Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Kým bude nejmladší žena zvolená do amerického Kongresu Alexandria Ocasiová-Cortezová? Tím, kdo prorazí novou cestu americké levicové politiky pro příští desetiletí? Anebo bude mít pravdu spíš její stranická kolegyně z Wisconsinu Tammy Duckworthová, která sarkasticky poznamenala, že „to je budoucnost Demokratické strany – v Bronxu“?
Piráti by se nedostali tam, kde dnes jsou, nebýt toho, že se jim daří ujišťovat veřejnost, že nejsou magoři. Ne že by museli být magoři – ale jestliže jste nový politický proud, který měl dosud relativně málo příležitostí se projevit, vaše jméno odkazuje k oslavování krádeže a na vašich transparentních fórech občas různí političtí kutilové ventilují roztodivné myšlenky, musíte prostě občas ujistit lidi, co je ve vaší straně hlavní a co vedlejší. A vstupem do magorské frakce v Evropském parlamentu se Piráti zase jednou vychýlili k tomu magorství.
Potřebujeme Spojené státy evropské? Anebo jen přes naši mrtvolu? Spojené státy evropské jsou dlouhodobý projekt, konejší jeho zastánci. USA byly koneckonců založeny na konci 18. století a teprve od války Jihu proti Severu se považují za plně konsolidovaný stát. Nad nesjednotitelností Evropy nemá cenu lomit rukama. Chce to čas!
Veřejnoprávní televize má někdy smůlu. Když přistoupí k plnění své veřejnoprávní povinnosti – a velká debata předsedů stran v předvečer evropských voleb je jejím plněním par excellence – je zastíněna přenosem jakéhosi sportovního utkání. Moderátorka Světlana Witowská deklasovala debatu ještě před jejím začátkem, když se v promu na debatu v ranním vysílání ČT24 svěřila, že si dojednala, že bude v jejím průběhu dostávat do sluchátek update o vývoji onoho utkání.
Přiznejme evropskému soudnímu dvoru, že není zpolitizovaný. Kdyby byl, jistě by našel způsob, jak odložit svůj čerstvý rozsudek týkající se azylové politiky za termín voleb do europarlamentu. Rozsudek sice nepřinesl žádný průlom, potvrdil známý stávající výklad. Politicky uvažující člověk by se snažil nepřipomínat voličům týden před volbami, že ten výklad sponzorovaný evropskými institucemi je šílený.
Nespokojená vláda by si měla zvolit jiný lid, navrhoval Bertolt Brecht východoněmecké vládě ve verších, které zlidověly, tedy alespoň v politicko-komentátorských lidových vrstvách.
Postkomunistické společnosti byly v posledních desetiletích odsouzeny k imitování. A imitovat nikoho dlouho nebaví.
Když byl před pár týdny zatčen Julian Assange, komentoval to pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík na Twitteru slovy: „Assange, za mě člověk, co si zaslouží respekt. Velká většina jeho ,leaků‘ podle mě byla ve veřejném zájmu. Že má svý mouchy, je bez debat.“ Ta slova mi připomněla jednu z nejvýmluvnějších vět českého stalinismu, a to charakteristiku Miroslava Picha-Tůmy, partyzána, estébáka a vraha. Jeden jeho soudruh o něm řekl: „Byl docela dobrý chlap, až na to, že koho udeřil, ten to většinou nepřežil – a rány rozdával rád.“
Je to oficiální – prezident Trump není ruský agent. Práce zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera je konečně u konce. Máloco mohlo v posledních dvou letech poskytnout Američanům zadostiučinění, že systém, aspoň nějaká jeho součást, ještě zodpovědně funguje.
V roce 2017 klub konzervativních studentů na Middlebury College, elitní americké vysoké škole (není z kategorie výzkumných univerzit, nýbrž čtyřletých „přípravek“ liberal arts college) pozvala k diskusi Charlese Murrayho. Murray je konzervativní intelektuál, spolu s ním měla na pódiu diskutovat politoložka z Middlebury Allison Stagnerová.
Lze si představit svět, v němž by Muellerova zpráva byla pro prezidenta Trumpa zdrcující. Je toho v ní mnoho nelichotivého o něm a některých ze spolupracovníků, které si vybral.
