Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Při sledování diskuse ve společnosti člověka napadá, že by tu mohla mít slušný úspěch strana s programem zrušení této země. Ne masový, na volební vítězství to není. Ale jako podnik na slušnou a dlouhodobě spolehlivou obživu by to muselo obstát.
Snad nejlepšího blahopřání se novému londýnskému primátorovi dostalo od člena konkurenční politické strany. „Jeden syn pákistánského řidiče autobusu gratuluje druhému,“ napsal na Twitteru Sajid Javid, ministr, který má v Cameronově vládě na starosti podnikání. I konzervativní baronka Sayeeda Warsiová se připojila „jako dcera pákistánského řidiče autobusu“.
S tím, jak se Obamovo funkční období chýlí ke konci, se začínají objevovat čím dál otevřenější bilancující „zpovědi“ členů administrativy i prezidenta samotného. Po článku Jeffreyho Goldberga o „Obamově zahraničněpolitické doktríně“ v magazínu The Atlantic vzbudil podobný ohlas profil Obamova asistenta Bena Rhodese v New York Times od Davida Samuelse. Plný titul tohoto osmatřicetiletého muže zní náměstek poradce pro národněbezpečnostní otázky pro strategickou komunikaci a psaní projevů.
Že u nás slábne svoboda, to si čas od času říkáme už dlouho. Svoboda ale musí být, i když ne každý projev či chování se jeví jako bezprostředně užitečné a sympatické.
Facebook zablokoval přístup správcům účtu Echo24.cz, a to poté, co se na Facebooku objevil odkaz na článek „Ministr Pelikán žádá za vtipy o sexuálních menšinách kriminál“.
Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena.
Máme rádi, když se staneme svědky něčeho historického a tzv. Panama Papers čili Panamské dokumenty, složky z právnické firmy Mossack Fonseca, jsou co do objemu dosud největším únikem tajných informací, vedle něhož se Snowdenovy dokumenty krčí jako Říp pod Montblankem – jedenáct a půl milionu složek o dvou stech tisících firmách, které panamští právníci pomáhali zakládat a spravovat.
Je příznačné, že Andrej Babiš, někdejší obdivovatel newyorského miliardáře Michaela Bloomberga, neodolal kouzlu Donalda Trumpa. Ve svém vyjádření z počátku března sice pro jistotu dodal, že pro Bloomberga by hlasoval nejraději, ale to byla celkem neškodná pojistka vzhledem k tomu, že Bloomberg právě tehdy ohlásil, že se definitivně rozhodl nekandidovat.
V roce 1993 sledovala většina tehdejší mediálně-politické „pražské kavárny“ přípravy ke spuštění první soukromé televize se skepsí. Sliby, s nimiž přicházela, se zdály legrační a Vladimír Železný, někdejší tiskový mluvčí neúspěšného levicově elitářského Občanského hnutí, nepravděpodobným vůdcem populistické televizní revoluce. Rok s rokem se sešel a tytéž kruhy si mohly jen bezmocně zoufat (a zoufaly) nad Železného úspěchem.
Kritizovat Evropskou unii je správné – a sám to dělá –, ovšem ne za cenu jejího zničení. „Máme teď v Evropě vážné problémy,“ říká v rozhovoru Edward Lucas.
V prosincové debatě republikánských prezidentských kandidátů dostal Donald Trump otázku na modernizaci tzv. jaderné triády. Tedy jaderné bombardéry, rakety a ponorky – tři nosiče atomových zbraní, jimiž USA disponují. To Trump ale netušil, přestože mu to moderátor v otázce napověděl, a reagoval zamotanou odpovědí, již zakončil slovy: „Myslím, že jaderná, prostě ta síla, ta devastace je pro mě velmi důležitá.“
Skon soudce amerického Nejvyššího soudu Antonina Scalii vzbudil nejen diskusi o jeho následovníku, ale také hlubší otázky o přijímání smrti názorového oponenta. Scalia byl velikán amerického ústavního práva, všeobecně považovaný za intelektuálního vůdce konzervativní frakce soudu.
