Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.
Bylo to setkání s pro mě doposud neznámou podobou zla, děsivou, a taky fascinující, snad i legrační. Spousta dalších chlapců a děvčat, kteří tehdy na přelomu 70. a 80. let s očima navrch hlavy sledovali klasický britský seriál Já, Claudius podle knihy Roberta Gravese, na tom jistě byla podobně. Všichni tam nosili tógy, kuli pikle, jeden druhého vraždili, aby získali moc nebo sex, z nenávisti i z plezíru.
Před rokem (22. května) v 86 letech zemřel Adolf Born. První posmrtná výstava, která byla na konci dubna otevřena v pražském Museu Kampa, představuje tohoto umělce a ozdobu české společnosti, jak ho máme nejraději – a jak je to snad jedině možné.
Aiči D3A byl střemhlavý bombardovací letoun japonského císařského námořního letectva, který se proslavil v roce 1941 a 1942 zejména při útoku na Pearl Harbor. D3A je také pražská architektonická kancelář, za kterou stojí Stanislav Fiala, Tomáš Prouza a Jaroslav Zima.
Britská indie rocková kapela The Kooks se vrací do Prahy, poprvé v rámci svého samostatného turné, aby tu předvedla to nejlepší ze své dosavadní tvorby. Kromě písniček z výběrové kolekce The Best Of... So Far zahrají i několik skladeb z v pořadí už páté desky, na které pracují poslední rok.
Není už pravda, že na sever od hranic se pro Čecha nachází terra incognita, nepochopitelná a divná zem polská, zem šišlavých spřežek, bigotních katolíků, úskočných handlířů a směšných romantiků. Klišé nejsou nikdy úplně k zahození, ale vystačit se s nimi nedá.
Možná nejangličtější filmová scéna posledních let je v šest let starém filmu Jeden musí z kola ven (paradoxně ho režíroval Švéd Tomas Alfredson). Přinejmenším to je nejvýraznější ukázka velice anglického understatementu. Dva postarší muži v pršipláštích spolu mlčky vycházejí z nevlídné úřední budovy. Na chodníku se krátce zastaví, jeden na druhého pohlédne. Není to žádný velevýznamný, zadržovanými slzami prosycený pohled, kouknou jeden na druhého prostě, trochu smutně, možná rezignovaně, pak se otočí a jdou každý po svém.
Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké.
Vrbatova bouda stojí na Zlatém návrší nad Horními Mísečkami a své jméno získala po Václavu Vrbatovi, kterého proslavil tragický příběh přátelství a obětavosti. Zemřel totiž při snaze o záchranu svého kamaráda Bohumila Hanče, který se 24. března 1913 zúčastnil lyžařského závodu na 50 kilometrů. Nikdo neví, co přesně se tehdy vlastně stalo.
Výstava navozuje atmosféru mezi dvěma světovými válkami v celkem třinácti tematických okruzích od filmu přes módu až k politice. Návštěvníci uvidí dobové plakáty, fotografie Adiny Mandlové, osobní věci komika Vlasty Buriana nebo původní nábytek z bytu Emy Destinnové.
Newyorský profesor fyziky Alan Sokal před jednadvaceti lety ztratil trpělivost s tím, jak velké nesmysly o předmětu své specializace četl ve specializovaných časopisech humanitních oborů, především v textech stoupenců módních postmoderních teorií.
Redaktor MF Dnes Marek Přibil se stal představitelem jedné z významných vedlejších rolí v politické krizi posledních dní. Ta jeho úloha byla sice rozsahem nevelká, v jiných ohledech ale velmi výživná a Přibil se jí zhostil, když už nic jiného, tak s nasazením.
Napsat dějiny skupiny The Plastic People Of The Universe a českého undergroundu je podobně zodpovědná práce, jako bylo kdysi sepsat Dějiny Všeruské komunistické strany – bolševiků – VKS(b).
Zadání znělo jasně: „Udělejte to levně, ideálně zadarmo,“ vzpomínají architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof. V roce 2015 dostali tito mladí brněnští architekti nabídku rychle a levně navrhnout a předělat showroom firmy My Dva, která se zabývá výrobou kancelářského a školního nábytku. Díky silnému nápadu vznikla v Brně-Vinohradech jedinečná stavba, kterou vzhledem k originální fasádě nelze minout bez povšimnutí.
Geolog a esejista Václav Cílek se dokáže k aktuálním problémům světa vyjádřit nadčasově, s nadhledem, vtipem i s konstruktivní skepsí. I jeho nová kniha je typicky cílkovská: zdánlivě jde o popis velké proměny světa vlivem klimatických změn a migrační vlny, ale ve skutečnosti se soustřeďuje především na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně.
Konspirační myšlení je dnes velké téma – politologové a mediální analytici se zabývají jeho vzestupem, způsoby, jímž třeba může ovlivnit volby nebo jak jeho „mainstreamizace“ ovlivňuje obsah sdělovacích prostředků. Pro lidi, kteří mu propadli, jsou konspirační teorie předmětem horečného sdílení, výměny „poznatků“. Jeho kritikům jejich výlevy mohou přinášet neutuchající proud legrace. Jenomže konspirační myšlení je vážná věc, nejenom kvůli svým celospolečenským dopadům.
