Romantické plavby na liduprázdné Kampě, tramvaje na Václavském náměstí, plné výlohy a dokonce vejce s kaviárem za 1,80 Kčs nebo hromady pomerančů. Olga Schoberová v retro šatech čichající ke květům magnólie nebo popíjející v restauraci pavilonu Expo 58. Prahu v letech 1967/68 připomněla ve zveřejněném videu facebooková stránka Stopy starých časů. Některé záběry přináší fotogalerie.
Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.
Polský režisér Andrzej Wajda loni zemřel ve věku devadesáti let. Až do konce života pracoval, jeho poslední film Mžitky, měl mezinárodní premiéru měsíc před jeho smrtí. A prizmatem autorova konce ten film je nutně vnímaný, nejenom publikem. I režisér ho pravděpodobně točil s tím, že Mžitky budou jeho poslední dílo.
Vzestup populistických hnutí na současném Západě často bývá popisován jako nutná korekce výstřelků intelektuální levice, která v mnoha prostředích získala značný faktický vliv, „globalistických“ ekonomických elit. Promlouvá v nich prý tradiční selský rozum, na scénu se pod jejich praporem vrací elementární soudnost, novodobými sociálními inženýry vykořeňovaná tradice a tak dále.
30. ročník filmového festivalu Finále Plzeň zahájí předpremiéra prvního dílu trilogie Jana Hřebejka Zahradnictví: Rodinný přítel. O cenách pro nejlepší filmy pak budou poprvé rozhodovat nezávislé poroty složené výhradně ze zahraničních odborníků. Předsedkyní poroty, která bude z 12 filmů vybírat ten, kterého ocení Zlatý ledňáčkem pro nejlepší celovečerní snímek, bude Labina Mitevska, známá díky roli Vesny ze Samotářů.
Místo filmového obrazu jen černé plátno, ve zvukové stopě se toho ale děje hodně, dva lidé, muž a žena, on znásilňuje ji, rány a výkřiky, čím dál zoufalejší. Kroky a ticho. Plátno se rozsvítí, obraz dokonalého interiéru v dokonalém sídle, obývák vily na kraji Paříže s francouzským oknem do zahrady.
Finský režisér Juho Kuosmanen je nadějný tvůrce, který sbírá úspěchy se svým celovečerním debutem Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Černobílé boxerské drama, které vyhrálo jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes, je ale podle jeho režiséra spíš filmem o lásce a hledání štěstí. Hlavní hrdina se totiž během přípravy na nejdůležitější zápas své kariéry zamiluje. „Ti, kteří se těší na boxerské drama, budou zklamaní. Olli byl totiž boxerem, který odmítal knokautovat svého protivníka,“ varuje Juho Kuosmanen v rozhovoru pro deník Echo24.
Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient.
Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc.
Začala druhá řada seriálu Ohnivý kuře. Zdánlivě je to zpráva, jež možná se míjí s cílovou skupinou Echa – neboť předpokládá se, že naši čtenáři „nekonečné“ seriály tuzemských televizí nesledují. To je zbytečná pýcha. Znemožňuje vidět, v čem i takové vyprávění může být originální, provokovat k úvahám, dokonce se střetávat s výroční zprávou amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě.
Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu.
Předávání filmových cen Český lev chce na tuzemském ceremoniálním poli držet prim. Pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl, a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka.
Byla odvysílána poslední epizoda seriálu Svět pod hlavou. Ohlas měl nesporný: jednak svou sevřeností a filmovou výpravou se vymykal převládající soudobé televizní produkci, jednak diváky přitažlivě konfrontoval s nedávnou zdejší minulostí. Snažil se totiž evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982, do nějž se hlavní hrdina – policista Filip Marvan – ze současnosti propadl po srážce automobilem.
Včerejší filmový večer – vydávali se Čeští lvi – pokračoval na programu ČT filmem Kolja, který to v české polistopadové kinematografii dotáhl pravděpodobně nejdál.
Životopisné drama Masaryk režiséra Julia Ševčíka ovládlo sobotní udílení Českých lvů v pražském Rudolfinu. Tvůrci filmu obdrželi ocenění ve 12 kategoriích. Snímek tak překonal dosavadní rekord, který držel Hořící keř s 11 soškami. Masaryk se stal nejlepším filmem roku. Porota ocenila i režii, herecké výkony Karla Rodena a Oldřicha Kaisera, scénář a tvůrce z dalších sedmi kategorií.
Rodák z Texasu, který byl jako osmiletý v davu lidí přihlížejících během atentátem ukončené cesty prezidenta Johna F.Kennedyho po Dallasu, se na filmovém plátně začal objevovat pravidelně v 80. letech většinou v akčních filmech či komediích. Jednou z jeho prvních rolí v kasovně úspěšném dílu byla v Cameronově Terminátorovi, kde si zahrál pouličního rebela. Účinkoval i v dalších filmech tohoto režiséra – Vetřelci, Titanic či Pravdivé lži.
Americká filmová akademie bude v neděli udělovat Oscary, je to globální událost, alespoň má takovou pověst. Zaslouží si nominované filmy být před světovým publikem takto vyzdviženy? Je váha Oscarů i v jedenadvacátém století tak velká jako v dřívějších časech? Měla by být? V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli filmová kritička Alena Prokopová, scenárista a publicista Tomáš Baldýnský a kritik Kamil Fila.
