Tag: fotoblog

Články k tagu

Večerní stín nad etruskou Volterrou

O Volteře jsem poprvé slyšel od svého nezapomenutelného přítele, filmového kritika a esejisty Jiřího Cieslara (1951–2006), jenž tam pár let před svou smrtí obcházel místa, na nichž v roce 1964 natáčel Luchino Visconti film Hvězdy Velkého vozu. Jiří chtěl napsat o Viscontim knihu, torzem z toho záměru je několik italských „cestopisů“, mezi nimi krásná esej, nazval ji jednoduše Volterra a vyšla v roce 2005 v Reflexu (!), to ještě v takových časopisech takové články tehdy občas vycházely.

Ševcovský Homér z Konice

Muž byl stále v Čechách. Ale na Moravě, přesněji na Hané. Pod Kosířem, kopcem zvaným hanácké Mont Blanc, což nepřijde moc vtipné ani těm, kdo si nemůžou pomoci a vždycky to vtipně připomenou. Na nejvyšší bod Hané lze vyjet či vyjít a na vrcholu ve 442 metrech stanout před zbytečnou rozhlednou, na kterou se stejně nedá vylézt, neboť se konstrukčně nepovedla. Muž by se tam jel podívat, protože ho všechny nepovedené a nesmyslné věci přitahují, ale pospíchal do Prostějova, kde se konala rodinná sešlost. Však už tam na něj čekali a divili se, kde pořád córá. Tomu, že přijel na kole, se ale nedivili, znali ho a mysleli si o něm vždycky, že je trochu cáklé.

Touha po Čechách, ale těch na Moravě

Javoříčským jeskyním vděčil zestárlý návštěvník za to, že už jako chlapec znal rozdíl mezi vrápencem a netopýrem a mezi stalagmitem a stalaktitem. To se mu v průběhu života velmi hodilo. Teď si to mohl na místě zopakovat, což ovšem dělal jen tiše, pro sebe, nechtěl zasahovat průvodcovi do výkladu. Ano, vrápenec je trochu menší netopýr a pozná se tak, že během zimního spánku se celý zabalí do blanitých křídel, takže je z něj taková kulička. To netopýr spustí křídla dolů a připomíná spíš, no, zavěšený hadr, prostě visí zplihle dolů. Vrápenci mu díky tomu byli sympatičtější, což dával najevo tím, že každého poučoval, jak to s nimi je.

Podzemní hukot krve v Javoříčku

I když by se v Lošticích ještě nějaký důvod k pobytu našel, přišel čas tvarůžkové městečko přece jen opustit. Muž na svém elkole přejel, pochopitelně po mostě, říčku s pěkným jménem Třebůvka a za chvíli už byl v kopcích nad městem. Tam se vystavil jarnímu povětří, které mu házelo studené pozdravy z hor jesenických. Krajina byla zvrstvená a pořád nahoru dolů, lesíky střídaly vlnící se pole zatím zcela holá. Sice již Haná, ale zdaleka ne žírná a úrodná, nýbrž lesy porostlá, pasekami proložená, mýtinami prosvětlená.

Nepravá příbuzná u Mistra Kašpara

Druhý den v Lošticích to už tolik tvarůžkově nevonělo. Parfém, který ale možná pocházel od močůvky, vítr přes noc rozfoukal. Anebo možná že si nos pocestného již stačil zvyknout. Po snídani v hostinci U Coufalů pak hned vyšel do města, aby stihl oběhnout vše, co mu včera večer kavárník od Lišky Bystroušky doporučil. Nejprve došel k synagoze, krásnému bílému stavení jevícímu znaky pečlivého zacházení. Už úplné ruině byla před patnácti lety vrácena důstojnost, již si zasloužila.

Syrečková liška Bystrouška v Lošticích

Slunce už zapadalo, když jezdec na elkole přijížděl do Loštic. Čím více se k moravskému městečku blížil, tím silněji ho ovládal pocit, že v nose cítí známou vůni místního produktu. Byl to takový ten zápach, který je spíš nepříjemný, ale přesto něčím přitažlivý, ba dráždivý, takový ten smrad, který provokuje chuťové buňky, takže se jeho zdroj dá navzdory jisté odpornosti jíst. Byly to prostě syrečky. Zprvu se domníval, že jde o sugesci, ale když už vjel na náměstí, změnila se v jistotu: ano, opravdu to tam bylo cítit po tvarůžcích!

Bratří a sestří českomoravských masakrů

Jako nějaká luneta svítí do krajiny zábřežské vápencový lom Vitošov. K němu se přibližoval jezdec na elkole spokojen s jarním povětřím a pěknou stezkou pro jezdce na bicyklu tam zřízenou. Za chvíli dojel k obloukovému mostu přes Moravu, která je tam ještě takovým větším potokem. Ten přejel a byl v obci Leština, do níž vjel zvědav, co tam najde. Věděl totiž, že v Leštině je hostinec U Keprtů, v němž se zastavil asi před patnácti lety, a pamatoval si, že se mu líbil.

