V Praze po desetiletí zasedala takzvaná sadová komise, orgán, který měl primárně na starosti blaho městských sadů a po všech stránkách se o ně staral od jejich vzniku až po rozkvět a péči. Její zápisy jsou mimořádným svědectvím doby, důkazem osobní zodpovědnosti našich předků i nabídkou neodbytných paralel. Některé trable zůstávají totiž stále stejné. Taková „individua v okolí nádraží se potulující“ máme přece i dnes. Dokonce i v okolí téhož nádraží.
Zahradníkům sázecí sezona vrcholí a zahrádkáři už zimují. Čím to? Jsou profesionálové takoví bordeláři? Trochu ano, vědí, co si ke květinkám mohou dovolit. Příčinou je ale většinou návaznost na terénní práce, dobývací sezonu stromů a harmonogram celého díla. Květinový dekor prostě často přichází nakonec jako třešinka na dortu. Samozřejmě, optimum je někde na konci září, kdy vám všechno ještě krásně zakoření, cibule se skvěle usadí a zjara jdou takříkajíc hned do plnejch. To je ideální verze.
Jednou z mnoha konferencí, které se letos neuskuteční, je i ta zahradnická. Koná se již desítky let tradičně v Luhačovicích, jednom z krajinářsky nejpozoruhodnějších měst v zemi. Rok co rok se tu odborníci sejdou, aby probrali, co rok dal a vzal. Aby se viděli. Obvykle se má rokovat samozřejmě na nějaké téma, ale princip výročního setkání je silnější. Uplynulá sezona si obvykle svoje témata vynutí sama, a profesionálové tak mohli vždy probrat, co je těší a co je pálí.
Mezi zahradníky se má za to, že chryzantémy považuje lid obecný za kytky na hrob, a ty si to nezaslouží. Je to jedna z nejzakořeněnějších představ o zažitých postojích našich zákazníků, co vůbec znám. A ne a ne dojít nějaké změny. Buď zákazníci mají skutečně „chryzule“ jen za hřbitovní kvítí, nebo jsou zahradníci národ pařezů. Vsadil bych na to druhé. Ne nadarmo se říká „hluchý jako pařez“.
Mám takovou příruční zahradnickou knihovničku. Nejstarší kus je z poloviny 19. století a zahradník Josef Šámal v něm zkouší a občas neví. S přibývající literaturou je patrné, že naši předkové se rozrodili a rozcestovali, což přineslo mnohé nové styly a zkušenosti. Před první světovou válkou například Krása našeho domova uveřejnila návod, jak vyzdívat stromy, a již tehdy jí univerzitní profesor oponoval, že dutiny jsou součástí živé přírody a strom je na život s nimi vybaven.
Může to znamenat parádní výhled do kraje, ale taky vidrholec a výpek. Žijete vlastně na rovině a díváte se do údolí. To má své výhody i nevýhody. Stejně jako život ve svahu. Naši předci si usedlosti nezakládali na kopcích ani v bažinách. Usedli se obvykle tam, kde nezabírali nejúrodnější půdu, nehrozily jim mrazové inverze, povodně ani úpal a vichřice. Chráněné místo. Hledali a využívali přirozený reliéf. Často ho museli nákladně dotvářet, najdeme terasy i opěrné zdi, které musely dát opravdu hodně práce. Stálo jim to za to? Ano, byl to život jejich a život dalších generací po nich.
Když se akce jmenuje Nenech Brno na suchu, můžete od toho čekat cokoli. Ve skutečnosti se vodaři a zahradníci potřebovali potkat, aby se ve městech dalo žít. Já vím, zní to jako oblíbené strašení apokalypsou, ale v letech 2015–2018 se stromům ve městech stalo něco vážného a důsledky jsou alarmující. Zahradníci to prožívají zdaleka nejvíc, vodaři zase již léta řeší problém srážkové vody, kanalizace a čištění.
Každá branže má nepochybně otázky oblíbené a otázky děsivé. U nás zahradníků či všelijakých tvůrců zahrad, ať už si říkají jakkoli, je takových hezkých vět několik. Třeba: „My bysme rádi koupili pozemek takhle v kopcích a slyšeli jsme, že nám dobře poradíte...“ Případně další taková milá věta: „Zdědil jsem chaloupku po dědovi, ještě se rozkoukávám, nechtěl byste přijet?“ To hned člověk balí fidlátka a nadšeně jede. Pak jsou takové ty proklaté věty, které už předem ukazují, že to bude zatrolená plichta, z které koukají jen samé dohady a hořké jedy.
Kdyby vám titulek přišel třeba jako Křidýlko, nebo stehýnko?, tak to není náhoda. V podstatě dnes půjde o totéž jako v onom filmu. Tedy jestli konzumujeme lahodné originály, nebo nechutné výlisky. Připravit pro kvítka zem na záhoně platilo mezi zahradníky za vrchol řemesla a základ všehomíra. Byla to vždy největší věda a k těmto dovednostem patřila i různá tajemství a triky předávané po generace.