Václav Klaus má zvláštní schopnost iritovat jedinečným, nenapodobitelným způsobem. Neřekne jen, tak jako občas kdekdo, něco, s čím prostě nesouhlasíme, ale navíc tím dráždí, možná i vědomě. Teď napsal článek k narozeninám Milana Kundery (viz stránky Institutu Václava Klause – pozn. red.), v němž, jak přiznává, nedodal mnoho nad svůj text o Kunderovi z roku 2009. Z toho, co dodal, je nejzajímavější odkaz na pojmy lidí „patřících někam“ (somewheres) a lidí „nepatřících nikam“ (anywheres). Tato dichotomie představuje snad nejzajímavější popis současné společenskopolitické situace, jaký se v posledních letech objevil, a neškodí ji veřejnosti doporučovat. Ale protože je to Václav Klaus, uplatnil ji na Milana Kunderu a Václava Havla způsobem, který je účelový, zavádějící a nefér.
Před pětadvaceti lety se odehrála genocida ve Rwandě. Je až neuvěřitelné, jak se svět od té doby změnil. Ta událost samozřejmě zůstává stejně strašná – během tří měsíců bylo zabito asi 800 000 příslušníků kmene Tutsiů, asi 80 procent. Za jeden z charakteristických rysů holocaustu se považuje, že zabíjení prováděl průmyslovým způsobem, ale mačety v rukou většinových Hutuů byly efektivnější než Cyklon B a plynové komory – Hutuové zabíjeli rychlejším tempem než nacisté.
Zatímco česká policie se po teroristickém útoku v novozélandském Christchurchi okázale sledovala schvalování trestného činu na sociálních sítích, svět, zejména ten anglicky mluvící, řešil navíc problém manifestu christchurského vraha. Byl to takový laboratorní pokus, na němž bylo možné sledovat všechny slabiny současného informačního managementu.
V marasmu současné oligarchické fáze české politiky nás potkalo aspoň jedno štěstí: Andrej Babiš si nevybudoval podnikatelské zájmy v Rusku a v Číně. Jinak by se jeho návštěva v Bílém domě sotva mohla odehrát tak, jak se odehrála.
V jednání se Severní Koreou se za posledních třicet let vyzkoušelo skoro všechno. Donald Trump zkusil po svém nástupu ukázat, že ještě něco zbývá: osobní přístup. Nejdřív agresivní posměšky a urážky na adresu severokorejského vůdce, pak stejně osobní a teatrální lichotky. Je to typický trumpovský přístup hned v několika rovinách. Osobní tón samozřejmě Trumpovi vyhovuje, i doma vyhledává potyčky s politickými protivníky.
V době neúspěšného hanojského summitu otevíraly americké televize zprávy nějakou variací věty, že „summit prezidenta Trumpa zastiňuje slyšení jeho bývalého právníka v Kongresu“. Nedodávaly už, že ony dělaly to zastiňování.
Po pádu Berlínské zdi se zdálo, že socialismus byl definitivně odsunut na smetiště dějin, a to celosvětově. To slovo bylo zdiskreditované nejen ve východní Evropě, v zemích, jež se oficiálně za socialistické prohlašovaly. Ztratilo přitažlivost i v rozvojovém světě. Sovětský blok, jenž se nabízel mnoha těmto zemím jako spojenec a dodavatel vojenské i hospodářské pomoci, najednou neexistoval a s ním splaskl i socialismus jako alternativa. V západním světě byli tou dobou u moci Bush, Thatcherová a Kohl, kteří nelenili a ideologický rozměr pádu komunismu zdůrazňovali.
Martina Navrátilová, možná nejslavnější žijící Češka, se proslavila mimo jiné jako jedna z raných špičkových sportovkyň veřejně se hlásících k lesbické orientaci. Užila si kvůli tomu některá příkoří (počínaje tím, že novinář, kterému o tom poskytla rozhovor, ho zveřejnil bez jejího souhlasu). S léty přišly i příjemnější stránky – třeba reklamy pro Subaru, jež rozjelo úspěšnou marketingovou kampaň zaměřenou na gay a lesbické zákazníky .
Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.