Nová škola v Hovorčovicích architekta Ondřeje Tučka je příkladem neokázalé, ale noblesní architektury. Nehraje si na něco, čím není, a právě v oné poctivosti a upřímnosti spočívá její kouzlo. Tvarosloví, měřítko i levnější materiály a jednoduše řešené detaily odpovídají škole v malé obci.
Je víc cest, jak ve světě rokenrolu důstojně zestárnout, jedna z nich je dosáhnout jakéhosi pozdního majestátu. Umělec, který na scénu vstoupil jako mladý divoch a zpustlík, z ní odchází coby bohatou životní zkušeností poučený mudrc, snad až prorok.
Absolvoval jsem před časem jednu debatu, kde mi učená kunsthistorička vysvětlila, v čem je největší problém současného umění. Totiž v tom, že lidé přicházejí na výstavy a očekávají, že tam najdou něco krásného. A to je v zásadním rozporu se současným uměním, které se za sto let moderny a postmoderny osvobodilo od diktátu „být krásné“.
Kapela Finský barok ve skutečnosti neexistuje. Uskupení kolem umělců Františka Skály a Jiřího Černického se samo charakterizuje jako alternativa k hudbě a má kořeny hluboko v českém undergroundu. Na žádném vystoupení této hudební performance nechybí nadsázka a legrace.
Seriál Volejte Saulovi (Better Call Saul), jehož třetí sezonu nedávno začala uvádět streamovací služba Netflix, asi nikdy nebude patřit mezi díla, v očekávání jejichž rozuzlení si budou miliony napjatých diváků z nervozity ohryzávat nehty. Není to „velká věc“, která by z herců udělala hvězdy a autorům přidala o nulu víc v cifře honoráře. Je to ale nenápadně pohlcující seriál. Jakkoliv často postrádá atributy prvoplánové atraktivnosti, všechny jeho složky – scénář, herectví, obraz – jsou velmi neokázalým způsobem dokonalé.
Po osmi letech od novely Chladnou zemí vydává Jáchym Topol nový román, Citlivý člověk. Je to čtvrtý díl z jeho románové řady, kterou kdysi, v roce 1994, zahájila Sestra, jež byla hned uvítána jako přelomové dílo v české literatuře, která se měla po listopadu ’89 nově vyjádřit o novém světě.
Čeladná je beskydské podhorské rekreační středisko a vyhlášený golfový resort. Dvě 18jamková hřiště obklopuje impozantní krajina – na jedné straně homolovitý vrch Skalka v masivu Ondřejník, na straně druhé ještě vyšší Malá a Velká Stolová (obě přes 1000 m) a nejvyšší Smrk.
Také nejnovější autorský film bratrů Dardennů se ucházel o Zlatou palmu v Cannes. Vypráví o ambiciózní lékařce, která po zavírací době ignoruje zvonek. Druhý den je ale nedaleko její ordinace nalezena zřejmě zavražděná dívka. Lékařku tíží špatné svědomí, proto se snaží identitu neznámé vypátrat.
Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.
Pavel Baňka je významný český fotograf, který před pěti lety oslavil retrospektivními výstavami v pražské Špálovce a v brněnském Domě umění svou sedmdesátku. Sklon k bilancování, který v jisté chvíli přirozeně přichází, pokračuje fotografickou knihou Reflexe, jež má být prvním dílem trilogie, následovat mají svazky Blízkost a Esence.
Architekt Jan Tyrpekl se ve své tvorbě zaměřuje na udržitelnou architekturu. Pracoval na mezinárodních architektonických projektech ve Španělsku, Dánsku nebo Thaj-wanu. V létě 2015 vytvořil v rodných Strančicích projekt Hnízdo, dům ve stromě, postavený pouze z vrbového proutí bez použití spojovacích prvků, tedy kompletně biologicky rozložitelný.
Šestice předních českých fotografů, kteří doslova procestovali svět, vystavuje své nejlepší fotky živé přírody. Zhruba šest desítek fotografií zachycuje divokou krásu všech kontinentů objektivy autorů, kteří obdrželi jak světová ocenění, tak i ta v rámci soutěže Czech Press Photo.
Polský režisér Andrzej Wajda loni zemřel ve věku devadesáti let. Až do konce života pracoval, jeho poslední film Mžitky, měl mezinárodní premiéru měsíc před jeho smrtí. A prizmatem autorova konce ten film je nutně vnímaný, nejenom publikem. I režisér ho pravděpodobně točil s tím, že Mžitky budou jeho poslední dílo.
Minisérii Sedmilhářky (Big Little Lies) prohlašují už teď někteří recenzenti za nejlepší televizní seriál letošního roku. Možná bych se v tom ohledu trochu krotil, ale i tak – je to pozoruhodné dílo. Příběh žen, vyprávěný z větší části muži, v něčem velice feministický, což čtenářům tohoto týdeníku možná nebude připadat jako to nejvřelejší doporučení.
