Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Mnozí účastníci britské politické a mediální scény jen velmi obtížně vstřebávají výsledky referenda o vystoupení z EU. Diskuse se v některých končinách vychyluje směrem k pomatenosti a není snadné si utvořit věrný obrázek na základě povrchních výkřiků.
Poslední televizní debata před americkými prezidentskými volbami se odehrála v napjaté, ale zase ne příliš napjaté atmosféře.
Fascinaci dalajlamou je možná nejlépe chápat jako přenesení typického popkulturního fenoménu do oblasti společnosti a politiky.
Představme si alternativní vesmír. A v něm planetu Zemi č. 2, jejíž osud se vyvíjel přesně stejně jako té naší Země č. 1 až do roku 2015, kdy se na ní Donald Trump nerozhodl kandidovat na prezidenta. Na Zemi č. 2 teď republikánský kandidát na amerického prezidenta, třeba senátor Marco Rubio, směřuje k vítězství v prezidentských volbách.
Ubohý český lid, stále ho někdo zrazuje. Jako by nestačila mnichovská dohoda, o víkendu opět zněl zrady zvon, když politici obešli výsledky krajských voleb a sestavili koalice bez vítěze voleb ANO. Tak to aspoň vidí prezident Zeman a jeho mluvčí Ovčáček. Jako obvykle přehánějí.
Praha po staletí dominovala české kotlině, vyčnívala nad ní ekonomicky i společensky. Hodně se tu vydělává, ale taky je tu draho. Je to výrazné i v mezinárodním srovnání. Institut pro německé hospodářství v Kolíně zkusil spočítat, o kolik by která evropská země byla chudší bez svého hlavního města, měřeno HDP na hlavu.
V Bratislavě proběhl první summit EU po brexitu. Protože Británie je stále členem EU a evropští lídři se chtěli bavit bez ní, šlo oficiálně o summit neformální.
Když v roce 1991 vyšla útlá knížečka s názvem Proč tak snadno..., bylo to zjevení. Pohled na krátce předtím proběhnuvší změnu poměrů, který tehdy v médiích a veřejném diskursu převládal, byl pohled moralistní a emocionální.
Vladimir Putin je najednou podle některých komentátorů permanentním faktorem západní politiky. Ještě než se stal aktérem amerických prezidentských voleb, byl aktérem britského referenda o vystoupení z Evropské unie. „Z toho může mít radost jenom Putin,“ stalo se jakýmsi univerzálním argumentačním trumfem.
Zaujetí fenoménem zvaným Donald Trump nám dává zapomenout na jednu věc, která vnímání amerických voleb zkresluje: Američané nemají Hillary Clintonovou o nic raději. Ať už se podíváme na to, jak si oba kandidáti stojí ve vzájemném souboji, anebo na průzkumy obliby, vidíme, že ani Trumpův nástup nepřiměl Američany, aby měli Hillary rádi.
V pátek možná Hillary Clintonová prohrála volby. Tedy, je to samozřejmě nadsázka. Nevíme, jestli Clintonová volby prohraje. A pokud je prohraje, pak dost možná i díky záběrům, které pořídil náš někdejší krajan při oslavě výročí 11. září.
Když v roce 2008 Irové v referendu odmítli Lisabonskou smlouvu, rozumělo se samo sebou, že budou hlasovat znovu, tentokrát už správně. Pobídkou byl příslib, že EU nebude Irsku nijak zvlášť zasahovat do daní.
Kult matky Terezy je, myslím, jedním z těch, které se u nás obtížně chápou, a to i nad normu běžně očekávatelnou v naší bezvěrecké zemi.
V diverzitě je síla. Tak – anebo v různých variacích, třeba diverzita je naše síla – zní jedno z oblíbených hesel dnešní doby. Slovo diversity sice slovníkově znamená různorodost, ale když někdo používá to cizí slovo, zpravidla má na mysli etnickou různorodost obyvatelstva.
Prezident republiky byl zajisté o úmrtí Věry Čáslavské včas informován, již ráno se k němu na Twitteru vyjádřil jeho tiskový mluvčí.
Žijeme v nejlepší možné době a máme štěstí, domnívá se ekonom Tomáš Prouza.
