Začala druhá řada seriálu Ohnivý kuře. Zdánlivě je to zpráva, jež možná se míjí s cílovou skupinou Echa – neboť předpokládá se, že naši čtenáři „nekonečné“ seriály tuzemských televizí nesledují. To je zbytečná pýcha. Znemožňuje vidět, v čem i takové vyprávění může být originální, provokovat k úvahám, dokonce se střetávat s výroční zprávou amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě.
Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu.
Předávání filmových cen Český lev chce na tuzemském ceremoniálním poli držet prim. Pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl, a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka.
Byla odvysílána poslední epizoda seriálu Svět pod hlavou. Ohlas měl nesporný: jednak svou sevřeností a filmovou výpravou se vymykal převládající soudobé televizní produkci, jednak diváky přitažlivě konfrontoval s nedávnou zdejší minulostí. Snažil se totiž evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982, do nějž se hlavní hrdina – policista Filip Marvan – ze současnosti propadl po srážce automobilem.
Včerejší filmový večer – vydávali se Čeští lvi – pokračoval na programu ČT filmem Kolja, který to v české polistopadové kinematografii dotáhl pravděpodobně nejdál.
Životopisné drama Masaryk režiséra Julia Ševčíka ovládlo sobotní udílení Českých lvů v pražském Rudolfinu. Tvůrci filmu obdrželi ocenění ve 12 kategoriích. Snímek tak překonal dosavadní rekord, který držel Hořící keř s 11 soškami. Masaryk se stal nejlepším filmem roku. Porota ocenila i režii, herecké výkony Karla Rodena a Oldřicha Kaisera, scénář a tvůrce z dalších sedmi kategorií.
Rodák z Texasu, který byl jako osmiletý v davu lidí přihlížejících během atentátem ukončené cesty prezidenta Johna F.Kennedyho po Dallasu, se na filmovém plátně začal objevovat pravidelně v 80. letech většinou v akčních filmech či komediích. Jednou z jeho prvních rolí v kasovně úspěšném dílu byla v Cameronově Terminátorovi, kde si zahrál pouličního rebela. Účinkoval i v dalších filmech tohoto režiséra – Vetřelci, Titanic či Pravdivé lži.
Americká filmová akademie bude v neděli udělovat Oscary, je to globální událost, alespoň má takovou pověst. Zaslouží si nominované filmy být před světovým publikem takto vyzdviženy? Je váha Oscarů i v jedenadvacátém století tak velká jako v dřívějších časech? Měla by být? V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli filmová kritička Alena Prokopová, scenárista a publicista Tomáš Baldýnský a kritik Kamil Fila.
Šestičlenná posádka Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), v níž jsou i američtí astronauti Shane Kimbrough a Peggy Whitsonová, bude mít už zanedlouho možnost zkrátit si chvíle volna sledováním oslavných filmů o ruských špionech. Na palubě nákladní lodi Progress, jež ve středu odstartovala z Bajkonuru a má k ISS doletět v pátek, je jako dárek kosmonautům poslala ruská rozvědka SVR.
Místo u moře režiséra Kennetha Lonergana by se dalo odzívnout jako typický oscarový film, taky má šest nominací v těch nejdůležitějších kategoriích. Drama člověka, který se vypořádává s obrovským traumatem, okolnosti ho přinutí vrátit se do rodného města, navázat kontakt s rodinou nebo s tím, co z ní zbylo, nějakým způsobem svoje zranění obnažit, mluvit o něm, pokusit se v sobě najít sílu žít dál a žít jinak.
Od okamžiku, kdy bylo jisté, že skutečně vznikne pokračování kultovního snímku Trainspotting a přijde do kin, bylo rovněž jisté, že až toto pokračování vznikne a vstoupí do kin, vzniknou k němu a zaplní stránky kulturních rubrik novin patřičné přípisy. Neboť první Trainspotting, který si premiéru odbyl před jednadvaceti lety a u nějž se pokračování nepředpokládalo, patří k filmům výjimečným.
Životopisné drama Masaryk českého režiséra Julia Ševčíka o synovi prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, které měli možnost v pátek ve světové premiéře zhlédnout diváci mezinárodního filmového festivalu Berlinale, příliš nenadchlo. Vyplývá to z recenzí na serverech Screen Daily a The Upcoming. Kritici vytýkají snímku například ustrnulost či laciné sexuální scény.
ROZHOVOR S REŽISÉREM MARKEM NAJBRTEM. Česká televize zrovna vysílá seriál Svět pod hlavou, tuzemskou variaci na britský Life on Mars.
Čtyřicet ruských filmařů podepsalo otevřený dopis, v němž obviňují stát z cenzury filmu Matilda o posledním ruském carovi Mikuláši II. Alexandrovičovi. Snímek zobrazující jeho tříletý poměr s mladou baletkou je podle Dumy urážlivý, nevlastenecký a pornografický. Film žádá v petici zakázat i 20 tisíc ruských ortodoxních aktivistů.
Snímek Mlčení Martina Scorseseho měl být jednou z největších filmových událostí loňského roku – žijící klasik americké kinematografie dokončil projekt, který chtěl realizovat třicet let, akademie by si už měla chystat Oscary. Svět filmu ale po premiéře neprošel nějakým velikým otřesem, recenze mělo Scorseseho dílo sice spíš příznivé, častěji ale působily coby projev úcty než jako výraz hlubokého prožitku.
