Včera to bylo sto let, co vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku. Rakev museli spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev.
To, že bude Evropská unie téměř kompletně odstřižena od dodávek ruského plynu, jeho cena bude na předválečné úrovni a zásobníky budou začátkem ledna naplněné z téměř devadesáti procent, by si ještě před pár měsíci netroufli odhadovat ani největší optimisté. Je to ale fakt, s nímž Evropa vstoupila do nového roku 2023. Druhého ledna se plyn v referenčním bodě TTF v Nizozemsku prodával za 74,93 eura za megawatthodinu. To je hodnota, kde byl naposledy před Putinovým napadením Ukrajiny v únoru.
Druhé dekádě dvacátého století se říká „řvoucí dvacátá“. Jednalo se o krátkou dobu zhruba deseti let, kdy byl svět v pořádku, pomalu se vzpamatovával z první světové války a ekonomická krize třicátých let byla ještě v nedohlednu, stejně jako druhá světová válka. Byla to doba hospodářského boomu, večírků, jazzu a zhýralosti. Rok 2022 měl být začátkem nových řvoucích dvacátých. Po odeznění pandemie covidu lidé měli vyjít ve velkém do ulic a radost z konce lockdownů vyjádřit nastartováním ekonomiky, divokými párty a všeobecným veselím. Nic se z toho nestalo
Říká se, že člověk míní a pánbůh mění: o tomto víkendu je to svatá pravda. Vždyť včera ráno jsem plánoval sloupek o zemřelém fotbalistovi Pelém, protože jeho skon je událost jistěže nepominutelná, přesto na ni v Echu osobně laděným komentářem prozatím nedošlo. Chtěl jsem se vyznat, že Pelé byl výjimečný i pro nás, kteří – protože jsme se narodili dávno poté, co „král“ ukončil svou kariéru – jsme ho nikdy neviděli na hřišti, a nemohli jsme tak zažívat okamžiky, kdy podle pamětníků „jásot stadionu byl tak jednolitý, že se o něj (tedy o Pelého) téměř zastavil padající déšť“.
Možná si vzpomenete, jak se před minulými prezidentskými volbami šířily na sociálních sítích vtipy na způsob: Pokud chcete volit Miloše Zemana, tak k prvnímu kolu chodit nemusíte, stávající prezident podle ústavy postupuje do druhého kola automaticky. Snad každý chápal, že je to vtip, a ne vážně míněný pokus ovlivnit výsledek voleb. Na to by asi člověk šel jinak, než že by se snažil zmást své přátele, kteří beztak Zemana volit nebudou. Ne tak v USA, kde FBI prosívala internet a podobné vtipy, často ze zcela bezvýznamných účtů, posílala Twitteru k řešení. Twitter je řešil tak, že je většinou mazal.
Humphrey Bogart, můj vzor mužnosti, ke kterému bych se chtěl v příštím roce zase o trochu víc přiblížit, říkal, že není na světě věc, kterou by nespravily dvě sklenky skotské s ledem. Není asi třeba to brát doslova, ale něco na tom určitě je, což je možná vhodné právě tyhle dny – s mírou – vyzkoušet. Je pravda, že Humphrey to myslel asi spíš pro odstranění nedorozumění mezi dvěma muži, případně pro zmírnění napětí mezi ženou a mužem, to opravdu dělá divy, i když nesmí se to přehánět a taky se to musí trochu umět.
Kdyby vám někdo před patnácti lety řekl, že se ve vládních útrobách rodí myšlenka podporovat stem milionů ročně soukromá média, řekli byste mu, že se zbláznil. Na něco takového se tehdy u nás ani v Evropě nehrálo. Byly tu veřejnoprávní televize a rozhlasy jako historicky vzniklý případ sui generis a pak tu byla nezávislá média. Každý chápal, že mezi nimi má být důstojná vzdálenost. Když se počátkem devadesátých let rozšířila spekulace, že má být nějaká frekvence a studiový objekt využit ke zřízení „vládní vlnky“, každý to samozřejmě chápal jako nepřijatelné.
Blackouty, tedy déletrvající výpadky elektřiny, jsou oblíbený dystopický žánr v pravicovém až reakčním prostředí, tedy mezi lidmi, kteří s podezřením sledují snahy o Velkou transformaci, známou i pod heslem uhlíková neutralita. Pravda je, že ta záliba nabývá u některých jejích nositelů takového stupně, až to vypadá jako tužba. Dlouhotrvající výpadek proudu by možná vyprovokoval velké politické posuny ve společnosti zpátky „doprava“. Cena za to však může být úděsná (i u nás státní správa propočítává, po kolika málo dnech už by začala anarchie a nastaly by poměry jak v občanské válce).