Žádného prezidentského kandidáta neznali Američané tak dobře jako Donalda Trumpa – až na to, že ne jako politika. Byla o něm napsána řada knih, z nichž si člověk může udělat představu, proč ho většina novinářů tak podceňovala. Potvrzuje se, že Donald nemá trpělivost ani zájem zvládat komplikovaná politická témata ani schopnost řídit velkou organizaci.
O pojmu společné evropské armády sní eurofilové už desítky let. O tom, že je to představa mlhavá a nepraktická, svědčí to, že se za ni postavil před pár lety Miloš Zeman. Aby nemusel mluvit o uprchlické krizi premiér Bohuslav Sobotka téma jistě zmíní během zítřejšího summitu s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.
Jako národ, mezi jehož nejmilovanější hlášky patří, že „nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“, bychom asi o blbosti měli něco vědět. Jak už v minulosti nejeden člověk postřehl, obliba tohoto výroku zjevně není dána jen mimořádně vtipnou formulací.
Se zpožděním jsem narazil na článek v Deníku Referendum z 9. srpna, ale stojí za zaznamenání, jelikož jeho titulek obsahuje bezpochyby nejbizarnější myšlenku o odchodu Británie z EU, jaká se v českých médiích vyskytla
Jean-Claude Juncker se prý chystá na ofenzivu s takzvaným evropským sociálním pilířem. Jeho jádrem má být starší iniciativa eurokomisařky pro zaměstnanost Marianne Thyssenové. Je na ní pozoruhodných hned několik věcí. Na prvním místě ta, že je určena pro země eurozóny.
Nedávno skončené nominační konventy amerických politických stran nebyly ty nejkatastrofálnější v dohledné historii. Kvalit roku 1968, kdy se v Chicagu bojovalo v ulicích, nedosáhly. Oba nicméně ukázaly strany méně sjednocené za svým kandidátem, než bývá zvykem.
Hnutí Úsvit opět prokázalo svou extremistickou povahu, když podalo trestní oznámení na ministra Dienstbiera za to, že uvažoval o tom, že by ze státního rozpočtu finančně přispíval na cenzuru.
Uplynulý týden byl smutný i kvůli tomu, co se stalo v americké politice. Není to náhlý, šokující, palčivý žal z bezprostředního zážitku, který odejde. Je to melancholický, až tragický zármutek, který se setřásá obtížně.
Číst si v amerických mainstreamových médiích shrnutí projevů Donalda Trumpa znamená leccos se dozvídat o těch projevech, ale taky o kategoriích, v nichž uvažují autoři těch shrnutí. V jednom takovém shrnutí Trumpova projevu na republikánském konventu se uvádělo, že projev „byl charakterizován ještě temnějším jazykem než při kampaňových mítincích“.
Mark Galeotti patří k mezi přední současné analytiky Ruska. Několik let učil na New York University, publikuje v anglosaských i ruských médiích. Teď se stěhuje do Prahy.
Byl to tak zpackaný puč, že pochopit ho bude asi hodně dlouho nemožné. Že Turecko se rázem stává zas o něco nebezpečnějším faktorem v evropském sousedství, to je naproti tomu bohužel jasné ihned.
Mohlo by se tomu říkat třeba argumentace ad Putinum: to či ono je špatně a nemá se dělat, protože je to přesně to, co chce Kreml, a jediný, kdo se bude radovat, je Vladimir Putin. Je to neštěstí. Striktně vzato to může být v určitém smyslu pravda. V jiném smyslu to ale znamená, že si zakazujeme myslet a vydáváme se na milost právě Putinovým vrtochům. Prakticky každé západní noviny a každý komentátor zabývající se mezinárodní politikou (anebo ani se nezabývající) dodal svůj příspěvek do sbírky.
Žijeme v éře nedůvěry a vzpoury proti „establishmentu“, „elitám“ či „expertům“. V červnu britští průzkumníci YouGov zjišťovali, čím názorům lidé při rozhodování o hlasování v referendu naslouchají.
Britové si odhlasovali odchod z Evropské unie. Co to znamená pro budoucnost EU a pro naše postavení v ní? V Salonu Týdeníku Echo o tom diskutují ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský, europoslanec za ODS Jan Zahradil, který v Evropském parlamentu zasedá ve společné frakci s britskými konzervativci, a předseda výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Ondřej Benešík z KDU-ČSL.
