Mladý pan hospodský Hlaváček z rodiny, jež zachránila Bohumila Hrabala před sebevražedným úmyslem, jak jsem o tom psal minule, mi ještě doporučil, ať se zastavím v Dlouhé Lhotě, že tam je hospoda, která se mi bude líbit. Byl jsem tedy na cestu z Bystřice u Benešova dobře instruován. Prohlédl jsem si ještě náměstí a uznal, že je hezky upravené, kostel svatých Judy a Tadeáše svítil jiskřivou omítkou, svatý Jan Nepomucký držel krucifix jako kojence. Náměstí se jmenuje Ješutovo: Martin Ješuta (1783–1875) byl místní písmák a kronikář, podrobně líčící ve svých spisech události v jeho Bystřici, té nenápadné obci s rybníky a muzeem loutek, neboť se tam konává loutkařský festival, po kterém tam nejspíš nějaké loutky zbudou.

Bylo klidné odpoledne, jarní slunce zalévalo zelenou a řepkově žlutou krajinu svým jasem. Minul jsem Nesvačily a pěšinou přes borové, březové a modřínové háje jsem dorazil do Bezejovic. K tomu jsem měl svůj důvod. Koncem léta roku 2006, tedy před devatenácti lety, nás s Břetislavem Rychlíkem naložil Ludvík Vaculík v Praze-Holešovicích do své škodovky, abychom si udělali takový malý výlet. Vzali jsme to nejdřív do Benešova, kde jsme zašli na výstavu do Muzea umění. Vystavoval tam své fotografie, ovšem už posmrtně, Josef Zeman. To byl Vaculíkův kamarád a významná postava v jeho psaní, v němž vystupuje jako Josef. Výstavu jsme si prohlédli, zašli na limonádu do podniku na náměstí, a protože jsme byli delegace z Prahy, věnoval nám ředitel muzea, pan Tomáš Fassati, knihu o Benešovu, kterou ještě někde mám. Pak jsme pokračovali v projížďce. Pan Ludvík bezpečně a soustředěně řídil. Bylo již po žních. Mluvili jsme o tom, že už je zas léto pryč, a o takových věcech. Krajina byla holá a podzim byl už znát. Dojeli jsme do Bezejovic, vyšli před rozpadlý statek, chvíli tam postáli a zas nasedli. Jeli jsme pak úzkými silnicemi, jež se kroutily, dál k Vltavě. Dojeli jsme do Loutí u Nové Rabyně a vešli do statku, který byl otevřený, ale bez lidí, jen s koňmi. Tady jsem pana Ludvíka vyfotografoval. Zcela jistě jsem ho fotil i v Bezejovicích, ale fotografii nemůžu najít: to jsem ještě používal fotoaparát „analogový“, tedy na film a pro normální fotky. Digitál jsem si pořídil asi až za dva roky; že se bude fotit mobilem, by mě tehdy ještě vůbec nenapadlo.

Bezejovice nejsou vlastně nic jiného než statek, nyní zpustlý a asi už neodvolatelně pustnoucí statek, kdysi ale plný života. V srpnu 1966 odtud vyjela koňská výprava, které se Vaculík účastnil jako vozataj, sedě na šejtroku, což je slovo, které už ne každý zná. Cestu podnikl s kamarádem Josefem a jeho studenty, kteří žili na tom statku. Cílem měl být Praděd. Mládež a Josef jeli na koních, Vaculík se vezl na voze. Občas šel. Pak zas nasedl. Kopyty koní listoval krajinou – a v sobě samém. Literární zpracování oné výpravy, která začala v Bezejovicích a skutečně došla přes Kladsko až k Pradědu, se protáhlo na víc než třicet let. Cestopis Vaculík rozepsal koncem let šedesátých, ale vrátil se k němu až koncem let devadesátých. Pod jménem Cesta na Praděd vyšel v roce 2001.

Na voze se tehdy vezl muž, který se pomalu stával díky svým reportážím v Literárních novinách známým, ale rozhodně ještě ne proslulým. V tom roce mu vyšel román Sekyra, ale jinak všechny ty věci v politice, v psaní a v osobním životě na něho teprve čekaly, respektive on se k nim po svém blížil, možná i během té cesty skrze deštivé léto roku 1966.

S Josefem Zemanem se seznámili na konci padesátých let. Středně mladý Vaculík tehdy pracoval v časopise s přitažlivým názvem Beseda venkovské rodiny. Hledal, jak napsal, „dobré typy“, místa, kde „lidé a zvířata žijí podle klasického řádu“. Čili hledal opak toho, co se v kolektivizovaném zemědělství stalo normou. V osadě Loutí na benešovském venkově objevil farmu, kterou vedl Josef, o šest let starší rodák z Brna, svérázný a čestný člověk, a přitom komunista, což se tehdy ještě úplně nevylučovalo, i když to začínalo být na pováženou. Onen statek byl zřízen jako škola „pro děti zemědělců, které nesměly do jiných škol“. Tedy pro děti sedláků, jejichž rodiče byli zlikvidováni a rozkulačeni. V Josefově škole se tato mládež učila tomu, co by za normálních poměrů poznala také, jenže poměry normální už nebyly. Vaculík prolomil nedůvěru, kterou měl Josef k novinářům, jimiž pohrdal, považuje je rozumně za „lháře, povrchní žvanily a sluhy“. Psal o statku jako o komuně blízké jeho smyslu pro řád, smysl a práci, psal o ní tedy s „dokonalým respektem a čistým svědomím“. Výsledkem bylo, že Josefovi školu zrušili a Vaculík si hledal jinou práci.