Stalo se nevyhnutelné, nad vůlí Pekingu zvítězila příroda. Po třech letech až drakonicky vymáhané politiky „zero covid“ náhle centrální čínská vláda provedla zásadní obrat a uvolnila otěže. Momentálně se covid v miliardové zemi šíří fantastickým tempem – odhaduje se, že denně jej chytí přes 30 milionů Číňanů. Podle oficiálních statistik je zatím úmrtnost nulová, o čemž by se dalo s úspěchem pochybovat. Ačkoliv je varianta omikron daleko mírnější než předešlé podoby viru SARS-CoV-2, při třiceti milionech nákaz denně nějací mrtví musejí být; i zlomený palec u nohy má nějakou (nenulovou) úmrtnost.
Tak v Česku prý žádná ekonomická krize není, ba ani žádná ekonomicky náročná doba. Bystří pozorovatelé o tom dnes a denně zpravují na sociálních sítích, a leckdy tak stvrzují převládající názor své bubliny. Odhalili to – jako ostatní v jejich bublině – pouhým pohledem do nákupních center a restaurací, které jsou údajně tak plné, že je spíše namístě mluvit dále o prosperitě. Jenže… Posuzovat zdraví ekonomiky a spotřebitelů pohledem do „plných restaurací a obchodních center“ je jako pohledem hodnotit zdraví pacienta.
Dnes je Boží hod, vy už víte, co vám nadělil od Ježíšek a blízcí, víte, jak jste strávili svůj Štědrý večer, s kým jste si zatelefonovali, s kým si napsali zprávu, na jakou pohádku jste se podívali v televizi či jak se letos panu faráři povedlo půlnoční kázání. Méně či více spokojeně odpočíváte, máte letošní Vánoce za skoro vyřešené a teď si bůhvíproč čtete vánoční komentář svého oblíbeného periodika. A já mám splnit nároky tohoto dne a přinést vám do něj radost, potěchu, poučení či rozčilení. Jenom ne nudu.
Dnes začínají Vánoce. Pro mnoho lidí nejmagičtější svátky v roce. Svátky, které mají na rozdíl od jiných velmi duchovní, osobní a soukromý charakter. Stahujeme se do svých domovů, ke svým nejbližším. Chceme být co nejméně rušeni tím veřejným. Chceme mít klid od provozu a politiky. Když nastoupil na Pražský hrad v roce 2013 Miloš Zeman jako první přímo volený prezident, zavedl novou tradici. Místo tradičního novoročního prezidentského projevu přišel s vánočním, který pronáší na Štěpána, druhý svátek vánoční. V Evropě je to dost unikát.
Praha se s předsednictvím Evropské unie loučí způsobem, který i největšího sympatizanta Fialovy vlády nenechá na pochybách o tom, jak s tím předsednictvím po celou dobu nakládala. Předsednictví bylo pasivní a nevýbojné, naše vláda připomínala střelu s plochou dráhou letu: mezi startem (1. července) a cílem (31. prosince) nízko nad zemí víceméně kopíruje terén, jen při dopadu místo exploze nastala imploze. Summit ve dnech 16.–18. prosince, pravda, dotlačil Němce k přijetí mechanismu umožňujícího zastropovat podle okolností ceny plynu.
Uplynulý týden byl v naší prezidentské kampani štědrý na vlastní góly. Zapomeňte na nějaké programové body či na pojetí výkonu pravomocí prezidenta a podobně. Nešlo o události, kde bychom hledali komentáře ústavních právníků, ani by nám nepomohla žádná volební kalkulačka. Byly to projevy či kroky, kdy kandidáti bezděky vyjevili svou povahu. A skutečně dodávají váhu bonmotu „začínám se obávat, že prezidentské volby asi vyhraje někdo z trojice Babiš, Nerudová, Pavel“.
Mohl by to být takový vánoční dárek, i když v tomto případě tedy spíš dárek chanukový: zajít si do kina jako za starých časů na film, který ty staré časy kinematografie připomíná. Ten film je totiž hezky staromódně pomalý, ba příjemně rozvláčný, suverénně a srozumitelně odvyprávěný, jemný a nenásilný, přitom i slzy do očí vhánějící, v každém případě takový, jaký člověk dejme tomu usedlejšího, ale vytříbeného vkusu rád po celý život vídal. Objevuje se už pár týdnů ve zbylých kinech – a promítá se prý před skoro prázdnými sály…
Praha se s předsednictvím EU loučí pro ni charakteristickým způsobem. Déle než pět měsíců bylo naše předsednictví pasivní a místo pokusu hájit zájmy vysoce průmyslové země jako kdyby jen naplňovalo vůli vznikající úplně jinde. Teď ze soboty na neděli se pod českým předsednictvím podařilo dosáhnout cenových stropů na plyn (a tedy dalšího zadlužování; fakt ovšem je, že ani tohle skeptici pro odpor Německa nečekali), vedle toho ovšem i dalšího rozšíření „trhu“ s povolenkami, kterými se uměle zdražuje všechno fosilní.
