Na severu znojemského okresu, ve vlnící se krajině borovicových lesíků, božích muk a táhlých polností, mezi nimiž vedou prašné cesty ozdobené v létě vlčími máky a chrpami, nalézá se obec jménem Boskovštejn. Její starobylý název je prý odvozen od jména majitele hrádku čili tejna, Bočka z Kunštátu, pána na nedalekých Jevišovicích, předka pověstného Hynka z Jevišovic zvaného Suchý čert, hejtmana vyschlé tváře a mozolnatých pěstí, jenž za časů krále Václava IV. hájil čest a důstojnost královské věci v tomto koutu Moravy.

Jest to kraj zvláštní melancholické krásy a jímavého ticha, které se snáší zvláště vpodvečer na tu boží krajinu, naštěstí nezataženou příliš do soukolí průmyslového pokroku. Je to Znojemsko, ale dávno pryč jsou vinice nad Dyjí, vápencové kopce pálavské, jižní stráně teplého podbřišku rakouské Moravy. Tady je cítit Vysočina, krabatina doležalovská, pole jako břicho nad stehnem, do nějž vyryla ostrý zářez strží a roklí místní říčka Jevišovka. Malé vsi jsou rozprostřeny v dosahu bicyklu i vytrvalejší chůze, od kapličky ke kapličce, které tu nahrazují často kostelíky, neboť pro tak malé dědinky jich ani nebylo třeba. Domky spíše malé a prosté, před zkrabicovatěním docela úhledné, táhnoucí se v řadách podél cesty, sem tam skromná náves s rybníčkem nebo požární nádrží, za domky zahrady s okurkou a rajčaty, za soumraku nějaký pes zavyje a zdálky se ozve ryčné troubení plemenného býka, spíš už výjimečný zvuk zanikajícího života rolnicko-domkařského. Lze si přečíst, že kdysi na Boskovštejně pracovali tkalci, perleťář, sedlář, ovčák, zedníci a pekař, jako všude. Nyní se spíš za prací jezdí kamsi – nebo se ani nic nemusí. Bůhví, jak to je. Na zahrádce je vždycky práce dost, ale ten, komu se nechce, taky netrpí.

Škoda že občané se již nezabývají malováním keramiky jako jejich neolitičtí prapředci obývající tyto končiny mezi léty 4800 až 3500 před Kristem, tedy v době, kdy se ještě nevedly kroniky. Hojné nálezy střepů nádob na polích jihozápadní Moravy daly název celé civilizaci, tzv. kultuře moravské malované keramiky. To jméno jí dal vzdělaný notář a nadšený archeolog Jaroslav Palliardi (1861–1922) z nedalekých Moravských Budějovic. S ním už jako mladík začal kopat původně učitel a pak pan řídící František Vildomec (1878–1975), jenž svou pěknou boskovštejnskou vilku naplnil k radosti manželky a svých synů, které pěkně pojmenoval Věroboj a Vědoslav, vším možným, co na okolních polích nalezl. Převládaly však keramické výrobky lidu, s nímž ve střední Evropě, dalo by se říci, začínala civilizace. Její lidé byli již usazeni, obývali stavení podobná dlouhým chýším, takže asi žili družným životem, pod nohama se jim pletlo nějaké domestikované zvíře, osévali políčka špaldou a divokou pšenicí dvouzrnkou. A malovali pestrými hlinkami hrnce, jejichž hledání věnoval volný čas pan Vildomec.

Nyní je jeho sbírka v depozitářích Moravského zemského muzea, ale ukázka je v jednom sále na zámku v Jevišovicích, kde je přenesena v podobě, jak ji měl pan Vildomec doma v pokoji. Lze si i z těch hrnců představit, že tajemný lid moravského neolitu čili pozdní doby kamenné vedl svůj ekologicky šetrný život v souladu s vůlí Velké bohyně, na jejíž počest hnětl a z pálené hlíny pekl sošky roztomilých panenek velmi moderních tvarů. Proporce těchto venuší se podstatně liší od neforemných tvarů obézních dam z Věstonic nebo z dolnorakouského Willendorfu, tady je naopak pozoruhodné jak malé, až miniaturní je jejich poprsí, až takové dívčí. Naopak mají bytelnou spodní část těla, což možná bude proto, aby dobře stály. Nejelegantnější je venuše z Dolních Mašůvek, což je poutní místo pár kilometrů od Boskovštejna. Klidně by tu sošku nalezenou v roce 1925 v mnoha úlomcích a sestavenou pak panem Vildomcem mohl vymodelovat Picasso nebo Henry Moore: mohutná „africká“ stehna a záď, štěrbina v rozkroku, gracilní trup s malinkými ňadérky, silný krk se zakloněnou hlavičkou v gestu vzývající cosi na nebi, čemuž odpovídají křehké ruce v poloze snad modlitby či díkůvzdání. Je-li to sama bohyně, či spíš kněžka vzdávající jí hold, o tom se vede nekonečný spor, jisté je, že modelem stála nějaká praselka z Boskovštejna, k čemuž nevím, zda se zde hlásí.