Tvarohový macek ze Zábřehu

Na terase nádraží v Zábřehu mává od roku 1998 čepicí na pozdrav dálkám socha Jana Welzla. Jeho gesto odpovídá pravděpodobně situaci z června 1929, kdy znovu, teď už definitivně, odjížděl z rodného města na daleký sever, odkud se už do Evropy nikdy nevrátil. V Zábřehu prožil menší část života, vlastně z něho v pětadvaceti utekl, a to co nejdál, jak jen to bylo možné, ale každý, kdo se o něj někdy trochu zajímal, si pamatuje, že Jan Welzl, slavný náčelník eskymácký, velký cestovatel polární, Arctic Bismarck, sněžný Robinson a také Pojídač medvědů, jak mu z obdivu k jeho postavě a vitalitě říkali domorodci, odtud byl.

Chasidi u Kiliánů v Židenicích

Krásné, sluncem zalité dny na úplném konci srpna trávím v posledních letech potloukáním se po centru Brna, kde se v tu dobu konává festival židovské kultury Štetl. Ráno vstanu, v hotelu se nasnídám, přitom si naplánuju den, zajdu si na pěkný program, mezitím se seznamuji s brněnskými plovárnami, večer pak počítám židovské sedmikrásky nad Brnem. Vlastně nic nemusím, jen se předpokládá, že pak napíšu článek, třeba o tom, jak se o Brno zasloužili židovští architekti.

Poslední hornická svačina v Nučicích

Minule jsme skončili hned za prahem místního muzea v Nučicích. Paní Eliška típla elektronickou cigaretu, rozsvítila na chodbě a řekla, že u Paderlíka se nesvítí, takže to neuvidím, ale o nic nepřijdu. Já pravil, že to nevadí, aspoň nebudeme pana Paderlíka rušit, domnívaje se, že jde o nějakého nučického obyvatele ubytovaného v muzeu. Vyšlo pak najevo, že jde o místního rodáka, výtvarníka Arnošta Paderlíka, nositele Řádu práce a Řádu Klementa Gottwalda, o což se zasloužil angažovanou tvorbou, i když kromě toho maloval také docela pěkná zátiší s ovocem a peckami.

Tajná záchranná mise v Hostivicích

Ale budete tam mít zimu, my jsme ještě neotevřeli, řekla paní Eliška a popotáhla z cigarety, co nevypadá jako cigareta a vychází z ní taková pára. Pak mi odemkla dveře a zůstala stát na dvorku. – Pamětníků už moc není a Pražáky, ty to nezajímá, jestli vás jo, tak to jste výjimka, volala na mě, když už jsem byl na schodech. Pak si to asi rozmyslela a řekla: Počkejte, já pudu s váma, mě to vždycky potěší, když to zase vidím. – A už byla u mě. – Tady se to rozsvěcí… Ale u Paderlíka nejde světlo, stejně je to tam nějaký divný, o nic nepřijdete. Ale jinak paráda, ne? – Ano, paráda, řekl jsem.

Žabák na homoli v Rudné

Na kmeni stromů byly přilepené cedule s nápisem Pozor, žáby! s vyobrazením živočicha v červeném trojúhelníku. Jezdec na elkole proto dával pozor v naději, že by se před ním nějaká vyskytla. V Prokopském údolí, kterým projížděl, začínalo jaro, u čehož žáby chtějí být. Probuzení žáby je jeden z velkých zázraků života a přírody. Nejdříve jsou žabí pohyby pomalé, tělo je scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní nabírá síly. Pak se v ní ozve mocný sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane, pak nalezne samičku, vleze na ni a za několik dní se to v kaluži hemží pulci.

Don Juan a Don Quijote v Regensburgu

Kousek od staré gotické radnice v Řeznu je ulička s malým pláckem, kde je tak trochu schovaná renesanční socha místního rodáka Dona Juana d’Austria. Ráno, když jsem se na ni šel podívat, byla posypaná sněhem, jenž ležel na baňatých nohavicích a na admirálské holi, kterou ta socha drží v takové zvláštní, jakoby taneční póze. Druhou rukou se dotýká kordu, hlava vylézající z okruží, jak se těm krajkovým límcům říká, je opatřena malým knírkem.

