Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr.
Vlak z Rijeky směrem na Záhřeb rychle za městem vystoupá do závratných výšin. Náhle se otevře impozantní pohled na Kvarnerský záliv, z něhož se vynořují ostrovy Cres a Krk, ty vzdalující se objekty neukojené touhy. Nebylo nám přáno na nich stanout, kola neokusila jejich půdu, odvaha ke zdolání hrozivého mostu Krckého či snad Krkovského, jenž kdysi nesl maršálské jméno Titov most a nějakou dobu byl nejdelší v Evropě, nebyla v našich myslích nalezena. Nyní jsem ho sledoval z dálky několika kilometrů a loučil se s mořskou vidinou.
Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě.
Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.
Plán to byl dokonalý. Dopravit se do Rijeky, tam se i s bicykly nalodit na trajekt, přeplout na ostrov Cres a pak na těch elkolech dojet na ostrov Lošinj, kde nás čekala kuča zapůjčená od laskavých přátel. Ach, jaký to báječný plán: samozřejmě, kola s sebou, na ostrově se výborně jezdí na kolech, nanejvýš vrazíte do zmatené ovce, provoz minimální, výhledy mořské, prostě úžasné, dobro došli!
Samozřejmě, kdybych byl přímo otázán, co dělám v Leondingu a co mě sem, do toho zcela všedního městečka na okraji Lince, přivedlo, asi bych se poněkud vykrucoval a říkal, že vlastně nic, že je to čirá náhoda, že se tu jen tak ochomýtám, ale nikdo mi takovou otázku nepoložil a já se s odpovědí na ni nikomu nevnucoval.
Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.
Na lesní cestě od Halštatského jezera do Bad Ischlu se před městem objeví pozoruhodné sousoší, kvůli kterému jsem slezl z kola, abych si ho dobře prohlédl. Starší pán s dlouhou holí balancuje na velkém kameni, pod nímž leží zdatný jelen, jehož má onen pán zřejmě na svědomí. Je to samozřejmě císař František Josef se svým úlovkem, oba v nadživotní velikosti. Sochu mu u příležitosti jeho osmdesátin v roce 1910 věnovala městská rada v Ischlu, v jehož okolí se dotyčný výjev pravděpodobně mohl odehrát.
Takové ty vyhlídkové plošiny čili platformy trčící nad hlubokou propastí, to je zvláštní sadistická vymoženost současného turismu. Člověk samozřejmě ví, že ho to nejspíš udrží a že se nemůže nic stát, ale mě třeba v tu chvíli napadne, že nad sebou ztratím kontrolu a v nějakém horském záchvatu šílenství přelezu zábradlí váben hlubinami. Nebo mi třeba upadne z třesoucích se rukou mobil a ztratí se v hlubinách – to by nebylo tak špatné. Ale třeba brýle mi tam spadnou, což bych nerad. Nebo zubní protéza.
Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.
Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.
Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko. Nebylo to ale rozpálené letní nebe nad podunajskou krajinou, které opravdu vydatně žhnulo, tady šlo o gigantickou nástropní fresku nad císařskými schody v klášteře Göttweig. To je jeden z těch dolnorakouských barokních klenotů nasázených podél Dunaje v krajině zvané Wachau.
Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.
Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…
Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi.
Znalkyně Bretaně, paní Jana Machalická, mi jako začátečníkovi doporučila, abych jel na sever, ale já jel na jih. Tedy jeli tam pánové, s nimiž jsem měl to štěstí cestu sdílet: je totiž, stejně jako mě, lákaly ty kamenné řady čili dolmeny, kterých je nejvíc u Carnacu, což je na jihovýchodním pobřeží, psal jsem o nich minule. Pánové pak odjeli dál na bretaňský západ, ale já jsem zůstal na poloostrově Quiberon, na takovém úplně malém civilizovaném poloostrůvečku, takové asi dvacet kilometrů dlouhé, jako nudle úzké vychlípenince do moře, kde bylo ale všechno, po čem jsem v ty dny toužil.
Jeden kámen je kámen, dva kameny jsou objekt, tři kameny jsou zeď – a hodně kamenů v řadě za sebou jsou Alignements mégalithiques de Carnac, kamenné řady v Carnacu, nejpočetnější přehlídka nastoupených balvanů v Evropě, chlouba Bretaně a celé Francie, podivnost, kterou tam naskládal neznámý lid z neznámých účelů a důvodů. Tedy, jakési teorie existují, je jich vlastně řada, jedna důmyslnější než druhá, i když nejrozumnější je asi ta, že jsou to římští vojáci, které nechal zkamenět svatý Cornelius.
Psal se rok 1600. K hradu Točník se ubíral průvod od pohledu vznešený. Císař Rudolf II. se vracel od Plzně, kde se od začátku roku do června skrýval před morem. Točník je na staré cestě z Prahy přes Plzeň do Norimberka. Císař na něm hodlal přespat, už nebyl nejmladší, táhlo mu na padesátku, tělesně ani duševně na tom nebyl nejlíp, melancholie, jak se tomu říkalo, na postupu.
