Tag: fotoblog

Články k tagu

Jahodová jatka v Prešově

Začalo to tím, že mi přišel e-mail z knihovny Pavla Országha Hviezdoslava v Prešově. Nejdřív jsem se vyděsil, že jsem tam nevrátil nějakou knížku, přestože jsem v Prešově nikdy nebyl. To už my, lidé s kafkovským prožíváním světa, tak máme… Nadechl jsem se, e-mail otevřel – a bylo tam pozvání na festival Prešov číta rád, což mě vyděsilo ještě víc: co já bych tam dělal?

Jak jsme táhli do Bardejova

Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.

Závoj, který přistál v Klosterneuburgu

Na severozápad od Vídně se přeskočí několik kopců a dopadne se do Klosterneuburgu, což je pompézní sídlo, které vyrůstá přímo nad Dunajem na jednom kopci, nebo spíš návrší. Tím Klášterní Nové Město připomíná trochu podunajský Melk, jinou rakouskou „vlídnou pevnost víry“, ale je ještě impozantnější a imperiálnější, což bude i tou blízkostí Vídně. Z ní se tam dá dojet za dvacet minut vlakem z nádraží Františka Josefa, které je nyní staveništěm, takže tam nemají ani obchod se spodním prádlem, jak by na správném vídeňském nádraží mít měli, ale vlak směrem na Tulln se tam najde lehce.

Kozí tety a strýcové na Tetíně

Ještě jsem je neviděl, a už jsem ucítil jejich vůni. Stádo koz důstojně zaujímalo pozice na drnech vyčnívajících nad strmým srázem, pod nímž vedla trať a kousek dál tekla Berounka. Mají tady nádherný výhled do údolí a nejspíš i vědí, že jsou na takových sceneriích fotogenické. Jeden kozel se mi přímo vnucoval do záběru a nedal se odradit ani mým pokusem o staročeské zaklínání: Krleš!, Krleš! Byli to tedy tetínské kozy a strýcovští kozlové, možná trochu kozy rodinné a posvátné

Nedělní výhledy ze Slezské Ostravy

Konec srpna mi přinesl dva dny v Ostravě. Mohl jsem si po ní chodit, jak jsem chtěl a uměl, nic jsem nemusel, ale v sobotu večer jsem mohl jít na koncert festivalu soudobé hudby do Nové Karoliny, což je obrovská nákupní parcela, ve které zbyly dva upravené staré industriální baráky pro pořádání třeba takových věcí jako koncert pro orchestr, tři hoboje, zavěšené pokličky a nečekaně zvonící mobil, který návštěvník zapomněl vypnout.

Tam v těch horách je Kladsko

Vlak si to šinul z Valbřichu (viz předchozí díl) směrem na jihovýchod a zakusoval se od severu do kladského výběžku, který na mapě připomíná kapku, jež by ráda spadla tam, kam patří, tedy do Čech. S hlavou přitisknutou k okennímu sklu jsem sledoval podvečerní krajinu, nad jejíž krásou jsem nepřestával žasnout. Srpnové slunce zapadalo mezi rozvlněné kopce mírného a středního vzrůstu, pole vypadala, že se na nich snad ještě pracuje s koňmi, krásně položené kostely se strakatými hřbitovy zdobily zchudlý kraj, který ale díky tomu zůstal zachován ve své Boží prostotě.

Potok u Lesního Hradu

Když jsem vystoupil z vlaku na betonovou rampu s optimistickou cedulí Wałbrzych Centrum, už se stmívalo a kopce, které ve skutečnosti byly vegetací zarostlé haldy, se jevily jako hrboly na těle obrovské ropuchy. Tak na mě i to město za večerního šera působilo, tedy ani ne jako město, ale jako pustá a divná změť rozkopaných nájezdů a výjezdů, trosek nějakých staveb k ničemu, rozbitých domů, které předstíraly, že kdysi byly ulicí, na nichž ale zcela chyběli lidé, ani večerní chodci tam žádní nebyli.

Počítání řepy u Jelení Hory

Když jsem v květnu podnikl cestu do Kamenné Hory (viz Leškovo tajemství v Kamenné Hoře v č. 22/2021), bylo zřejmé, že je nutné doplnit ji výpravou do druhé dolnoslezské Hory, do Hory Jelení. Ta je větší, i když ne do výšky, ba na rozdíl od té první Hory, která je ještě v kopcích, tak v té Jelení už vlastně slezská část Krkonoš končí a mění se v rovinu, jež se táhne stovky kilometrů až k Baltu. Větší je, co se množství lidstva týče. Pak je ovšem ještě o kus dál Hora Zelená – Grünberg, ta je z těch hor největší.

Návrat do prostějovského lůna

Aspoň jednou za pár let se vracím do Prostějova, do toho svého mateřského lůna, byť matky ani kohokoli jiného ženského rodu, tedy babičky a tety, tam již nemaje. Prostějov mám ale upřímně rád, pořád tam na mě mluví skoro každý chodník, obrubník, patník, na hlavních liniích svého dětství bych se vyznal poslepu, chodím tam zblblý návaly vzpomínek, takové té sladké tesknoty za odešlým časem, za lidmi, kteří už leží na krásném prostějovském hřbitově.