Kolem stolu sedí lidé a cosi zaujatě řeší, mezi nimi obrovitý zamlklý chlapík, je tam s nimi, ale jen tak trochu, bůhví na co myslí, jestli vůbec na něco myslí, možná ho plně vytěžují ty nejběžnější úkony – vydržet to, jakž takž vyslechnout všechny ty návrhy, říct si o kafe, vypít kafe, nikoho zbytečně nezranit. Ten obr je zpěvák Richard Müller hvězda (česko)slovenského popu, hvězda lokálního dosahu.
Karel Zeman byl mág, tvůrce pracující s jinou dimenzí, než jakou je běžné vídat. Byl to autor, který skutečně přišel s vlastním stylem. Snadno rozpoznatelným, a přitom nenapodobitelným. Byl to hledač, jenž pátral po schopnostech filmu, který neustále zkoušel, kam až lze zajít ve spojení média a jeho osobité náplně.
Příběh amerických filmů Zrození národa, toho z roku 1915 i toho loňského, je ilustrací proměn vztahů mezi lidmi různých ras ve Spojených státech i přetrvávajících problémů, jež to soužití může přinášet. Životní peripetie černošského filmového tvůrce Natea Parkera, režiséra a hlavního představitele nového Zrození národa, zas vyjadřují střet dvou velkých témat soudobé západní debaty.
Muzikál La La Land má čtrnáct nominací na Oscara. To je hodně nominací. Stejný počet měl jenom Titanic – a to tedy byla hodně velká loď a hodně dlouho se na plátně potápěla a voda byla hodně studená.
Film dokáže být velice účinný, když je potřeba vyvolat hrůzu. Ostatně tou první zaznamenanou emocí během filmové projekce byl úlek Pařížanů, kteří se báli, že na ně při prezentaci vynálezu bratří Lumièrových z plátna vyjede vlak (tenhle „zakládající mýtus“ kinematografie ale někteří badatelé zpochybňují).
Životopisné drama režiséra Julia Ševčíka Masaryk věnované osudu diplomata a politika Jana Masaryka získalo 14 nominací na Českého lva. Celkem 12 nominací má snímek Anthropoid v režii Seana Ellise a devět drama Jana Hřebejka Učitelka.
Moskva je třetí Řím. Představa, která se ujala v pozdním středověku, je živá i dnes. Vlastně živější – nejenom kvůli tomu, že odpovídá představám Putinovy garnitury a ideologů ruského nacionalismu. Jistým způsobem se ujala i na Západě, často mezi lidmi, od nichž by to před lety jeden nečekal.
Každý, zdá se, má rád film La La Land. Americká kritika se nad ním v podstatě unisono rozezpívala nadšením, snímek režiséra Damiena Chazelleho dostal celkem sedm Zlatých glóbů včetně těch nejprestižnějších kategorií. A vlastně se není moc co divit, mít rád La La Land je docela snadné.
Jsou věci, které by měly představovat existenciální grunt a jistotu. A o nichž tedy by se nemělo pochybovat ani žertem, byť by byl člověk ponoukán dokonce dobrými úmysly. Nepochybně by k takovým měly patřit romány Karla Maye. Všecka ta dobrodružství v dalekých cizích krajích, plných neznáma a tajemna.
Nové televizněfilmové zpracování Vinnetoua jsem se rozhodl oželet z citových důvodů. Jsou věci, které by měly zůstat nedotčeny, když k dokonalosti už není co dodat.
Někteří to označili za nejlepší video roku 2016, ale protože už není na YouTube, popíšeme ho. Je na něm japonský animátor Hajao Mijazaki. Je to nestor japonské animace, některé z jeho filmů byly i v našich kinech a vyšly na DVD. Patří k humanistickému křídlu anime – žánru, do nějž se vejdou i pořádné šílenosti.
Od etablovaných autorů se čeká, že se budou nějak vyvíjet, přicházet s něčím novým, překvapovat publikum. Stejně tak se ale od nich žádá, aby „zůstali sví“. Tedy dali lidem, nač jsou od nich zvyklí a co mají rádi. Nemají to jednoduché, autoři.
Rusové mají od Nového roku nového koníčka – hromadně chodí na nový velkofilm Viking oslavující dávné dějiny Ruska. Vše odstartovala páteční návštěva tvůrců snímku v Kremlu, kde jej předvedli spolu se spoustou filmových rekvizit přímo prezidentu Vladimiru Putinovi.
Začínajícího holandského filmaře Anthonyho van der Meera inspiroval zloděj k neobvyklému způsobu natočení filmu. Poté, co mu někdo ukradl iPhone s fotografiemi, videonahrávkami a dalšími osobními daty, koupil si třiadvacetiletý aspirant filmařiny nový mobil a nechal si ho ukrást záměrně. Ještě předtím si ale do přístroje nainstaloval sledovací aplikaci.
Blížící se premiéra 4. řady seriálového Sherlocka opět rozdmýchává emoce mezi zastánci a odpůrci dabingu. Přesvědčil se o tom i programový ředitel České televize Milan Fridrich. Ten v dobré víře potěšit diváky napsal, že ČT uvede nový díl Sherlocka jen den po premiéře na BBC, nicméně narazil právě na otázku dabingu.
