Kdo může za pád Kábulu? Pokud máme věřit americkému prezidentu Joeu Bidenovi, tak hlavně Donald Trump a zbabělost afghánské armády. Zatímco celý svět se zděšením sledoval postup Tálibánu ke Kábulu a odhadoval, zda do konečného vítězství zbývají měsíce, týdny, dny nebo jen hodiny, Biden odjel na odpočinek na letní sídlo amerických prezidentů Camp David. Stejně tak mluvčí Bílého domu Jen Psakiová odjela na dovolenou.
Technokratická řešení, kdy se rozhodování ujmou sociální inženýři a matematičtí modeláři, kteří vidí v lidech nikoli komplexní osobnosti se svou individualitou, hodnotami, emocemi, kulturou a představami, vedou do tvrdých krizí. Společnost ohrožují a rozkládají, byť mohou být vedeni vznešenými záměry. Poslední rok a půl to v přímém přenosu sledujeme u reakcí společnosti na epidemii čínského koronaviru.
Katastrofálně rychlé zhroucení afghánské vlády tváří v tvář Tálibánu zapůsobilo na západní pozorovatele jako šok. Mise v Afghánistánu trvala dvacet let, dost dlouho na to, aby někteří vojáci, kteří se účastnili prvních akcí na podzim 2001, mezitím vyslali do země pod Hindúkušem svoje dospělé děti. Za tu dobu nateklo do extrémně zaostalého regionu obrovské množství peněz, nejen pro armádu, ale i na výstavbu civilní infrastruktury.
Nejhorší tiskovou konferencí v dějinách musí být ta z 8. července. Americký prezident Joe Biden na ní odpovídá na otázky novinářů ohledně plánovaného stažení z Afghánistánu. „Je převzetí Afghánistánu Tálibánem nyní nevyhnutelné?“ zeptal se jeden novinář. „Ne, není. Afghánistán má 300 tisíc vojáků, kteří se svou výzbrojí mohou rovnat jakékoliv armádě na světě, a mají letectvo.
K nevěrohodnosti velkých médií, která podle jednoho reprezentativního šetření z loňska nejsou schopna oslovit třetinu a možná víc české populace, jistě mohou přispívat slavné řetězové e-maily mezi důchodci, něco přímo dodá i dezinformační scéna. Ale velkou část práce proti sobě ta velká média odvedou sama. Poslední rok a půl je to hlavně zvláštní druh apokalyptického zpravodajství o covidu,
Má se za to, že období, kdy bohyně Flóra přihlíží radovánkám nebo se sama přičiňuje, patří jaru. Asi ano, neboť se tomu věnuje od nepaměti jistá pozornost. Jak tak sleduji zahradu kolem sebe, řekl bych, že ne všichni podlehnou jarní básnické vášni; mnozí si nechají leccos na léto. Kupříkladu slimáci, ta milá hladká stvoření, která s neskrývanou elegancí těl dokážou vyprodukovat nespočet antiperlí v rekordně krátkém čase.
Před plus minus rokem jsem tady referoval o „velké kauze“, jíž žily sociální sítě za oceánem a ve značné míře i tamní média. Vyšlo o ní hodně textů (v New York Times dvanáct během jednoho týdne), mluvilo se o ní v televizi. Šlo o případ Amy Cooperové a jejího jmenovce Christiana Coopera. Příklad střetu reprezentantů dvou skupin – na jedné straně, řekněme, obsesivní pejskaři, na druhé lidé, kteří rádi kontrolují, jestli mají obsesivní pejskaři svoje miláčky na vodítku tam, kde je to uloženo. Musím říct, že v tomhle sporu jsem přísně neutrální a k žádné z jeho stran nechovám výrazné sympatie.
Kolik jste zaznamenali v médiích připomenutí, že minulou sobotu to bylo dvacet šest let, kdy skončila největší vojenská operace v Evropě od konce druhé světové války? Žádné, že? Byla to blesková akce, operace Bouře, v níž Chorvatsko znovunabylo kontrolu nad svým územím. Poraženým nebyla jen takzvaná Republika Srbská Krajina, která se etablovala na téměř třetině chorvatského území. Poraženým nebyl jen Slobodan Milošević, bez něhož by tato entita neexistovala, ale který ji zároveň tehdy nechal napospas osudu.
Občas nám i čtenáři kritičtí k vývoji naší civilizace vyčítají, že se v Echu až umanutě nimráme v klimatické politice. Ale toto téma jsme si nevybrali my, vybralo si ono nás, včetně tebe, milý čtenáři. Příští čtvrtrok se na tebe z oficiálních míst a velkých médií bude klima valit ještě víc, než je obvyklé. 31. října totiž v Glasgowě začíná Konference OSN o klimatické změně.
Americký prezident Joe Biden vědomě porušil ústavu. Kdyby to udělal jeho předchůdce Donald Trump, zahltila by nás hromada článků o konci americké demokracie, nástupu tyranie a o počátku právní anarchie. Vzhledem k tomu, že mainstreamová média nejen Bidena podporují, ale zároveň se jim jeho politika líbí, větší skandál to nevyvolalo. Jde o prodloužení moratoria na vystěhování.
Když se člověk naučí plavat, získá fantastickou možnost zažít něco, co umožňuje právě jen plavání: totiž vznášet se v prostoru. Plavání je vlastně let v kapalné látce. Člověk plavající se podobá ptáku v hustším vzduchu. Stává se trochu jiným živočichem. Ročně se ale utopí asi dvě stě Čechů (Moravanů a Slezanů), což je o trochu víc, než je průměr u jiných evropských národů.
Každá doba má svoje slogany a hesla, dnešek tím spíš. Jedno z často používaných hesel je dnes „věř ve vědu“ (Believe in Science). Pomáhá nějak definovat společenské rozdělení na „věřící“ a „nevěřící“, nejprve ve sporech o klimatickou změnu (na tričku ho mívala napsané Greta Thunbergová), dnes také ve střetu se stoupenci očkování a jeho odmítači.
Krátké letní cestovací okénko by bylo hříchem nevyužít. Navštívili jsme tedy s kolegy tucet menších i větších specializovaných zahradnictví neboli školek. Ano, školka není pojem vyhrazený jen pro útlé dětství lidského druhu, i rostliny mají taková zařízení. Většinu z těchto závodů jsem už z minulosti znal a překvapilo mě, jak se za poslední roky proměnily. Dlužno přihodit, že to byla překvapení i setkání velice milá.
Americká média nám nečiní život snadným. Vždy když shromáždíme dost doličných předmětů k tomu, abychom nad nimi zlomili hůl, objeví se něco takového jako reportáž v časopise New Yorker o Němci, který vyrůstal u pěstouna-pedofila. Reportáž, jež si jistě vyžádala dlouhý čas, je psána jasným, klidným stylem, autorka má dar popsat komplikovaný děj a nekřičet přitom na vás: Tohle je zlo!