Po nějaké době, jak poměry polevovaly, nastoupil Josef Zeman do nové statkové školy, už tady v těch Bezejovicích. Rok 1968, respektive to, co následovalo, si odskákal i Josef, který byl nepochybně i kvůli přátelství s Vaculíkem vyhozen z KSČ a samozřejmě ze školy. Pracoval však nadále jako ošetřovatel koní a jezdecký instruktor. Vaculík, který byl vyloučen ze všech organizací a spolků, zůstal dlouho do normalizace členem jediného: jezdeckého klubu v Bezejovicích. Na koni však nikdy neseděl – s jedinou výjimkou, když pózoval s poněkud vyděšeným výrazem na kobyle pro Josefův snímek. O svém příteli Vaculík psát už nikdy nepřestal. Josef Zeman se pro něho stal pravděpodobně alternativou, tím, kým by on sám chtěl a mohl být, kdyby nebyl novinářem, spisovatelem, intelektuálním Pražanem, byť s náturou nevymazatelně vesnickou. Jeho postava prochází (s výjimkou Morčat) každou Vaculíkovou knihou, objevuje se v řadě jeho fejetonů. Spolu s brumovskou paní učitelkou Svatoňovou je jedinou nezpochybnitelnou autoritou Vaculíkova jinak vždy trochu rozkymáceného světa. Jmenuje se prostě Josef, moc toho nenamluví, ale co řekne, jako by řekl autor sám za sebe, ale lépe. Pokud nejede Vaculík za ním, přijíždí on za Vaculíkem do Prahy nebo do Dobřichovic a bývá mu užitečný i přímo materiálně: třeba mu přiveze hnůj, jako v samizdatovém fejetonu Raději o hnoji (listopad 1981), který byl státními orgány pochopen jako metaforický útok na zřízení. Nebo si jen tak jdou po městě, nahlížejí do prázdných obchodů, a přece jen si občas něco šikovného koupí: třeba „dalekohled monokulár“ v obchodě se sovětským zbožím v Železné ulici (fejeton Konec léta, září 1982). Josefův význam jako postavy, se kterou je Vaculík spojen silným duchovním poutem, dokládá několik snů, v nichž vystupuje právě on v Českém snáři, a pak i epilog z Cesty na Praděd, v němž Vaculík vede hovor s mrtvým Josefem o nebi a pekle, o Bohu. „Hloupá otázka, Josefe: Co Bůh… – To není hloupá otázka. Bůh je Bůh. Vím to. – A jak ho vnímáš a jak na tebe působí? – Bůh působí na zemi. Tady už nemá co. To je zase pozemská pověra, že život je po smrti. Je na zemi. Země je ten ráj. – Co bys mi doporučil? – Nespěchej nijak. – Josefe, jsi? – Jsem. – Jak snášíš tu věčnost kolem sebe? – Normálně. Čekám na narození.“

Ludvíku Vaculíkovi bylo v tom roce 2006 osmdesát let. To už byl Josef Zeman mrtvý. Zemřel v dubnu 1999 na už tehdy zdevastovaném statku v Bezejovicích, který odmítal opustit, i když mu nový majitel vypnul proud.

Obešel jsem ruiny a poloruiny, v jedné části to vypadalo, že snad i někdo bydlí, ale asi životem dost divokým. Nikdo však nevyšel, střepy mi skřípaly pod nohama, lebeda a kopřivy se zažíraly do stavení, které kdysi mohlo být naplněno užitečnými zvuky a pachy, jež člověk naší doby už pomalu nezná. Tehdy jsme se s panem Ludvíkem a Břetislavem také bavili o tom, že Bezejovice jsou jedním z míst, kde by mohl být zakopán štěchovický poklad, o čemž pan Ludvík slyšel až dlouho poté, co sem přestal jezdit. Tehdy na tom statku něco takového nikoho nenapadlo.

Za chvíli jsem dojel do Dlouhé Lhoty a vešel do hospody, jež vypadala jako venkovský ráj. Paní s laskavým výrazem hospodské bohyně stála za pípou, usmála se a řekla: Jestli vás zajímá, kde sedával pan Vaculík s panem Zemanem, tak je to ta lavice v rohu. Ale oni moc nepili. Vy si dáte co? Pivo? To byste na tom kole neměl. Já vám natočím malý…

Za týden, 8. června, to bude deset let, co pan Ludvík odešel za Josefem.