Vraťme se ale do současnosti. Polovina toho Boskovštejna je na docela prudkém svahu, který padá dolů k velkému rybníku, na jehož břehu stojí zvláštní stavba. Je to místní zámek, který je bílý a čtyřhranný, trochu připomíná hodně zmenšený Bratislavský hrad, který se propadl do vsi, něco mezi sýpkou a obřím kurníkem. Jeho složitou historii netřeba zde vypisovat, někdy ho kdosi obýval, jindy se v něm cosi skladovalo, chvíli pustnul, pak ho někdo trochu opravil, nyní je to tak něco mezi. Hezký renesanční portál nad vchodem jak do nějaké dílny dává tušit, že jde o starobylost. V bahnitém rybníku se dá v létě koupat mezi vodním ptactvem, volavkami, bukači a hejkaly. Naproti místní dobrodinec zřídil malou zoologickou zahradu s pravými zástupci domácího zvířectva kdysi všeobecně dostupného. Starají se tam o to mlčenliví Ukrajinci, u kterých je možné si pronajmout i šlapací kolo pro lodní výpravu na rybníce. Zákoutí doplňují balíky slámy, z nichž je sestaven cosi jako labyrint. V něm lze pobíhat dle libosti, až do úplného vyčerpání.

Upřímně, nejhezčí místo boskovštejnské se nachází mimo obec. Vede k němu polozarostlá cesta, kterou neprozradím, neboť je půvabná. Končí u kaple u druhého rybníka v polích, kde začínají lesy. Ta kaple je nádherná ve své prostotě a barokní jednoduchosti, jež je přitom dokonalá: něžně opršalý okr omítky sladěn s okolím, s krajinou a vodní hladinou, trsy travin a kameny z nich vystupující, občas se zvedne kachna a hlasitě zaplácá křídly, když do vody skočí pes. Z polí vykoukne srna, z lesa zahouká sýc. Postavili ji tam na památku ne příliš udatného činu jistého hraběte, který se na tom místě schoval před Prusy, což mělo být v roce 1742. Zřejmě mu opravdu nahnali strach, tak zasvětil svatostánek Panně Marii Bolestné, jež bolesti těla mírní a duši povzbuzuje. Lze si na tom místě představovat různé věci. Například se přenést o padesát let zpátky, tedy na začátek června roku 1975, kdy sem z blízkých Jiřic pěšky doputovala skupina rozveselených, svátečně oděných lidí, převážně mladých žen a mužů s vlasy až na výjimky dlouhými, těly ohebnými a pružnými. Je doprovázel pan farář Bohumil Kovář z blízké Hostimi, který o pár let dříve dostal tzv. státní souhlas, jehož ztrátu tímto znovu riskoval. Z přítomnosti kněze je patrné, že je sem přivedl úmysl vykonat tu cosi slavnostního, a z rozjařenosti a mládí přítomných se dalo soudit, že půjde o svatební obřad. A opravdu, nevěstou byla osmnáctiletá Jana Němcová, ženichem čtyřiadvacetiletý Mejla čili Milan Hlavsa. Ten sem, do tohoto kraje, jezdil za kamarádem Františkem Maxerou, výtvarníkem a keramikem (!), později politickým vězněm, signatářem Charty 77: před pár týdny zemřel v Rakousku, kam odešel v roce 1978. Ten seznámil Mejlu s farářem Kovářem a nejspíš i navedl na nápad vstoupit do manželství v kapli u Boskovštejna.

Jednalo se tedy o svatbu katolicko-undergroundovou, svatbu svým způsobem historickou, neboť pak ji ještě budou slavit koncertem kousek od Prahy, v Kostelci u Křížků, čím začne slavné režimní tažení proti Plastikům a androši. Na fotografiích Jana Ságla, které se během let staly jaksi ikonickými, jsou ti svatebčané všichni mladí a veselí: Jirous v klobouku se snaží vylézt na strom, Pepa Janíček hraje na kytaru, vlasy Pavla Zajíčka vlají, Věra Jirousová vypadá jak folková zpěvačka z Kalifornie, její malý syn Tobiáš se šklebí, Sváťa Karásek, druhý kněz v sestavě, ekumenicky sekunduje, je tam také kdosi v uniformě, psycholog Slavomil Hubálek, toho času četař absolvent. A skoro na všech záběrech je v pozadí ta krásně prostá kaple, u níž se ti lidé toho dne na chvíli vyskytli. Což byl ale jen zákmit v čase, stejně jako je zákmit v čase trvání té kaple, na jejímž místě třeba kdysi stála nějaká jiná svatyně s bohyní, jež měla silné nohy a malá prsa a žehnala jiným svatebčanům, kteří k ní přicházeli k obřadu, hieros gamos, posvátné svatbě muže a ženy.