Tag: fotoblog

Články k tagu

V Kadani leze cosi po dlani

Nevím, jestli se to obecně a celostátně ví, spíš asi ne, ale Kadaň patří k nejhezčím městům v téhle zemi, takže se běžně stane, že když tam někoho dotáhnete poprvé, tak je nejdřív nedůvěřivý, pak chvíli zaraženě mlčí, pak se jen diví a diví a nakonec říká, že se tam musí vrátit. Ten udivenec měl obvykle matnou představu, že je to někde na severu, jsou tam elektrárny a možná hned na ulici velkorypadla a specifické složení obyvatelstva a sociální vyloučenosti a takové věci.

Rozmarné léto v Klášterci nad Orší

Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor.

Šnek, který se zastavil v Ostřihomi

Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.

Svatý Vondra u Dunaje

Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.

Vosková slavnost na uherském Vyšehradě

Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.

Potomci Langobardů v Kyjově

Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.

Křesobor – perla z roztrženého náhrdelníku

Z velké výstavy Slezsko – perla v České koruně, kterou v roce 2006 připravili polští a čeští kunsthistorici (za Čechy Vít Vlnas) a která tehdy zalehla Valdštejnskou jízdárnu díly gotickými, manýristickými a barokními, mi zbyl v knihovně asi pětikilogramový katalog. Dá se s ním posilovat, lisovat byliny, anebo v něm listovat a plánovat si cesty do Slezska.

Leškovo tajemství v Kamenné Hoře

A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou.

Vysočinský mirákl v Číhošti

Ve Světlé nad Sázavou, kam jsem dojel vlakem, který se jmenuje jako kdysi populární salám, tedy Vysočina, mě na nádraží čekal páter Zdeněk Jančařík, se kterým na jaře podnikáme tyto výpravy. On přijede autem od saleziánů z Brna, já vlakem z Prahy, pokračujeme autem někam. Tentokrát jsme pokračovali do Číhoště. Hned za Světlou jsem se spletli a chvíli motali, přesto asi po půlhodině dorazili na místo.

Před aztéckou bránou Slunce v Hořovicích

Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě.

Překvapený jelen na kraji Hlavence

Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.

Mistři na radnici rokycanské

Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.

Ponory a výnory ve Všenorech

Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.

Nahlodané dějiny na Podlipansku

„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.

Jak jsem zrušil a pak zas obnovil Lipany

„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo. Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout.

Obrazy ze starých časů zbraslavských

Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí. V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová.

Kouřim stará, možná úplně nejstarší

Na východním okraji Kouřimi je do země zastrčený mytologický špunt, který čeká na nebeskou vývrtku. Ta se jednoho dne sesune z oblak, do špuntu se zapíchne, zakroutí, vytáhne ho, země se vyfoukne, splaskne a bude konec světa. To je tajná pověst kouřimská, o které nevědí ani Kouřimáci a Kouřimačky. Ti setrvávají u toho, že jde o Lechův kámen, odborně výchoz ruly, obrovský šutr, kolem kterého o Vánocích poskakují po jedné noze v naději, že za to něco dostanou.

Paví perutě nad smíchovskou Santoškou

Byly doby, kdy z jednoho domu v ulici Na Václavce, která se prudce zvedá k hřbitovu Malvazinky, vybíhal komický muž středních let, který se touto činností snažil nějak regulovat narůstající tukovou vrstvu na svém těle. Byla to samozřejmě naivní snaha, takže ho po pár minutách nepříjemný pohyb přestal bavit, zvolnil a jen se tak procházel a kochal. Měl – a stále má – tu část horního Smíchova rád, prožil tam několik let, měl někdy pocit, že tam žije pod ochranou andělů, i když někdy třeba pekelných.