Řezenské zářezy v dějinách

Nevím, jestli si na to profesor Putna po těch letech pamatuje, ale já si vzpomínám, že když na jaře 1990 přijel na nádraží v Regensburgu vlak z Prahy, mladý učenec M. C., který z něj vystupoval, vztyčil prst a poněkud divadelním způsobem pronesl ke skupince dívek a hochů poutnického vzezření asi toto: „Vstupujeme na půdu každému českému křesťanovi drahou. Tady to totiž začalo! Sem v mrazivém lednu roku 845 dostavilo se čtrnácte českých velmožů, aby přijalo křest. Tady v Řezně se počíná příběh českého křesťanství!“

Klíč k věčnosti v Řezně

Goethe, když jel do Itálie, vyrazil brzy ráno z Karlových Varů a druhý den, 4. září 1786, byl o desáté v Řezně. Ubytoval se v hotelu U Bílého beránka, kousek od Kamenného mostu, dnes je tam pamětní deska, vlastně dvě, protože tam přespal také Mozart a Haydn. Večer si Goethe zašel do jezuitské koleje na studentské divadlo, jež zhodnotil takto: „Nehráli hůř než začínající společnost ochotníků…“ Já do Regensburgu přijel v devět ráno Bavorským expresem z Prahy, vyšel před nádraží, zacloumal mnou únorový chlad a vydal se známým směrem k Dunaji.

Kulhavý poutník deroucí se na Sněžku

Básník začíná takto: Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor krkonošských pod vrcholem Sněžky. Hučel vítr. K večeru se nechýlilo, ale skoro to tak vypadalo. Bylo poledne, ale prosincově tmavo a ponuro. Vrchol Sněžky byl ještě před chvílí vidět, ale pak jej přikryla stříbřitá mlha, jež jako by vše zabalila do zešedlého staniolového papíru. Poutník také nekráčel sám, jak to předstírá Mácha, který tam ve skutečnosti byl s přítelem Eduardem Hindlem.

Doktor Žilina v Žilině

Žilina je město, o němž slyšel každý, ale myslím, že jednak se u nás obecně moc neví, že je to město docela hezké, zajímavě a dobře položené, a pak se také neví, že má hrad, i když ten správně k Žilině už nepatří. Jmenuje se Budatín a nachází se za tratí a za vodou, tedy za Váhem, do kterého tam bystře vtéká řeka Kysuca. Je to tedy hrad vodní, takže se nevypíná, nýbrž je obtékán a někdy zaplavován. Od vody se prý odvozuje i jeho jméno: Wudatín, Vodatín, Budatín, tak ale Slováci vysvětlují i původ Budy, tedy Budapešti – Vodapešť.

Osudové eldorádo v Rajeckých Teplicích

Není jisté, jestli o tom Donald Trump ví, asi spíš ne, ale kdyby hledal na Slovensku – nebo možná v celé Evropě – nějaké místo, kde by se mu určitě líbilo, byly by to Rajecké Teplice, malé lázničky na jih od Žiliny. Já jsem se tam ocitl během jednoho prosincového zasněženého dne. Dopravil mě tam příjemně vyhřátý vláček, který se hrkotavou cestou přibližoval k tomu rozprávkovému eldorádu, jež jsem ovšem neznal, jen mi bylo doporučeno a slíbeno, že nebudu litovat, že něco takového jsem ještě asi neviděl, ba že tomu snad ani neuvěřím. V čemž ono doporučení nepřehánělo, neboť realita překonala očekávání.

Sladká píseň v krajkovém Plavnu

Po celém Plavnu stojí na ulicích, před obchody, na náměstích figuríny staršího legračního pána s malým klukem, se kterým to ten pán nemá lehké, ale zjevně se mají rádi. Je to Otec a syn, Vater und Sohn, komická dvojice klasického typu, něco jako třeba náš Spejbl a Hurvínek, s nimiž mají společný řekněme generační konflikt převedený do grotesky. Obvykle tam jde o to, že synek otce nějak nenáročně zlobí, ale tatínek, jenž to někdy odnese i tělesně, třeba si namele, mu pak vždy odpustí a vše dobře dopadne.

Kadidlo, zvon a hvězda ve Fojtsku

Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce dubna pětačtyřicet utíkal z vlaku, na který američtí hloubkaři podnikali nálet, a on ještě s pár kamarády využil zmatku a prchal do lesů. To je ta slavná „fyzická“ scéna z Démantů noci, filmu, který začíná dlouhým úprkem dvou kluků do lesní stráně, za nimi znějí výstřely a výkřiky halt, halt!, ale oni běží o život. Pak padnou vyčerpaní do lesního ticha.

