Ministr kultury Antonín Staněk oznámil, že rezignuje, což se, navzdory včerejšímu překvapení, dalo po jeho posledních výkonech čekat. Ne že by udržení na postu českého ministra vyžadovalo nějakou zvláštní grácii a duchaplnost, ale nemotornost Antonína Staňka byla přece jen do očí bijící a kromě toho, pro něj bohužel, kultura je zvláštní resort.
Pomalu nemine chvíle, aby člověk neslyšel nebo nečetl nějakou tu veledůležitě pronesenou historickou analogii – Evropská unie se nijak neliší od někdejšího Sovětského svazu, kvůli rozšířenému odporu proti přijímání uprchlíků žijeme v ekvivalentu nacistického Německa třicátých let, současný český systém se v ničem podstatném neliší od normalizačního komunismu, případně je ještě horší...
Vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) postavil otázku zřetelně: „Hnutí ANO si musí vybrat, buď děti, nebo banky.“ Tak shrnul požadavek, ať se o 80 tisíc korun zvýší rodičovský příspěvek všem rodičům, kteří mají dítě do čtyř let, a ať peníze dodají banky, kterým bude vyměřena speciální daň. Hamáčkovo extempore z minulého víkendu může fungovat jako politický tah, který může dostat do úzkých premiéra Andreje Babiše s jeho stranou ANO. Hamáčkova otázka však stojí úplně mimo realitu státního rozpočtu.
Třicet let po začátku svobodných poměrů jsme se dopracovali do stadia, kdy se ministryní spravedlnosti stala žena, která pohrdá spravedlností. Marie Benešová se už prvního dubna pochlubila, že pro prezidenta zpracovala analýzu, že jde v Česku objednat trestní stíhání. „Odborně“ tak dala razítko na tvrzení premiéra Andreje Babiše, který od chvíle, kdy mu bylo sděleno obvinění z dotačního podvodu velkého rozsahu na Čapím hnízdě, vykřikuje, že je stíhán na objednávku.
I v těchto časech inflace pohoršení je docela výkon pobouřit veřejnost jako celek – všechny zleva doprava, přes hranice společenských tříd a etnických skupin. Ale občas se zadaří – naposledy britskému rozhlasovému DJ a komikovi Dannymu Bakerovi. Taky kvůli tomu přišel o práci – BBC zrušila jeho pořad.
Včera ještě obstrukce dokázaly zastavit sněmovnu, která už měla v plánu definitivně odhlasovat pokladny EET pro svobodná povolání, prodejce na trzích a řemeslníky. Přesto je pevná většina ANO, ČSSD a KSČM připravena zákon schválit, i když k tomu neexistuje jediný věcný důvod. Občané mohou očekávat, že stejně jako u první a druhé vlny dojde i tentokrát ke zdražení služeb v řádu desítek miliard ročně.
Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.
Ale oněch bezprostředně ohrožených druhů není jeden milion, podle poslední, čtyři roky staré zprávy Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (IUCN) je jich pět tisíc.
Slavné májové dny. Váhám, zda připsat vysvětlivku pro nepamětníky, nakonec se rozhodnu, že to nechám být. Takže. Slavné májové dny. Šeříky by byly v počtu docela hojném, tanky zatím nikoli. Na sociálních sítích to taky pěkně kvetlo, každý den to tak je. Výrazné výkony minulý týden podávalo hnutí ANO, jehož představitelé to odmakali i ve virtuální světě. Především Andrej Babiš, který ve čtvrtek představil kampaň ANO před volbami do Evropského parlamentu.
Evropská unie není dojná kráva ani stroj na peníze. Těmito slovy vychovával místopředseda Evropské komise Jyrki Katainen dvanáct premiérů ze zemí, které vstoupily do Unie před patnácti lety a od té doby pobírají tučné dotace. Zástupce jediného z členských států mohl s klidem opáčit, ať si tedy Brusel své peníze nechá, protože jeho země tím o nic nepřijde. Premiér Česka to ovšem neřekl, protože on osobně je největším příjemcem dotací v celé Evropské unii.
Loni v květnu, když izraelští vojáci při násilném pokusu překonat hraniční bariéry a vniknout do Izraele zastřelili kolem padesáti Palestinců, jsem napsal: „Je to strašné, ale co má dělat stát, který ví, že za hranicemi má nepřítele na život a na smrt, pro nějž samotná existence je al-Nakba, katastrofa, potupa, nekonečná hanba?“ Poměry v Gaze jsou nepochybně strašné, ale překonání plotu by znamenalo expanzi těchto poměrů do Izraele.
Průzkumy zatím ukazují pouze to, že vlády Andreje Babiše zavedly republiku do bezčasí, jaké dobře znají pamětníci normalizace.
Koncem dubna se premiér Andrej Babiš v Praze sešel s Bernardem-Henrim Lévym (nebudu ho obsáhle představovat, stačí říct, že se na něj dají vztáhnout plus minus všechny charakteristiky, které člověku naskočí, když uslyší slova „významný francouzský veřejný intelektuál“), v Praze předváděl své monologické představení o Evropě (říkám – významný francouzský veřejný intelektuál).
Jeden ostravský hoteliér uspěl u soudu se stížností, s níž napadl rozhodnutí jiného soudu, který mu dal pokutu 5000 korun za to, že nechtěl ubytovat ve svém hotelu Rusy. Tedy, on je ubytovat ochoten byl, ale museli mu podepsat prohlášení, že nesouhlasí s ruskou anexí Krymu. Soud uznal, že na to měl právo, neboť nešlo o diskriminaci rasovou či žádnou jinou skupinovou, nýbrž politickou, tedy individuální, a ta je navíc v souladu se zahraničněpolitickou linií České republiky, která ruskou anexi Krymu neuznává.
Už jenom zpráva, že se bývalá nejvyšší státní zástupkyně a poté ministryně spravedlnosti vrací na ministerský úřad, způsobila poprask. Důvodem nebyla osoba Marie Benešové, ale okolnosti, za kterých ji premiér Andrej Babiš nominoval. Jeden den Městské státní zastupitelství v Praze zveřejnilo, že policie navrhla obžalovat premiéra v kauze Čapí hnízdo, druhý den týž premiér oznámil, že dosavadního ministra Jana Kněžínka nahradí právě zkušená advokátka.