V posledních pár týdnech se nám nahromadila skrumáž neuvěřitelné nezodpovědnosti v bezpečnostních otázkách. Je to projev naprostého diletantství, anebo nezodpovědnost jako program?
Z britské euroskepse se stal tak trochu folklor unijní politiky. Britové jsou nenapravitelní potížisté, kteří stále mají nějaké výhrady a chtějí něco extra – a zároveň občas hrají divadlo.
Jakou roli hrají průzkumy veřejného mínění v politice? Lze jim důvěřovat? A jakou roli hrají a mohou hrát agentury, které průzkumy pro politické klienty připravují?
Před rokem se mluvilo o tom, že americké politické strany čeká místo prezidentských primárek korunovace. A výběr mezi dynastií Clintonů a Bushů nenaplňoval mnohé Američany nadšením. Rok ukázal, že korunovace se vskutku nekoná. A to nejen na republikánské straně, kde se Jeb Bush totálně minul s poptávkou a informační prostor opanoval Donald Trump. Něco podobného v méně seizmické verzi se odehrává i na levici.
Předsedkyně místní organizace ve Žďáru nad Sázavou usoudila, že nejvhodnějším ilustračním doprovodem titulku „Šťastný a veselý Nový rok 2016“ bude fotografie Miloše Zemana se sevřenou pěstí.
Stalo se módou ohrnovat nos nad strachem z terorismu. Argumenty (přesněji řečeno přezíravé úšklebky) se vyskytují dvojího typu: srovnání v časové řadě a srovnání s jinými typy nebezpečí. Údaje třeba z Global Terrorism Database z Marylandské univerzity skutečně ukazují, že západní svět si v posledních deseti letech mohl ulevit, zejména pak ve srovnání se vzdálenější minulostí, když ještě al-Káida nebyla.
Po hacknutí soukromého účtu premiéra Sobotky si kdekdo vzpomněl na e-maily z privátního serveru Hillary Clintonové. Kauza, která začala již počátkem minulého roku, zdaleka neskončila. V tichosti na ní pracuje FBI.
Vyhlášení chalífátu se neděje každý rok ani každé století, a tak není divu, že se v posledním roce objevila řada knih, které se Islámský stát snaží popsat a vysvětlit. Jednou z nich je ISIS: Inside the Army of Terror (Islámský stát – Uvnitř armády teroru, česky 2015).
Když si stoupnou nejvyšší představitelé zemí visegrádské čtyřky společně před televizní kamery, je na místě začít pátrat, v čem se jim zase nepodařilo dohodnout společnou pozici.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Když islamisté v lednu vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, bylo to právě v den, kdy vyšel nový román Michela Houellebecqa a jeho autor byl na obálce aktuálního vydání časopisu. Francouzský premiér Manuel Valls se k tomu tehdy postavil dosti odporným způsobem: „Francie není Houellebecq. Není netolerance, nenávist a strach,“ řekl tehdy francouzský premiér, samozřejmě aniž by knihu četl.
Aj Wej-wej je jedním z těch umělců, o kterých kdekdo slyšel, aniž by nutně musel vědět, co přesně dělají. Tak jako Van Gogh evokuje slunečnici, Aj Wej-wej mnohem spíš evokuje písmena „známý čínský umělec a disident“. Stojí za to o něm vědět víc? A není třeba tím případem, kdy kvalitu jeho umění trochu upozaďuje fakt, že je disident?
V listopadu se v USA zpravidla konají nějaké volby. Ty letošní byly skrovné, státní orgány se volily prakticky jen ve čtyřech státech unie. K tomu lze připočíst několik měst a pár státních či místních referend.
Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
V čele sdružení stojí Roman Macháček. Jeho výhodou bylo, že v OKD už pracoval a v bytě OKD nebydlel, takže na rozdíl od jiných neměl strach.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.