Znojemské slunce našeho jihu

Ve Znojmě snadno potkáte filology, vlastně filoložky, a pak také serpentology, znalce hadů a především užovek, které žijí ve vymletých zátočinách Dyje, pokud se zrovna nevypouští studená voda ze dna přehrady. To pak užovky vylézají na břeh, vyhřívají se a čekají, až se voda zase trochu ohřeje. Znojmo je město slunce, město jihu, vlastně nejjižnější město země; přestože geograficky leží jižněji jeden temný les u Vyššího Brodu, kde končí Šumava.

Hvězdný prach v Nových Zámcích

Nové Zámky jsem si vybral s jistotou, že dobrovolně a jen tak pro nic za nic tam člověk na nádraží nevystoupí a do města, které se zdá, že vlastně nikde nezačíná, se nevydá. Stačí si totiž přečíst, že Nové Zámky, jimž Maďaři, kterých tam žije asi polovina, říkají Érsekújvár, byly nejvybombardovanějším městem na Slovensku, tedy tehdy v Maďarsku, že tři velké spojenecké nálety na konci války zničily dvě třetiny domů a zabily neuvěřitelných čtyřicet procent obyvatel, což činilo šest a půl tisíce lidí.

Nakousnutá játra ve Štúrovu

Okamžitě to na člověka dýchne společným domovem: paneláky a paneláky, celé trsy paneláků, nyní zabalených do zateplovací meruňkové a citronové slupky, původně skutečné paneláky, jak se za Husáka stavěly od Aše po Medzilaborce, od Rumburku po Štúrovo. Na to jsem právě hleděl z gotického balkonu královského hradu v Ostřihomi, po pravé ruce zelenou kopuli katedrály, pod sebou staré město Esztergom a kousek dál mohutný klacek Dunaje, na jehož druhé straně se rozprostíral panelákový háj.

V Kadani leze cosi po dlani

Nevím, jestli se to obecně a celostátně ví, spíš asi ne, ale Kadaň patří k nejhezčím městům v téhle zemi, takže se běžně stane, že když tam někoho dotáhnete poprvé, tak je nejdřív nedůvěřivý, pak chvíli zaraženě mlčí, pak se jen diví a diví a nakonec říká, že se tam musí vrátit. Ten udivenec měl obvykle matnou představu, že je to někde na severu, jsou tam elektrárny a možná hned na ulici velkorypadla a specifické složení obyvatelstva a sociální vyloučenosti a takové věci.

Rozmarné léto v Klášterci nad Orší

Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor.

Šnek, který se zastavil v Ostřihomi

Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.

Svatý Vondra u Dunaje

Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.

Vosková slavnost na uherském Vyšehradě

Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.

Potomci Langobardů v Kyjově

Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.

Křesobor – perla z roztrženého náhrdelníku

Z velké výstavy Slezsko – perla v České koruně, kterou v roce 2006 připravili polští a čeští kunsthistorici (za Čechy Vít Vlnas) a která tehdy zalehla Valdštejnskou jízdárnu díly gotickými, manýristickými a barokními, mi zbyl v knihovně asi pětikilogramový katalog. Dá se s ním posilovat, lisovat byliny, anebo v něm listovat a plánovat si cesty do Slezska.

Leškovo tajemství v Kamenné Hoře

A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou.

Vysočinský mirákl v Číhošti

Ve Světlé nad Sázavou, kam jsem dojel vlakem, který se jmenuje jako kdysi populární salám, tedy Vysočina, mě na nádraží čekal páter Zdeněk Jančařík, se kterým na jaře podnikáme tyto výpravy. On přijede autem od saleziánů z Brna, já vlakem z Prahy, pokračujeme autem někam. Tentokrát jsme pokračovali do Číhoště. Hned za Světlou jsem se spletli a chvíli motali, přesto asi po půlhodině dorazili na místo.

Před aztéckou bránou Slunce v Hořovicích

Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě.

Překvapený jelen na kraji Hlavence

Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.

Mistři na radnici rokycanské

Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.

Ponory a výnory ve Všenorech

Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.

Nahlodané dějiny na Podlipansku

„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.

Jak jsem zrušil a pak zas obnovil Lipany

„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo. Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout.

Obrazy ze starých časů zbraslavských

Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí. V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová.

Kouřim stará, možná úplně nejstarší

Na východním okraji Kouřimi je do země zastrčený mytologický špunt, který čeká na nebeskou vývrtku. Ta se jednoho dne sesune z oblak, do špuntu se zapíchne, zakroutí, vytáhne ho, země se vyfoukne, splaskne a bude konec světa. To je tajná pověst kouřimská, o které nevědí ani Kouřimáci a Kouřimačky. Ti setrvávají u toho, že jde o Lechův kámen, odborně výchoz ruly, obrovský šutr, kolem kterého o Vánocích poskakují po jedné noze v naději, že za to něco dostanou.

Paví perutě nad smíchovskou Santoškou

Byly doby, kdy z jednoho domu v ulici Na Václavce, která se prudce zvedá k hřbitovu Malvazinky, vybíhal komický muž středních let, který se touto činností snažil nějak regulovat narůstající tukovou vrstvu na svém těle. Byla to samozřejmě naivní snaha, takže ho po pár minutách nepříjemný pohyb přestal bavit, zvolnil a jen se tak procházel a kochal. Měl – a stále má – tu část horního Smíchova rád, prožil tam několik let, měl někdy pocit, že tam žije pod ochranou andělů, i když někdy třeba pekelných.