Švehlova selská palice u Ždánice

Těsně předtím, než se zavřely hranice Velké Prahy, podnikla skupina mužů statečnou výpravu, při níž byly zatím ještě legálně překročeny hranice dvou okresů: Praha-východ a Kolín (nad Labem). Prostředkem pro tuto akci jim byl autobus linky 381, jenž vyjíždí z turisticky přitažlivé stanice Háje (kdysi Kosmonautů) na Jižním Městě a dere se idylickou industriální krajinou skladišť a smetišť směrem orientálním, tedy někam za Kostelec nad Černými lesy.

Na návštěvě u pana Ostoje na Levém Hradci

Na Levém Hradci bydlí pan Ostoj. Znáte ho? Je to oráč a raně středověký zemědělec. Obývá prosté stavení, pošta mu tam nechodí, stejně by si s ní nevěděl rady. Přes den doma nebývá, pořád má co dělat v okolí, na sprašových polích a v lese, který tam za jeho života ještě okolo byl. Do stavení se vrací večer, něco pojí, nějakou tu kaši, pak si lehne a spí. A ráno jde zas něco dělat. Kromě neděle, tu už drží. Pan Ostoj je křesťan, sice pro jistotu má někde na dobrém místě schovaný nějaký amulet a určitě věří na upíry, ale na mši v neděli chodí.

Chýše tiše pýše v Pyšelích

Nedávno uplynulo patnáct let od smrti filmového kritika a velkého esejisty Jiřího Cieslara, smrti, kterou všichni, kdo tuto výjimečnou osobnost poznali, nesou v sobě jako nezacelenou ránu. Jiří se rozhodl odejít ze světa dobrovolně, asi ne náhodou podobně jako postava židovského profesora z jeho milovaného filmu Daleká cesta režiséra Alfréda Radoka: profesor Reiter, hraje ho Eduard Kohout, má nastoupit do transportu, místo toho zvolí pád z pátého patra do dvora.

Nekropole pánů z Kulatého dvora

Kdysi, asi před dvaceti lety, napsala krásná Lucie Tvarůžková do časopisu Týden, kde jsem tehdy pracoval, článek o tom, jak kdesi v lesích za Prahou chátrá socha ukřižovaného Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka. A ten její popis těla na kříži, pro jehož model si prý sochař obstaral skutečného nebožtíka, kterého zavěsil v ateliéru na kříž, byl tak sugestivní, že jsem se tam jel hned podívat. Mezi námi, bylo to i proto, abych se pak o tom mohl s redakční kolegyní odborně pobavit.

Zlaté opojení v Jílovém

Okolí Jílového především směrem na jih k blízké Sázavě patří asi k nejmalebnějším okrskům pražského prstence. Je to pitoreskně se vlnící krajinomalba s mnoha záhyby a fasetami, s roklemi a kaňony, jimiž stékají kaskádovité potoky a vystupují čelisti skal a skaliček, které tam obrousily věky. Je to kout ozdobený železniční mašlí, asi nejoblíbenější tratí českého skautského etnika, jež se sem po generace nechalo vlakem vozit do vnitřního westernového exilu.

V zahradách Lva z Lechistánu

V jedné povídce mého oblíbeného a nedoceněného Jana Křesadla se jáchymovský vězeň padesátých let vždy při cestě na směnu na hodinu v duchu přenese na místo, které si kdysi zamiloval. On si vybral kostelík na anglickém venkově, kam se před válkou dostal jako student. Ta meditace ho tak posiluje, že se mu pak daří lépe zvládat útrapy nelidského vězení. Pointa je, že v té době, vždy mezi pátou a šestou ranní, se v kostelíku zjevuje u oltáře průsvitný duch oblečený v nějakých podivných montérkách, což místní pastor odhadne v anglické tradici jako strašidlo, čemuž se ani nediví a nechá ducha na pokoji. Po několika letech se duch zjevovat přestane.

Sladký život na Zelném trhu

Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.

Ztráta panenství v Blansku

Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.

Moderní zbožnost v Roudnici

Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.

Kostely pro malého Bobše

Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.

Říp – výstup jen na znamení

Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.

Liška Liduška v bílovickém polesí

Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.