Jak moc je to zajímavé ve Wałbrzychu

Potok u Lesního Hradu

Jak moc je to zajímavé ve Wałbrzychu
Potok u Lesního Hradu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když jsem vystoupil z vlaku na betonovou rampu s optimistickou cedulí Wałbrzych Centrum, už se stmívalo a kopce, které ve skutečnosti byly vegetací zarostlé haldy, se jevily jako hrboly na těle obrovské ropuchy. Tak na mě i to město za večerního šera působilo, tedy ani ne jako město, ale jako pustá a divná změť rozkopaných nájezdů a výjezdů, trosek nějakých staveb k ničemu, rozbitých domů, které předstíraly, že kdysi byly ulicí, na nichž ale zcela chyběli lidé, ani večerní chodci tam žádní nebyli. Něco tak ponurého a depresivního jsem už dlouho, snad od poslední cesty do Ruska, neviděl, ale byl jsem tím zároveň uchvácen, neboť člověk si najde kouzlo ve všem. Když chce.

Tak jsem vykročil do té postindustriální pustiny, která přitom i za tmy jevila známky někdejšího rozmachu, jak to bývá u všech měst rychle kdysi vyrostlých na uhlí a průmyslu, a hledal firmu Noclegy Konrad, kde jsem si den předtím zabukoval lůžko přilákán nízkou cenou. Brzy jsem tu boudu našel, byla to součást nějakého autoservisu, nebo jsem si to aspoň tak představoval, taky mě napadlo, že to jsou tajné pitevny, kde rozřezávají naivní hosty na orgány, čemuž by odpovídal zjev recepční, která by se dobře vyjímala u výdejny mrtvol. Beze slova mě provedla dlouhými chodbami, na nichž mrtvolně poblikávaly zářivky, ukázala mi sociální zařízení, kde naopak byla úplná tma, a dovedla mě na pokoj, vlastně do cely pro odsouzence před popravou. Půlkou masitých úst pronesla něco, co snad by mohlo být přáním dobré noci, pak se za ní zaklaply dveře a já chvíli poslouchal, neozve-li se ještě něco jako výsměšný chechtot. Internet samozřejmě nefungoval, pak jsem sebral odvahu, použil setmělé sociální zařízení a ulehl na lůžko. Čekal jsem pochod štěnic, ale místo toho se dostavil spánek.

Muzeum Przemyslu i Techniki ve Wałbŕzychu skutečně stojí za návštěvu, i estét v něm nalezne cosi pro sebe, třeba nevšední krásu kovových soukolí ve strojovně těžní věže. - Foto: Jiří Peňás

Měl jsem za sebou náročný dolnoslezský den, který vyvrcholil náročným výstupem na malebnou zříceninu hradu Chojník (německy Kynast) nedaleko Jelení Hory (viz minulý díl). Domníval jsem se, že půjdu sám, ale byla sobota a nahoru se táhly zástupy polského obyvatelstva, sem tam nějaká česká dvojka. Je to tedy zřícenina velmi navštěvovaná, přestože příkrá, takže všichni, kdo tam vylezou, jsou zpoceni a nějakou dobu jen oddychují a schnou. Hrad patřil už od středověku významné slezské rodině Schaffgotschů, kteří měli i nějaké zámky v Čechách, a Kynast byl jejich ukázková ruina. Váže se k němu hezká moralita o majitelce hradu Kunigundě, která po svých nápadnících chtěla, aby objeli na koni třikrát hradby, což končilo jejich zřícením a záhubou. Kunigunda se vždy jen smála. Když se to pak jednomu zdatnému rytíři povedlo, Kunigunda k němu zaplála láskou, jenomže on, mstitel mužského pohlaví, pohrdavě odjel. Kunigunda sama skočila do propasti. Přemýšleje, na koho z mých známých by se to tak hodilo, jsem hleděl do okolí, směrem k jihu na hrozivé hraniční hřbety krkonošské a na sever do rychle se svažující roviny dolnoslezské. V září 1956 sem se svou zbožnou tlupou vylezl mladý Karel Wojtyła, po jehož papežských stopách je možné se na mnoho místech Polska vydat. Jan Pavel II. byl totiž zdatný pielgrzym čili wędrowiec, prostě poutník, něco jako já, který ale raději chodí sám, nebo skoro sám, takže je ještě romantik.

