožnově pod Radhoštěm

Tohle jednou špatně skončí, opakoval muž v beranici a tloukl dál kladivem do kovadliny, takže mu chvílemi nebylo rozumět. Myslel tím obecně situaci světa, který se podle něho vyvíjí špatně, protože lidi strašně zpohodlněli a zlenivěli. – Pane, kdo ještě umí něco udělat rukama? ptal se mě řečnicky a já mu řekl, že někdo se ještě najde, ale já to třeba nejsem, i když pokosit kousek louky bych ještě zvládl, ale nabrousit kosu už asi ne, to bych se bál, že si přeřežu žíly… Muž mávl kladivem, řekl, že spíš jde o ty mladé, kteří furt čučí do počítača, a kdyby měli třeba nadojit kozu, tak ani nevědí, jestli to není kozel…

Konec Radegasta v hotelu Tanečnica

Hned vedle Jurkovičových perníkových chaloupek, o nichž jsem psal minule, je na radhošťských Pustevnách ještě jedna pozoruhodnost, tajemný hotel Tanečnica. Otvírali ho tady už v roce 1926, v červnu roku 1928 tu přespal prezident Masaryk, který pak křepce, napodobuje tím legendární túru Cyrila a Metoděje, došel po snídani až na vrchol Radhoště, kde mu dětské sbory zazpívaly vlastenecké písně, načež několik dítek prezident pohladil po hlavičce.

Národní divadlo beskydské

Moravskoslezské Beskydy jsou na svém severním hřbetu tvořeny hradbou pěkných kopců, které připomínají mohutné pecny chleba porostlé temnými hvozdy. Jen na vrcholcích jsou někdy trochu zaobleně holé, čímž mi jsou osobně blízké. Dřív, za rozmachu valašského pastevectví, byly podstatně odkrytější a dobytkem spásanější, jak je vidět na hodně starých fotografiích. Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (dřív existovala stáda až o tisících hlavách) zas hřebeny i stráně zarostly stromy, takže člověk má pocit, že tam lesy byly odedávna.

Slastné nic v ráji beskydském

Asi před patnácti lety mě postihla akutní potřeba někam se ztratit. Pomohl mi, jak již tolikrát v životě, Jáchym Topol, který mi řekl o doktoru Urbišovi, u něhož se zase předtím byl ztratit on. Popsal mi to tehdy asi takto: Fakt zajímavej chlápek, guru, trochu mystik a šaman, ale v pohodě. Jeď tam, je to v Beskydech, jmenuje se to Kunčice pod Ondřejníkem, to si zapiš, já se to učil týden, ale všichni tam říkají, že je to v Čaladný – nebo Čeladný, to se mi taky plete, prostě někde pod Ostravou.

Světlonoši s rubínovými kříži

Tak tedy ještě jednou: Sázavský klášter byl zrušen dekretem Josefa II. v roce 1785, tehdy zde žilo kolem dvaceti mnichů, byl to tedy takový spíš menší klášter, pravil pan farář Cigánek, když jsme vešli do kostela Panny Marie a svatého Prokopa a postavili se kousek od brány s mříží z glagolice, o jejímž sázavském výskytu jsem psal minule. Ale o mnoha věcech jsem nestačil napsat, třeba o svatém Prokopovi, poustevníkovi sázavském, by se toho mělo napsat mnohem víc.

Návrat hlaholice na Sázavu

O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat.

Hvězdy a trny v Domě teroru

Mám rád historku, která se prý odehrála během maďarské protikomunistické revoluce v říjnu 1956. V Budapešti byli na zájezdu čeští sportovci, snad házenkáři nebo nějaký takový kolektivní sport, a než stačili odjet, vypuklo povstání. Tehdy byly všechny československé autobusy, stejně jako třeba lokomotivy, opatřeny červenou plechovou hvězdou na čumáku. Tuhle nevinnou ozdobu zahlédl dav maďarských revolucionářů, kteří se vrhali na jakýkoli symbol nenáviděného komunismu.

Neopětovaná láska v Kosově Hoře

Na okraji Sedlčan je hezky opravené osamělé vlakové c. a k. nádraží, na kterém jsem nasedl do motoráku, jenž mě odvezl do Kosovy Hory. Originální by bylo odjet rovnou do Kosova, ale to by se poněkud protáhlo. Do Kosovy Hory, které dřív část jejích obyvatel říkala Amschelberg, to jede ze Sedlčan jen čtvrt hodiny, takže se tam dá také dojít pěšky, ale to je kus po silnici, na což nemá každý nervy. Pokud mu tedy neprasknou, dojde za chvíli do Červeného Hrádku, kde je zpustlý mlýn a romantický zámek, na němž se koncem předminulého století školil mladý Jan Kotěra, tehdy ještě student.