Za to zvláštní jméno Chříč je prý zodpovědný kníže Břetislav I. a jeho dobyvačná výprava do Polska v jedenáctém století, kdy vedle ostatků svatého Vojtěcha přivlekl do země blíž neurčený počet polských občanů a osídlil jimi kopečky nad Berounkou: minule jsme si vysvětlili, že to byla a je Mže. Z tohoto přemísťování obyvatelstva se dochovalo jméno, které prý polsky znamená chroust… Je lepší si to neověřovat, protože se na Wikipedii dovíte, že polsky se chroustu říká chrabąszcz majowy, ale třeba mu tak říkali v raném středověku, no, fakt je, že chrousta, dokonce zlatého chrousta, mají v Chříči i ve znaku, byť je novověký, takže nějaký důvod k tomu být musí.
Takže na elkole jsem letěl vlnící se letní krajinou, minul ves Holovousy, pak Všehrdy a Brodeslavy (cesta touhle zemí je jako četba nonsensové poezie) a vyhlížel hrad Krašov. To byl můj ranní cíl, tajemný hrad Krašov, tedy aspoň jsem si představoval, že bude tajemný, snad v nějaké knize pověstí o hradech a zříceninách byl tak nazván, ostatně všechny ruiny jsou tajemné, navíc to jméno: Krašov… Prý je to od Krasavy, dcery kněžny Libuše a Přemysla Oráče, která se zamilovala do Jaroslava z kmene Mžanů.
Ačkoli město Temešvár leží docela daleko od břehů Dunaje, věnuje mu ve svém slavném cestopise italský spisovatel Claudio Magris celou jednu kapitolu. Takže na str. 310 odeonského vydání Dunaje (1992; snad poslední knížka v té skvělé edici GAMA) Magris cituje jakýsi starý cestopis, kde se píše, že prý to bylo město oplývající krčmami a častými horečkami, které se šířily s morovými výpary z bažin obývaných vranami, což mělo za následek velkou spotřebu dávidel. Dnešní Temešvár je naopak krásný a trochu melancholický.
Hluboko v divokých slujích a roklinách balkánských je úžasné místo, jež jako by sem bylo přeneseno z úplně jiného světa. Ten svět zanikl, ne zas tak dávno, zato definitivně. Tady po něm zůstaly velkolepé rozpadající se kulisy, jež ho připomínají a vyvolávají představu, jak asi mohl být krásný. Jen se trochu zasnít: secesní klobouky na hlavách dám pod slunečníky, po jejich boku vykračují oficíři v elegantních c. a k. uniformách, k tomu jim vyhrává promenádní kapela, doplněná nějakých cikánským houslistou, slyšet je ržání koní, klapot podkov na bílým pískem sypaných chodníčcích podél honosných lázeňských budov.
Nebe se zatáhlo tak, že Dunaj vypadal jako černá stoka. Z gotických věží strážního hradu Golubac, který na srbské straně chránil hranici před Osmany, začali vylétat netopýři, nebo spíš vampýrové. Naše mobily drnčely výstražnými zprávami v rumunštině: nikdy mi ještě nic takového nepřišlo, bylo to, jako když mobil dostane elektrickou ránu. Bylo jasné, že se schyluje k strašlivé bouři. Naše rychloexpedice Český Banát 24, která se vracela z výletu do Herkulových Lázní, jí jela vstříc.
Víš, co nechápu? Že jsi tam ještě nebyl. Jak je to možné? Vlastně to považuju za intelektuální selhání, nejet se podívat na Čechy do Banátu! Neznat to. Ty české vesnice, to je vlastně sociologická laboratoř. To je historie v chodu. To je abeceda demografie. A kromě toho je to tam tak krásné, že neznám nikoho, komu by se tam nelíbilo. Fakt tomu nerozumím, že tě to míjelo. Právě takového nostalgika, jako jsi ty… Vždyť to je přesně to, co tak sentimentálně obdivuješ!
A prosím vás, už tam máte pamětní desku? zeptal jsem se Magdy Vášáryové, když jsem se ocitl po jejím boku na besedě o Karlu Schwarzenbergovi na Světě knihy, tedy ještě v Praze. – A ona řekla s tím svým postřižinovským úsměvem: Ja nie, ale môj otec áno… A keď tam budete, musíte zájsť na gaštanové rezy vedľa do cukrárne… A já řekl: To udělám moc rád a řeknu, že jste mi je doporučila vy, načež se ona opět usmála marketolazarovsky a řekla: Môžete…
Jest zde dosti památek z římských dob, napsal v roce 1905 strýci Ondřejovi na pohlednici z Puly malíř Bohumil Kubišta, jenž tam sloužil u rakousko-uherského námořního dělostřelectva. Nejprve tam byl v tom roce 1905 na vojně a pak tam nastoupil v roce 1913 už jako rakouský důstojník a přečkal tam v pevnosti Punta Christo skoro celou první světovou válku.
Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije. Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží.
Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.
Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.
Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.