Šestičlenná posádka Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), v níž jsou i američtí astronauti Shane Kimbrough a Peggy Whitsonová, bude mít už zanedlouho možnost zkrátit si chvíle volna sledováním oslavných filmů o ruských špionech. Na palubě nákladní lodi Progress, jež ve středu odstartovala z Bajkonuru a má k ISS doletět v pátek, je jako dárek kosmonautům poslala ruská rozvědka SVR.
Místo u moře režiséra Kennetha Lonergana by se dalo odzívnout jako typický oscarový film, taky má šest nominací v těch nejdůležitějších kategoriích. Drama člověka, který se vypořádává s obrovským traumatem, okolnosti ho přinutí vrátit se do rodného města, navázat kontakt s rodinou nebo s tím, co z ní zbylo, nějakým způsobem svoje zranění obnažit, mluvit o něm, pokusit se v sobě najít sílu žít dál a žít jinak.
Od okamžiku, kdy bylo jisté, že skutečně vznikne pokračování kultovního snímku Trainspotting a přijde do kin, bylo rovněž jisté, že až toto pokračování vznikne a vstoupí do kin, vzniknou k němu a zaplní stránky kulturních rubrik novin patřičné přípisy. Neboť první Trainspotting, který si premiéru odbyl před jednadvaceti lety a u nějž se pokračování nepředpokládalo, patří k filmům výjimečným.
Životopisné drama Masaryk českého režiséra Julia Ševčíka o synovi prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, které měli možnost v pátek ve světové premiéře zhlédnout diváci mezinárodního filmového festivalu Berlinale, příliš nenadchlo. Vyplývá to z recenzí na serverech Screen Daily a The Upcoming. Kritici vytýkají snímku například ustrnulost či laciné sexuální scény.
ROZHOVOR S REŽISÉREM MARKEM NAJBRTEM. Česká televize zrovna vysílá seriál Svět pod hlavou, tuzemskou variaci na britský Life on Mars.
Čtyřicet ruských filmařů podepsalo otevřený dopis, v němž obviňují stát z cenzury filmu Matilda o posledním ruském carovi Mikuláši II. Alexandrovičovi. Snímek zobrazující jeho tříletý poměr s mladou baletkou je podle Dumy urážlivý, nevlastenecký a pornografický. Film žádá v petici zakázat i 20 tisíc ruských ortodoxních aktivistů.
Snímek Mlčení Martina Scorseseho měl být jednou z největších filmových událostí loňského roku – žijící klasik americké kinematografie dokončil projekt, který chtěl realizovat třicet let, akademie by si už měla chystat Oscary. Svět filmu ale po premiéře neprošel nějakým velikým otřesem, recenze mělo Scorseseho dílo sice spíš příznivé, častěji ale působily coby projev úcty než jako výraz hlubokého prožitku.
Kolem stolu sedí lidé a cosi zaujatě řeší, mezi nimi obrovitý zamlklý chlapík, je tam s nimi, ale jen tak trochu, bůhví na co myslí, jestli vůbec na něco myslí, možná ho plně vytěžují ty nejběžnější úkony – vydržet to, jakž takž vyslechnout všechny ty návrhy, říct si o kafe, vypít kafe, nikoho zbytečně nezranit. Ten obr je zpěvák Richard Müller hvězda (česko)slovenského popu, hvězda lokálního dosahu.
Karel Zeman byl mág, tvůrce pracující s jinou dimenzí, než jakou je běžné vídat. Byl to autor, který skutečně přišel s vlastním stylem. Snadno rozpoznatelným, a přitom nenapodobitelným. Byl to hledač, jenž pátral po schopnostech filmu, který neustále zkoušel, kam až lze zajít ve spojení média a jeho osobité náplně.
Příběh amerických filmů Zrození národa, toho z roku 1915 i toho loňského, je ilustrací proměn vztahů mezi lidmi různých ras ve Spojených státech i přetrvávajících problémů, jež to soužití může přinášet. Životní peripetie černošského filmového tvůrce Natea Parkera, režiséra a hlavního představitele nového Zrození národa, zas vyjadřují střet dvou velkých témat soudobé západní debaty.
Muzikál La La Land má čtrnáct nominací na Oscara. To je hodně nominací. Stejný počet měl jenom Titanic – a to tedy byla hodně velká loď a hodně dlouho se na plátně potápěla a voda byla hodně studená.
Film dokáže být velice účinný, když je potřeba vyvolat hrůzu. Ostatně tou první zaznamenanou emocí během filmové projekce byl úlek Pařížanů, kteří se báli, že na ně při prezentaci vynálezu bratří Lumièrových z plátna vyjede vlak (tenhle „zakládající mýtus“ kinematografie ale někteří badatelé zpochybňují).
Životopisné drama režiséra Julia Ševčíka Masaryk věnované osudu diplomata a politika Jana Masaryka získalo 14 nominací na Českého lva. Celkem 12 nominací má snímek Anthropoid v režii Seana Ellise a devět drama Jana Hřebejka Učitelka.