Zmizelá bohyně u nalezeného chrámu

Když mám to štěstí a ocitnu se před antickým chrámem, vstoupí do mě pocit, že jsem tam už kdysi byl a že to tam znám z dob, kdy to tam ještě stálo celé… Tedy, samozřejmě, nevím, co bych tam dělal, jak bych se měl chovat, co bych asi měl na sobě: asi tedy nějaký ten chiton, ten bych si nešikovně řasil, aby to vypadalo filozoficky, důstojným krokem bych se přibližoval ke svatyni, občas by se mi do té vlněné deky zapletly nohy, ztratil bych rovnováhu, což bych vzápětí stoicky vybral.

Talentovaní mravenci na Aigině

Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény.

Užaslá bambule na náměstí Syntagma

Moje matka nikdy nebyla v Athénách, ba ani v Řecku, ale o to víc měla ráda píseň Akropolis, adieu, již procítěně zpívala její oblíbená Judita Čeřovská, které se trochu podobala. Ona, byť ne příliš muzikální, si ji často zpívala s týmž dramatickým výrazem, takže se mi už v raném dětství navždy vryla do mentální struktury, přestože jsem ještě nevěděl, co je Akropole a co je adyjé: máma možná taky úplně ne, pamatuju si, že mi řekla, že jde snad o nějaký přístav, což si zřejmě spletla s jiným hitem, Děti z Pirea, ten zpívala Yvetta Simonová a Milan Chladil.

Magická grupa u Dolu Wujek

Hornická kolonie Nikiszowiec, jejíž skořicovou krásu jsem se snažil popsat minule, má ještě tu pozoruhodnost, že sloužila jako hnízdo fantastické skupině umělců, kteří se do historie (nejen) polského umění vepsali jako Grupa Janowska. Byla to skupina malířů, jimž se v kunsthistorické hantýrce říká „naivní“, ale naivního, tedy prostomyslného, na nich nebylo nic, neboť to byli mystici, vizionáři a svérázní myslitelé. Byli to lidé sice v umění neškolení, opravdoví amatéři, ale to jim, jak to často bývá, dává možnost dělat si věci po svém, svobodně a nespoutaně.

Skořicové krámy u Katovic

Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit.

Rádiový umíráček za starým Slezskem

Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské.

Čarodějnice ve slezské Nise

Až ráno jsem se s potěšením dozvěděl, že hrad (nebo zámek, ono to splývá) v Otmuchově, v němž jsem přenocoval, patřil nějakou dobu Wilhelmu von Humboldtovi, tedy tomu učenci všech učenců. I lidé, kterým jméno Humboldt něco říká a vědí, že to byli dva němečtí bratři, tedy Wilhelm a Alexander (něco jako bratři Grimmové), možná tápou, kdo se zabýval čím. Když se to zjednoduší, tak Alexander byl cestovatel a přírodopisec hledající jednotu všeho tvorstva skrz jeho rozdíly, něco jako náš profesor Stanislav Komárek.

Růžová moucha v Otmuchově

Také při výstupu na radniční věž v Paczkówě, kterému tady budeme říkat Pačkov, mi byl přidělen mladý muž. V Čechách, kde též lezu na každé cimbuří, je člověk obvykle po zaplacení vstupného ponechán sám sobě, v Polsku je spíše zvykem, že je vám přidělen průvodce. Když se štracháte po starých strmých a úzkých schodech, snažíte se proto působit křepce a čerstvě, berete to na jeden zátah a dech udržujete klidný. Pak ho málem vypustíte. Aspoň já to tak dělám, s úmyslem Polákům ukázat, že Čech, byť na to nevypadá, není žádná měchuřina.

Slezský arzen pro Maryšino kafe

Na věži kostela sv. Kryštofa ve Zlatém Stoku čili Rychlebech jsem nebyl sám. Doprovodil mě tam polský mladík, který si tím přivydělával o prázdninách. Trochu jsem ho litoval, že musí se mnou nahoru, tak jsem mu zdvořile chválil město, na což se on tvářil skepticky a řekl – snad že jsem ho na té věži mohl slyšet jen já –, že od té doby, co tady nejsou Němci, je to okropna dziura, tedy strašná díra, a kdo má nohy, chce pryč. Já se ho chvíli snažil přesvědčit, že tak strašné to není, že je to tady ciekawe, tedy zajímavé, a hlavně že když všichni odejdou, bude ta džura ještě větší.

Zlaté nosovky v horách Rychlebských

Kladskou kotlinu lze přirovnat k baňkovitému pohárku, jehož severovýchodní okraj tvoří kapesní hory, které si Poláci pojmenovali jako Góry Złote. Na české straně se jim říká Rychlebské, což je odvozeno od slezského města, kterému Češi kdysi říkali Rychleby. Tento název už na nových mapách, natož těch elektronických, či cedulích nenajdeme. Na těch starých a starších by se jmenovalo Reichenstein, tedy Bohatý Kámen, po němž se pohoří německy jmenovalo Reichensteingebirge.