Kontrast mezi Georgem Bushem, zemřelým jedenačtyřicátým prezidentem Spojených států, a jeho současným nástupcem je takovým vtipem, kterým z nás historie dělá blbce. Psát o Bushovi a nepropadnout syndromu, že „všechno je o Trumpovi“, je těžké, stejně jako vyhnout se celému katalogu dalších klišé. Ale není vyhnutí.
Nestává se často, aby v americkém mainstreamovém časopise vyšel článek s titulkem Američané silně nesnášejí kulturu politické korektnosti. Právě takový článek se v minulých dnech objevil v časopise The Atlantic – v tom, kde vyšla i u nás široce sdílená esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu. Články mají společné to, že jde o pohledy zvenčí – i když Applebaumová, Američanka a naturalizovaná Britka, píše o střední Evropě, kdežto Mounk, narozený v Německu, píše o zemi, jejímž je dnes občanem.
Jaroslavu Kuberovi se povedlo cosi malinko podobného jako Václavu Klausovi v roce 2003. Oběma se v parlamentním hlasování nepřisuzovaly velké šance, a oba skeptiky překvapili. Václav Klaus byl parlamentem zvolen prezidentem, Jaroslava Kuberu nyní Senát zvolil svým předsedou.
Američtí republikáni přišli ve volbách do Sněmovny reprezentantů o většinu a ztratili 32 křesel. To je prohra. Jak je možné ji považovat za úspěch? Jednoduše. Strana prezidenta v „midterms“ zpravidla ztrácí křesla (část Kongresu se obměňuje každé dva roky, proto se volby do něj konají jednak spolu s prezidentskými volbami a jednak uprostřed trvání prezidentova čtyřletého mandátu; to jsou „midterms“). Je to za léta trvání americké demokracie jasná empirická zákonitost.
Pokud by měli propagandisté v britských levicových médiích prosadit svou, byl by filozof Roger Scruton osobou nepřijatelnou v britském veřejném životě. To by se muselo dotknout i nás.
Republikáni přišli ve Sněmovně reprezentantů o většinu a ztratili 26 křesel. To je prohra. Jak je možné ji považovat za úspěch? Jednoduše. Strana prezidenta v „midterms“ zpravidla ztrácí křesla (část Kongresu se obměňuje každé dva roky, proto se volby do něj konají jednak spolu s prezidentskými volbami a jednak uprostřed trvání prezidentova čtyřletého mandátu; to jsou „midterms“). Je to za léta trvání americké demokracie jasná empirická zákonitost.
Konzervativní, tedy prezidentova strana před tzv. midterms, volbami do Kongresu v mezidobí mezi prezidentskými volbami, stála letos před rozhodnutím, zda kampaň nacionalizovat, anebo naopak regionalizovat. Otázka zněla, zda bude straně ku prospěchu, když povede kampaň s prezidentem v čele kolem jednoho tématu. Anebo je prezident tak nepopulární, že by pro kandidáty bylo lepší zaměřit se na lokální témata a tvářit se, že s obyvatelem Bílého domu nemají nic společného?
Nová italská vládní koalice byla příslibem toho, že v Unii budou létat jiskry. A skutečně na ně došlo. V minulých týdnech italská vláda předložila návrh rozpočtu, plně si vědoma, že nesplňuje kritéria Paktu stability a růstu. Evropská komise rozpočet odmítla. To je bezprecedentní. Růst úrokových měr italských dluhopisů, nervozita kolem italských bank a obava z „nákazy“ po celém jihu eurozóny naopak vyvolává nepříjemné vzpomínky.
Trojice průzkumů zveřejněná v posledních dnech potvrzuje nastoupený trend: ČSSD se dál boří do dna, ANO se odrazilo od stropu, jeho vyzyvateli budou ODS a Piráti. Asi nejzajímavější rozdíl mezi volebními modely CVVM, Medianu a Kantaru je ve výsledku ODS. Té Median přisoudil shodně s Piráty 12 procent, zatímco model CVVM dal ODS 19 procent a Pirátům 11. Poté, co Daniel Prokop z Medianu spekuloval, že jedním z důvodů může být to, že CVVM sbíral svá data po druhém kole senátních voleb, v době medializace úspěšného výsledku ODS, zveřejnil své výsledky Kantar, který sbíral data rovněž částečně po druhém kole senátních voleb. A ODS přisoudil 14 procent a Pirátům 16. Takže žádný rozhodující únik se zřejmě nekoná.
