Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.
Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.
Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.
V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.
Skupina českých fotografů 400ASA se postavila za fotografa Antonína Kratochvíla, který byl v červenci třemi ženami obviněn ze sexuálního obtěžování. „400ASA ctí presumpci neviny a nemyslí si, že cokoliv, z čeho je Antonín Kratochvíl obviňován, by mělo nebo mohlo mít jakýkoliv vliv na posuzování jeho dosavadní tvorby,“ píše spolek, jehož členy jsou například Karel Cudlín, Alžběta Jungrová nebo Jan Dobrovský. Na Kratochvílovu podporu vznikla i petice.
„Její Veličenstvo je moc hezká holka, ale skoro vůbec nemluví… Chci jí říct, že ji strašně miluju a bude má, ale musí se nalít vínem…“ To zpívá na konci desky Abbey Road v popěvku Her Majesty Paul McCartney, který byl z Beatles nejzdvořilejší a jeho cit k Veličenstvu jistě upřímný, přestože se vztahoval k ženě o patnáct let starší a vdané.
Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.
Ruda Bruner-Dvořák, komorní fotograf Jejich c. a k. Výsosti nejosvícenějšího pana arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského z Este a pana arcivévody Ferdinanda Karla. Tato slova měl známý pražský fotoateliér na razítku, jímž označoval své produkty, černobílé fotografie na tvrdém papíře. Ti z nás, kterým se takové rodinné památky dostaly do rukou, údivem zatajili dech nad jejich řemeslnou poctivostí a uměleckou kvalitou. Kdo takové štěstí neměl, může se dnes potěšit dobovými snímky díky knížce Blanky Petrákové nazvané Obrázky z lázní / Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka.
Fotograf Marek Musil se zaměřil na fenomén amerického uměleckého festivalu Burning Man, který se od druhé poloviny osmdesátých let koná v nevadské poušti. Snímky jsou dokumentem z místa, kde svoboda ještě stále dýchá z plných plic a fungování společnosti je založeno na soudržnosti a respektu k lidem i přírodě.
V době, kdy je díky mobilu „fotografem“ každý, jako by se zapomínalo, že klasická fotografie není jen řemeslo, ale také umění. Vladimír Birgus je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.
O Antonínovi Novém jsem věděl, že byl součástí Muchova kruhu, toho už trochu mytického společenství kolem Jiřího Muchy a jeho domu na Hradčanech.
Antonín Kratochvíl, český fotograf s řadou ocenění a jedna z nejvýznamnějších postav světové fotografie, se po dlouhých týdnech beznaděje probral z umělého spánku. Ve Fakultní nemocnici Motol bojoval o život i na své sedmdesátiny, ale jak je vidět, zázraky se dějí. Přesně tak komentoval jeho „znovuzrození” přítel a rovněž fotograf Jaroslav Kučera.
ROZHOVOR S FOTOGRAFKOU LIBUŠÍ JARCOVJÁKOVOU. Jarcovjáková je fenomén české fotografie a úkaz na nočním nebi ostře a riskantně vedeného života.
ROZHOVOR S FOTOGRAFEM MICHAELEM HANKEM. Hovoří rychle, sálá z něj dobrá nálada a spokojenost, nic není problém. Ostatně, proč by měl být?
Sociální síť Dronstagram, kam uživatelé nahrávají fotografie a videa z dronu, vyhlásila žebříček nejlepších snímků roku 2016. Nabízí neokoukané záběry na města, pláže, sopky, ale i svatbu. Podívejte se na ně v naší fotogalerii.
Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.
Bílé světlo a hrozné horko. Ale žádná bolest. To si pamatuje britský fotograf Giles Duley z okamžiku, který před pěti lety změnil jeho život.
Sergej Maximišin usedl minulý měsíc v porotě Czech Press Photo. V rozhovoru pro Týdeník Echo si nebere servítky hned u několika témat.
Jeho velkým koníčkem, který ho začal také částečně živit, je Instagram, sociální síť pro sdílení a úpravu fotografií. Dnes má přes 300 milionů aktivních uživatelů. Jiří Šiftař začal fotit v sedmi letech.
Skandál ve Word Press Photo, tím žila před pár týdny veřejnost. Světoznámá novinářská fotografická soutěž suspendovala vítěze jedné ze svých kategorií a vítězná fotografie prošla bubnovou palbou kritiky. Co se děje ve světové fotografii? Je to jen série letošních technických problémů, nebo jde o hlubší potíže respektované soutěže?