Mučedníci od teplých pramenů

Pod Andrássyho třídou, což je ten pravý pešťský bulvár, vede linka M1 podzemní dráhy, kterou se nejsnadněji dostanete do Széchenyiových lázní, kam jsem minule (viz č. 1/2022) nestihl dojít. Během cesty lze zažívat historický pocit, neboť jedete nejstarší linkou metra na kontinentě, takže vlastně ani nejedete metrem, protože tak se té undergroundové dopravě začne v Evropě říkat až poté, co si v Paříži vyvrtají Metropolitain, což Francouzi zvládli až o čtyři roky později než Maďaři: teprve roku 1900.

Mlha v tajemném hotelu Budapest

Právě jsem vystupoval z vlaku na Nyugati pályaudvar (Západní nádraží), když mi zavolal můj ctěný přítel, editor spisů Pithartových a Patočkových, Jan Vít, zeptal se, jak se mám, a já mu pravil, že jsem zrovna přijel do Budapešti. „Ó, to zajisté půjdete do Gellértových lázní, to přece patří ke středoevropskému habitu…“ „Zajisté“, pravil jsem, i když už jsem se cítil trochu provinile, neboť ve skutečnosti jsem měl v úmyslu zajít spíše do lázní Széchenyiho.

Piják věčnosti v kavárně Slavia

Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět.

Rozmělněný popel na Mělníce

Když jsem jednou za čas na Mělníku (nebo na Mělníce?), jdu se vždycky podívat na soutok těch dvou českých řek, Elbe a laterálního kanálu vraňansko-hořínského čili Vltavy, a na Říp, který se někdy ztrácí v mlze. A když se dostatečně dojmu z toho českého výjevu téměř posvátného, jdu k hlavě Viktora Dyka, rodáka z blízké Pšovky, a hned mi bleskne hlavou vzpomínka na mého dědu, který měl úplně stejný knírek a také tu čupřinu na čele, kterou já bych si tam mohl leda tak nalepit

Rozhozená psychika v Poříčí nad Sázavou

Obcházel jsem kostel svatého Havla, jeden z dvou poříčských kostelů, druhý je románský Svatý Petr víc nahoře, protože Poříčí je sice malé, není tam už ani hospoda, jen jídelna U Všetečků, díky za ni, ale složené je z více částí. Jedna je u řeky, u Sázavy, která se tady točí do oblouku, a v té druhé, vyšší, vedou koleje Posázavského pacifiku. Ten má tady v obci jeden ze svých viaduktů, pod nímž teče Konopišťský potok.

Kola osudu v Týnci nad Sázavou

Hrad v Týnci nad Sázavou je složen z věkovitě zčernalé hranolové věže a břichaté rotundy, která se k ní přimáčkla a už se jí nepustila. Do své sbírky Hradů spatřených si ji namaloval Karel Hynek Mácha buď v roce 1832, nebo 1833, což byla léta, kdy k Sázavě a do Benešova jezdil za Marinkou Stichovou, dcerou hajného na Konopišti. Kupodivu Marinka, byť vlastenka, se nehrnula do vztahu s mladým romantikem s nezajištěnou existencí, takže Mácha aspoň bloudil cestami dolního Posázaví, při nichž nemohl minout Týnec.

Saský záhon v podzimním šeru

Po cestě do Drážďan, míjeje krajinu Českého středohoří, mě napadlo, že bych se, až tam dojedu, měl konečně vypravit k hrobu Caspara Davida Friedricha. Největší malíř německého romantismu, můj obzvláštní oblíbenec mezi malíři, které mám rád, byl vlastně krajan, nebo spíš soused. Z Drážďan, kde strávil polovinu života, to měl do Čech jenom kousek a při pohledu na obrazy, které z těch cest vznikly, je zřejmé, že to tady vnímal jako svůj vlastní přírodní prostor, který k němu mluvil a jehož řeči rozuměl.

Jatka v drážďanské nádheře

Jsem ještě pamětník obrovských hromad kamenných sutin, které se tyčily na cestě k Labi, tam, kde nyní stojí znovupostavená Frauenkirche, jejíž kopule mezitím vrostla do siluety Drážďan, jako by tam nikdy nechyběla. Ta silueta je myslím nejkrásnější z Mariánského mostu. Ale to už je všechno dávno, jenže člověk jako já se těch asociací jen tak nezbaví. A ani neví, proč by měl. Mezitím se Drážďany staly nejbližším německým městem Čechů, pro Pražáky je to skok, autem nebo vlakem.