Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě.
Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.
Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.
Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.
„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.
„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo. Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout.
Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí. V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová.
Na východním okraji Kouřimi je do země zastrčený mytologický špunt, který čeká na nebeskou vývrtku. Ta se jednoho dne sesune z oblak, do špuntu se zapíchne, zakroutí, vytáhne ho, země se vyfoukne, splaskne a bude konec světa. To je tajná pověst kouřimská, o které nevědí ani Kouřimáci a Kouřimačky. Ti setrvávají u toho, že jde o Lechův kámen, odborně výchoz ruly, obrovský šutr, kolem kterého o Vánocích poskakují po jedné noze v naději, že za to něco dostanou.
Byly doby, kdy z jednoho domu v ulici Na Václavce, která se prudce zvedá k hřbitovu Malvazinky, vybíhal komický muž středních let, který se touto činností snažil nějak regulovat narůstající tukovou vrstvu na svém těle. Byla to samozřejmě naivní snaha, takže ho po pár minutách nepříjemný pohyb přestal bavit, zvolnil a jen se tak procházel a kochal. Měl – a stále má – tu část horního Smíchova rád, prožil tam několik let, měl někdy pocit, že tam žije pod ochranou andělů, i když někdy třeba pekelných.
Těsně předtím, než se zavřely hranice Velké Prahy, podnikla skupina mužů statečnou výpravu, při níž byly zatím ještě legálně překročeny hranice dvou okresů: Praha-východ a Kolín (nad Labem). Prostředkem pro tuto akci jim byl autobus linky 381, jenž vyjíždí z turisticky přitažlivé stanice Háje (kdysi Kosmonautů) na Jižním Městě a dere se idylickou industriální krajinou skladišť a smetišť směrem orientálním, tedy někam za Kostelec nad Černými lesy.
Na Levém Hradci bydlí pan Ostoj. Znáte ho? Je to oráč a raně středověký zemědělec. Obývá prosté stavení, pošta mu tam nechodí, stejně by si s ní nevěděl rady. Přes den doma nebývá, pořád má co dělat v okolí, na sprašových polích a v lese, který tam za jeho života ještě okolo byl. Do stavení se vrací večer, něco pojí, nějakou tu kaši, pak si lehne a spí. A ráno jde zas něco dělat. Kromě neděle, tu už drží. Pan Ostoj je křesťan, sice pro jistotu má někde na dobrém místě schovaný nějaký amulet a určitě věří na upíry, ale na mši v neděli chodí.
Nedávno uplynulo patnáct let od smrti filmového kritika a velkého esejisty Jiřího Cieslara, smrti, kterou všichni, kdo tuto výjimečnou osobnost poznali, nesou v sobě jako nezacelenou ránu. Jiří se rozhodl odejít ze světa dobrovolně, asi ne náhodou podobně jako postava židovského profesora z jeho milovaného filmu Daleká cesta režiséra Alfréda Radoka: profesor Reiter, hraje ho Eduard Kohout, má nastoupit do transportu, místo toho zvolí pád z pátého patra do dvora.
Kdysi, asi před dvaceti lety, napsala krásná Lucie Tvarůžková do časopisu Týden, kde jsem tehdy pracoval, článek o tom, jak kdesi v lesích za Prahou chátrá socha ukřižovaného Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka. A ten její popis těla na kříži, pro jehož model si prý sochař obstaral skutečného nebožtíka, kterého zavěsil v ateliéru na kříž, byl tak sugestivní, že jsem se tam jel hned podívat. Mezi námi, bylo to i proto, abych se pak o tom mohl s redakční kolegyní odborně pobavit.
Okolí Jílového především směrem na jih k blízké Sázavě patří asi k nejmalebnějším okrskům pražského prstence. Je to pitoreskně se vlnící krajinomalba s mnoha záhyby a fasetami, s roklemi a kaňony, jimiž stékají kaskádovité potoky a vystupují čelisti skal a skaliček, které tam obrousily věky. Je to kout ozdobený železniční mašlí, asi nejoblíbenější tratí českého skautského etnika, jež se sem po generace nechalo vlakem vozit do vnitřního westernového exilu.
V jedné povídce mého oblíbeného a nedoceněného Jana Křesadla se jáchymovský vězeň padesátých let vždy při cestě na směnu na hodinu v duchu přenese na místo, které si kdysi zamiloval. On si vybral kostelík na anglickém venkově, kam se před válkou dostal jako student. Ta meditace ho tak posiluje, že se mu pak daří lépe zvládat útrapy nelidského vězení. Pointa je, že v té době, vždy mezi pátou a šestou ranní, se v kostelíku zjevuje u oltáře průsvitný duch oblečený v nějakých podivných montérkách, což místní pastor odhadne v anglické tradici jako strašidlo, čemuž se ani nediví a nechá ducha na pokoji. Po několika letech se duch zjevovat přestane.
Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.
Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.
Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.
Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.
Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.
Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.
Březnice je malé město na jih od Příbrami, na ideálním místě, kde končí střední Čechy a začínají jižní, ale kousek je to i do západních. Brdy tady někde zanikají a Šumava je daleko, ale ještě to není ta jihočeská blátivá líbeznost a malátnost. Spíš je to tady mokré a mokvavé, že i otužilí frátres jezuité si stěžovali na močálovité ovzduší a na to, že jim plesnivěly stěny v semináři.
Pan Lahučký ráno vstal, přistoupil k oknu a zvolal, jako by mu bylo sedmnáct: „Ty vole, to je paráda! Všechno pod sněhem! Rychle vstávej, ať vyrazíme.“ Pohled z okna bývalého hojsovského pivovaru, kam jezdí parta stárnoucích mužů z Plzně, na protilehlou stráň byl opravdu takový, jaký si člověk na Šumavě v druhé půlce listopadu může jen přát. První sníh sice ještě roztaje, ale vytvoří kulisy skoro adventního kraje, kdy se vše jeví jaksi přívětivější, jako když na Šumavu dýchne dobrý duch místního horstva.
Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.
Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic dojít do té Březnice.
Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit.
Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.
Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.
Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.
Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…