Měl jsem za sebou náročný dolnoslezský den, který vyvrcholil náročným výstupem na malebnou zříceninu hradu Chojník (německy Kynast) nedaleko Jelení Hory a pokračoval průzkumem uhelné pánve. - Foto: Jiří Peňás

A ten se ráno probudil ve městě Wałbrzych, celý a nerozřezán, a byl zvědavý, jak tahle dolnoslezská Ostrava vypadá za světla. Za Němců se jmenovala Waldenburg a byla to dlouho spíš vesnice v slezských horách, poblíž známých pruských lázní Bad Salzenbrunn, které se nyní jmenují Szczawno-Zdrój: vůbec tenhle kraj s minerálními prameny, jimž jde v závěsu uhlí, trochu připomíná severní Čechy až třeba po Mariánské Lázně, včetně toho osudu vyhnaneckého, přesídleneckého, hornického a pak, po útlumu a nakonec i zastavení těžby, úpadkového. Ne že bych se vyznal v hospodářských poměrech zdejšího regionu, ale možná by Valbřich a okolí mohl spíš připomínat Teplice, i když ani to není přesné. V každém případě se poblíž, asi deset kilometrů od města, nachází jedna z největších atrakcí této části (nynějšího) Polska, obří zámek Fürstenstein, kterému Poláci teď říkají Książ, tedy Kníže, jenže ten jsem já teď nestihl, jede se tam nějak složitě městskými autobusy a já dal přednost postindustriálnímu zmaru.

Do velikosti Waldenburg vypučel v druhé polovině 19. století a může za to uhlí. V okolí a těsné blízkosti vyrostly pařáty těžních věží a do hlubin země se zavrtaly těžební jámy, kudy se spouštěly stovky a tisíce horníků. Největší byl důl Julia a Segen Gottes čili Bohudíky, kterými se vytahovaly tisíce a tisíce tun uhlí, nejprve za Pruska a Říše a po roce 1945 za Polska, po většinu času lidového, které bylo tak lidové, že se proti němu každých pět let lid vzbouřil, až do začátku devadesátých let (minulého století), kdy už bylo lepší to zavřít než dotovat. To je známý příběh, který nakonec dopadne všude stejně. Výsledkem byla sociální frustrace, všeobecný úpadek, obyvatelská deprese, ale také lepší povětří a plno volných industriálních objektů, z nichž, budou-li mít štěstí, jednou za mnoho let a za peníze Evropské unie vznikne velkolepé Muzeum Przemyslu i Techniki ve Wałbrzychu. To skutečně stojí za návštěvu a i estét v něm nalezne cosi pro sebe, třeba nevšední krásu kovových soukolí ve strojovně těžní věže. Součástí prohlídky, kterou jsem si ovšem odepřel, neboť trvá přes tři hodiny, je spuštění čili sfárání do stometrové hloubky a možná i nějaká imitace práce v dole, což by bylo jistě tak na pět minut lákavé. Jak dlouho by asi průměrně disponovaný muž, jako třeba já, že ano, takovou šílenost s krumpáčem nebo sbíječkou zvládl? Den? Spíš půl dne. Já asi hodinu, možná půl hodiny. Prolezl jsem tedy jen nadzemní část s proprietami hornictví, s věčně zauhlenými montérkami, košulemi a svítilnami, s fotografiemi těch mouřenínů, jejichž plíce musely vypadat podobně jako jejich pleť a po pár letech v dole se měnily v rosol k vykašlání. Prohlížel jsem si fotografie toho obdivuhodného lidu, který zároveň budil dojem, že ho vlastně tohle sebezničení nějak i láká a přitahuje, ne snad kvůli tomu, že prostě svítit se musí a společnost uhlí potřebuje, ale proto, že to je prostě chlopska robota, ta nejstrašnější, nejzkurvenější, ale taky tedy nejchlapštější, kterou nikdy nebudou moci dělat baby, a to nejen baby ve smyslu pohlavním, ale i genderovém, tedy zbabělci a ustrašenci, a samozřejmě beloručkové jako já, který ovšem aspoň k tomu má obdiv a úctu.

Ale zapomněl jsem ještě na to, že předtím jsem přece jen trochu ten Valbřich omilostnil a vlastně se mi na něm něco i zalíbilo a uznal jsem, že je to město přinejmenším ciekawe, což znamená zajímavé. Chodil jsem těmi ulicemi, které se táhly zvolna nahoru nebo dolů, díval se na honosné domy z gründerských časů, jež už dávno pokryla polská šeď a elegance polské údržby, ale, jak bylo řečeno, kouzlo to mělo. Obrovská radnice na rynku v eklektickém stylu konce 19. století naznačovala, že to bylo město s ambicemi, a obrovský červený neogotický kostel svatých Andělů Strážců budil dojem, že tady v Dolním Slezsku se katolíci nenechají nějakou papežskou bleskovkou zastrašit. Já ale vešel do sousedního kostela, podstatně střídmějšího, ale asi o sto let staršího chrámu protestantského (Prusko bylo naoko protestantský stát, ale od Fridricha Velikého si tam každý mohl vyznávat, co chtěl), kde se k bohoslužbě sešlo pár babiček, které bych i podle jejich kudrnatých stříbřitě šedých hlav odhadl na relikvie starého německého Waldenburgu. Když si pak sedly do lavic, spustily se za mnou na chóru varhany a já asi hodinu poslouchal krásnou chrámovou hudbu, a i když to nemohu tvrdit stoprocentně, tak myslím, že to nemohl být nikdo jiný než Johann Sebastian Bach, a když třeba nebyl, tak věřím, že byl. Potok u Lesního Hradu.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

1. září 2021