Město, které zničila jeho krása

Jatka v drážďanské nádheře

Město, které zničila jeho krása
Jatka v drážďanské nádheře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jsem ještě pamětník obrovských hromad kamenných sutin, které se tyčily na cestě k Labi, tam, kde nyní stojí znovupostavená Frauenkirche, jejíž kopule mezitím vrostla do siluety Drážďan, jako by tam nikdy nechyběla. Ta silueta je myslím nejkrásnější z Mariánského mostu, po kterém jezdí vlaky a tramvaje na druhou stranu, do Neustadtu čili Nového Města, kde je nádraží, kde se v říjnu 1989 snažily tisíce lidí dostat do vlaku do Prahy a tam přes západoněmeckou ambasádu do vytoužené Spolkové republiky. Byl jsem na tom nádraží na začátku listopadu 1989, cestou do Vratislavi, kde se konal (posléze legendární) festival česko-polské solidarity, v nádražní hale byly vymlácené skleněné tabulky a jiné stopy po těch strkanicích, které rozháněla východoněmecká Volkspolizei, což byla už jedna z posledních jejích akcí. Režim se hroutil a vedle Lipska byly hlavním místem toho hroucení Drážďany, kterým se přitom ve východním Německu říkalo „údolí dutých hlav“, protože až sem, do Drážďan a okolí, nezasahoval signál západoněmecké televize, kterou jinak v NDR sledoval skoro každý.

Ale to už je všechno dávno, jenže člověk jako já se těch asociací jen tak nezbaví. A ani neví, proč by měl. Mezitím se Drážďany staly nejbližším německým městem Čechů, pro Pražáky je to skok, autem nebo vlakem, jsou lidé, kteří sem jezdí nakupovat třeba každý týden, na Pražské ulici je od nás v sobotu každý druhý, čím dál víc do města to ale už slábne, ve Zwingeru už je spíš slyšet polštinu nebo ruštinu, což může být tím, že Čech už tady byl a nepotřebuje to vidět dvakrát, i kdyby to měla být Sixtinská madona na smetaně. Možná si přece jen někdo ale položí otázku, kde se tady v Drážďanech vzala ta jedinečná sbírka umění, jak to, že tady mají snad nejkrásnější obraz Raffaelův (a tudíž jeden z nejkrásnějších, který byl kdy namalován) a jak to, že je tu tolik velkých Italů, Rubensů a Rembrandtů a po Holandsku nejvíc Vermeerů (čtyři!), takže se Drážďany mohou vyrovnat Vídni a Berlínu a Mnichovu, kde navíc nemají ten barokní Zwinger, což je asi nejkrásnější obrazárna z vnějšku, krásnější než Louvre nebo Prado.

Takže odpověď na to, kde se v Drážďanech, v tom bývalém enderáckém velkoměstě, vzalo tolik pozoruhodností a drahocenností, tkví v tom, že touha po kráse a ambice být „Florencií na Labi“ byla jejich raison ďêtre, jejich smysl existence. - Foto: Jiří Peňás

A odpověď je, že Drážďany jsou právě založeny na tom, že měly být tak krásné a uměním oplývající, neboť právě proto vznikly, a tak je ti saští kurfiřti „založili“. I když samozřejmě osada, původně slovanská, tady byla předtím, ale tak to rozhodl v roce 1547 Mořic Saský, když přemístil své sídlo z nedaleké Míšně sem do Dresden. Tohle rozhodnutí mělo pak dalekosáhlé důsledky, i když Mořic, jehož namaloval několikrát, ve zbroji i v civilu, Lucas Cranach mladší, brzy, v roce 1553, zemřel na následky válečného zranění. Neboť to byl ještě válečník. Na rozdíl od svých následovníků, kteří spíš dávali přednost diplomacii a prestiž si získávali právě skvělostí svého sídla a leskem svého dvora. A tak nové rezidenční město saských Wettinů, té dynastie, která vládla tomuto důležitému kousku Německa od jedenáctého století až do roku 1918, směřovalo k třpytu a nádheře, k naplnění představy, že zatímco jinde se válčí, tady se bude všechno blyštit a zářit. Ti tlustí kurfiřti, jejichž portréty visí ve Zwingeru a pochodují na koních na známém Knížecím průvodu (Fürstenzug) na porcelánové stěně Městského zámku, pochopili, že jejich malé Sasko se může stát velkým a významným, když se stane oázou a domovem kultury a umění. S tímto záměrem tady zřídili dvůr a pozvali do něj nejtalentovanější umělce nejen z Německa, ale hlavně z Itálie (a také tu byli Češi, především hudebníci), kteří tu vesnici na Labi během dvou století proměnili v „německou Florencii na Labi“, jak ji na začátku devatenáctého století pojmenoval J. G. Herder, nejdůležitější muž ducha Německa před Goethem. Tím se kulturní Drážďany staly konkurencí mnohem ambiciózněji založenému, velmocenskému Berlínu, který na ně vždycky žárlil a choval se k nim jako obtížný hromotluk.

