Pavel Kohout - Autor je spisovatel.

/

Články autora

Kdo ochočí zlověstnou berušku? Rozjímání nad dějinným objevem

Můj praděd Josef Kohout, sedlák v Německém a nyní Havlíčkově Brodě, byl v poslední z bezpočtu generací, které si po staletí předávaly čtvero živlů – zemi, vodu, oheň a vzduch – spolu s koněm, krávou, kozou a stále zdatnějším pluhem. Můj děd Kohout Jan, šéfinženýr Lárišových dolů v Karviné, jenž s první partou sfáral do hlubin po výbuších, zůstavivších na tři sta vdov a tisíc sirotů, jak to skvěle popsala paní Lednická v románu Šikmý kostel, si užil civilizačního ohňostroje tří vzpěračů – páry, plynu a elektřiny.

Hledá se soudce se škraloupem!

Pojem „evergreen“, užívaný pro hity, se hodí i k „procesiádě“, která desátý rok existenčně ubíjí PhDr. Milana Sedláčka a ing. Václava Matouška i jejich ženy a děti. Průměrný věk mužů u nás obnáší sedmdesát šest let, z toho padesát produktivních; z těch jim byla zmařena už pětina. Oba pracovníci ministerstva zahraničí provedli v roce 2009 v Praze česko-asijské fórum, na něž úřad připlatil asi půldruha milionu Kč. Měli se za průkopníky ekonomické diplomacie, rozvíjené teď mnohem nákladněji prezidentem republiky.

Jsi už jen politicus, člověk jako by se z Tebe vytratil

Vážený pane prezidente Miloši, 7. 7. 2012 byl krásný den, když nás přítel Radek vezl do Veselí. Slunil ses před hospodou. S mou ženou Jelenou, s níž ses viděl prvně, jste dali hned dobrou řeč. Pozvals nás na oběd i výlet. Rozhlednu jsi zdolal první a vřele nám představil svůj kraj. Pak jsi nás vedl lesem mezi potůčky k tomu, jenž vyvěral pod tabulkou, že pramen řeky Oslavy jsi našel Ty. Dovedls nás i k hrobu Jiřího Pelikána a povzbudil doma svou slivovicí. Cestou zpět řekla Jelena – Za celý den ani slovo o politice! I proto jsme Tě volili.

Ty ses rozhodl založit českou druhou republiku?

Vážený pane prezidente Miloši, nebylo nás jistě málo, kdo jsme očekávali, že středobodem čtvrtečního rozhovoru na Tvé oblíbené televizi bude aktuální stav císařského porodu české vlády. O napětí se postaral sám premiér, když v úterní noci sdělil čekajícím žurnalistům v Lánech: „Pan prezident mně doporučil pokračovat v jednání s KSČ a SPD.“ Přehršle jiných témat to v Tvém pořadu zasula, proto osvětlení: Když se 1. ledna 1993 zrodila historicky první Česká republika, bylo to na zdechlině komunismu, který dorazila hnusná „normalizace“.

Chceš vrátit k moci hanebné a nekajícné komunisty?

Vážený pane prezidente Miloši, „Nikoho jsme dnes neurazili“, končil jsi svůj pořad. Ani jste nemohli, byl moderován tak, žes tam nemusel být. Seriózní rozhovor s hlavou státu v době tak třeskuté nelze založit na změti otázek zahrnující oblíbenou knížku, vylidňování venkova, stav lávek pro pěší, papežův názor na mládež či výuku slovenštiny v Čechách. Povedlo se však umenšit tím použití bojové látky proti nedosti ruskému Rusovi, i příběh ruského hackera, kterého česká justice místo k rodákům vydala do USA. Když jste se k tomu dostali, trumfovali jste se, kdo k němu vymyslí lepší legendu.

Tajné služby si zaslouží tajné úkolování

Vážený pane prezidente Miloši, bylo příjemné neuslyšet v Týdnu s prezidentem „blbečky“ či „chudáčky“ či „šrapnely“ proti veřejnoprávní televizi. Nepovedl se Ti jen bonmot určený Tvému protějšku – „Nevěřte médiím s výjimkou vašeho mediálního koncernu!“ Jeho televize na rozdíl od ČT nehraje ligu, ale divizi, nad níž se v tom pořadu vznášíš jako kdysi veterán Maradona nad komickým klubem New York Cosmos. Už názor na první téma večera sdílím. Po odhalení skandální nepravdy o Saddamových tajných zbraních musí mít politici jistotu, že obvinění, jaké bylo vzneseno v kauze nervového jedu, je nezvratně doloženo.

Stal ses generálem, ale našel sis divné důstojníky

Vážený pane prezidente Miloši, Týden s prezidentem režíroval Tvůj konferenciér tak, jako by – slovy básníka – „byl v Čechách bílý den a plno růží kolem“. (On ostatně je, poprvé v mém bezmála devadesátiletém životě se Čechům vede jako nikdy předtím!) Sice jste si neodpustili své mantry, Ty na negramotné novináře, on na konkurenční televize (jimž ta jeho konkuruje o třídu níž), ale jinak to byl kultivovaný rozhovor. Bodoval jsi hned na začátku posílením vztahů České republiky k Izraeli;

Nemáš nikoho, kdo Ti řekne, jak moc si škodíš?

Vážený pane prezidente Miloši, úvodem oprava: Co jsi teď v Týdnu s prezidentem nazval ‚pochodovým cvičením topky‘ (pro mě to byl pochod cti!), když se Tvá řeč po prezidentské přísaze změnila v klatbu nad Českou televizí, nezahájil nikdo z TOP 09, ale viditelně z náhlého rozhodnutí Miroslava Němcová, členka ODS. Stačila projít celým Vladislavským sálem, kde se ji většina ztuhlých diváků jako za totality snažila nevidět, než se za ní vydala řádka mužů, kteří se stačili pochlapit, též pan Kalousek.

Vážený pane prezidente Miloši

Vážený pane prezidente Miloši, při prvním setkání v roce 2009 jsi mně, ač mnohem mladší, začal tykat, tak u toho zůstaňme. Byli jsme oba čeští komunisté, než nás s pomocí tanků vyloučili ze strany KSČ ti moskevští. Při první přímé volbě prezidenta jsem Tě volil, při druhé ne, což se mi jeví v demokracii normální. Ale vždycky jsem vystupoval proti tomu, když Tě sprostě uráželi hurádemokraté, jaké jsem zažil dvakrát v životě přeběhnout k totalitě. Sleduji televizní Týden s prezidentem a stále čekám, kdy Ti někdo někde zdvořile sdělí odlišný názor.

Starší články