Zjednodušeně by se mohlo napsat, že za vzestup pruského Berlína může konkurence Drážďan, na něž se Berlín chtěl dotáhnout. Začalo to za kurfiřta Augusta II. Silného, toho, co uměl rukou ohnout podkovu, jedním švihem meče uťal hlavu koňovi a zplodil přes sto levobočků, tedy pěkné zvíře. Tento panovník absolutista, zhlédnuvší se ve stylu Ludvíka XIV., ucítil šanci na vzestup, když se uvolnil polský trůn. Aby jej mohl získat, konvertoval roku 1697 ke katolické víře a nechal se zvolit polským králem a velkovévodou litevským, takže dosud se ve Varšavě jmenuje několik důležitých věcí po Sasku, třeba Saské zahrady, Ogród saski, nejhezčí park uprostřed města. V Drážďanech pak díky této náboženské schizofrenii (dvůr katolický, městské obyvatelstvo protestantské) můžeme hledět na tu nezaměnitelně krásnou siluetu dvou katedrál, protestantské Frauenkirche, tedy Naší paní, a katolického Dvorního kostela (Hofkirche), což jsou snad nejvelkolepější barokní sakrální stavby na sever od Krušných hor. Jsou úplně odlišné a přitom se k sobě mají jako dva klenoty, které by se mohly ve zmenšeném stavu skvět v Grünes Gewölbe, Zelené klenbě, klenotnici, kterou v listopadu 2019 vykradl arabský gang, nechť jim ruce uhnijí.

Takže v té době, u nás se jí říká Temno, se do té doby spíše podceňované Sasko, povýšené na království, vynořilo jako nová hvězda na evropském nebi. A Prusku povstal v rámci Německa konkurent, proti kterému se berlínští Hohenzollernové, do té doby pouzí kurfiřti, museli nějak postavit. Takže se v roce 1701 nechá Fridrich I. korunovat v Královci (Königsbergu) pruským králem. Tím se odstartuje soupeření Pruska a Saska o to, kdo bude silnějším hráčem v téhle části Evropy. Mocensky zvítězí disciplinovanější a buranštější Prušáci, Bismarckův parní válec převálcuje i to pyšné a kvetoucí Sasko, které ale nikdy nepřestane být něčím zvláštním, něčím extra fajnovým v německém revíru.

Takže odpověď na to, kde se v Drážďanech, v tom bývalém enderáckém velkoměstě, vzalo tolik pozoruhodností a drahocenností, tkví v tom, že touha po kráse a ambice být „Florencií na Labi“ byla jejich raison ďêtre, jejich smysl existence. A byla to právě jejich krása, která je zabila. Protože spojenecké bomby z 13. a 14. února 1945 neměly už moc jiných důvodů než zničit právě ji, tu německou pýchu, do té doby nálety téměř netknutou, pro nějaké strategické bombardování málo použitelnou: smysl by mělo jistě bombardovat nádraží, ale proč Semperovu operu, nejkrásnější operní dům na sever od Alp, nebo nádherné Brühlovy terasy? No, protože právě tohle byl ten úmysl. Zničit jedno z nejpůvabnějších měst Evropy, město se siluetou štíhlých věží, připomínající krajkovou výšivku, která se zvedla pár metrů nad hladinu Labe a kterou dokonale „okopíroval“ na svou vedutu Canaletto, takže se podle něho mohla pak znovu „vystříhat“. Protože to, co člověk teď vidí z druhé strany Labe, z místa, kde začátkem 18. století stál a maloval ten Benátčan ve službách Augusta Silného, je vlastně rekonstrukce obrazu, který visí ve Zwingeru; a po roce 1945 to ještě dlouho vypadalo, že právě on zůstane svědkem toho, jak vypadala tahle část města, která vyrážela dech všem, kdo sem přijeli.

Kurt Vonnegut, který byl tehdy v Drážďanech válečným zajatcem, zničení města nazval ve svém románu Jatka č. 5 „největším masakrem v historii Evropy“. Co se rychlosti týče, možná to tak opravdu bylo. Během několika hodin zahynulo čtyřicet tisíc lidí a celé město se až na okrajové části změnilo v hromadu trosek: my starší si je ještě pamatujeme.

Drážďany hořely několik dní a z těl mrtvých se na Starém rynku navršily ohromné hromady, které se pak spálily na popel, jenž se vysypal do Labe. Ano, jako popel mrtvých Židů z terezínského ghetta. Labe je vlastně naše středoevropská Ganga, řeka, do níž se sype popel mrtvých. Válka, která v té zemi povstala, se do ní vrátila v podobě toho ohně a nekonečného proudu popele jeho obyvatel. To, že se to stalo v tom nejkrásnějším a nejromantičtějším městě Německa, mělo svou logiku. Haj hou.

fotoblog (jiripenas.cz)

17. listopadu 2021