Světem zahrad otřáslo za poslední dvě sezony leccos, jako ostatně čímkoli jiným. Jednou z opravdu šokujících zpráv byla i skutečnost, že tradiční londýnská Chelsea Flower Show se bude konat na podzim, a nikoli na jaře. Poprvé ve víc než stoleté historii se tedy nekonala na konci května, ale na sklonku září. Pro britské zahradníky to byla výzva a už to samo budilo zvědavost, jak si s takovou štrapácí poradí. Vzrušující byl i předpoklad, že se dostanou ke slovu druhy, které celá léta ostrouhávaly, kvetouce tradičně pozdě.
Mezi zahradníky je ustálené takové rčení, které v různých obměnách používají. Obvykle je to něco jako „Rostliny číst neumějí“. V oblibě ho měl dendrolog brněnského arboreta Antonín Nohel, když vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými skalníky, často sobě velice podobnými, a snažil se připojit k nim nějaké latinské jméno. Zahradníci si, podobně jako všechny obory lidské činnosti, museli vytvořit nějaké škatulky, aby zvládli tu míru složitosti.
Našim pradědečkům a prababičkám kolotal v hlavách jakýsi liturgický kalendář, kdy každý úkon na polích i v sadech byl napojen na příslušného svatého a dokořeněn adekvátní pranostikou. Bylo to jejich živobytí laděné po staletí, ovlivněné zkušenostmi generací a lokálními podmínkami. To, co platilo na jižní Moravě, nemělo zhola nic společného s Pošumavím. Stejný svatý, jiné zvyky. Dvacáté století nás zbavilo mnoha selských tradic, ba dokonce celého selského stavu,
Vynechám tu věc s chladnutím planety i dinosaury a začnu tím, že člověk si u řeky vykácel les, postavil dům, zoral pole, opekl prase, zasadil jabloň a uvázal psa. Druhému se to zdálo jako dobrý nápad a začalo město. Kultura. Divokou květenu kultivovat byla fuška a největší práci jsme odvedli na jabloni nebo ještě lépe na růži. Zatímco jablko je docela užitečná věcička, růže báječně zbytná svou krásou.
Končící prázdniny by si zasloužily malé ohlédnutí. Mnozí z nás je věnovali aspoň na chvíli české krajině či výletům po neznámých městech a jednomu z opakujících se obrazů nebylo možné uniknout. Suchý strom. Často na vrcholcích kopců, jindy překvapivě ve vlahém údolí, ale pořád stejně beznadějně mrtvý. Člověk si řekne, když už druhým rokem docela hezky a často prší, proč ty stromy stále schnou?
Chtělo by se říct „mám nahoře bez“, ale je to blbost na druhou. Ta jedna nestojí za zmínku, jsa chlap, ale ta druhá se vztahuje k vlastnictví keře. Ta je zajímavější. Josef Čapek napsal Karlovi po jeho smrti pár vět o „vlastnictví“ rostlin, které přece rostou a kvetou výhradně sobě, tedy neprojevují tak devótnost svému vysaditeli. U bezu, o kterém dnes bude řeč, je to ještě drastičtější, anžto ho nikdo nevysadil, on se stal.
„Soustava špatných rozhodnutí investora vyústila v opěrnou zeď na hranici pozemku“ zněla přibližně věta, kterou mne před lety zaujala kolegyně Jana Kolková. Občas se člověk setká s projektem, kde na začátku stálo jedno „blbé“ rozhodnutí a pak už se to valilo. Takovým typickým klíčovým momentem je třeba určení nuly domu, vykácení všeho živého nebo ignorování vody na pozemku.
Moje babička měl zahrádečku jako dlaň před okny světnice, jen takový docela malý obdélníček v průčelí chalupy. Byly tam natahané lilie martagon, podléšky i konvalinky z lesa, stejně jako petrklíč, netřesk a plicník nejasného původu. Stejné kytky se daly najít po celé vsi, ba dokonce i v okolních vsích. Lid Dolíků nedal zahradníkům nikdy moc vydělat, zato udat přes plot kytku, co se rozrostla, bylo velice běžné. Takovým distribučním centrem většího významu byl hřbitov.
Má se za to, že období, kdy bohyně Flóra přihlíží radovánkám nebo se sama přičiňuje, patří jaru. Asi ano, neboť se tomu věnuje od nepaměti jistá pozornost. Jak tak sleduji zahradu kolem sebe, řekl bych, že ne všichni podlehnou jarní básnické vášni; mnozí si nechají leccos na léto. Kupříkladu slimáci, ta milá hladká stvoření, která s neskrývanou elegancí těl dokážou vyprodukovat nespočet antiperlí v rekordně krátkém čase.
Krátké letní cestovací okénko by bylo hříchem nevyužít. Navštívili jsme tedy s kolegy tucet menších i větších specializovaných zahradnictví neboli školek. Ano, školka není pojem vyhrazený jen pro útlé dětství lidského druhu, i rostliny mají taková zařízení. Většinu z těchto závodů jsem už z minulosti znal a překvapilo mě, jak se za poslední roky proměnily. Dlužno přihodit, že to byla překvapení i setkání velice milá.
Každý rok se znovu a s přiznanou marností snažím přeložit si slavný citát z pera Vity Sackville-Westové. Dáma, která stvořila jednu z nejkrásnějších zahrad světa, obklopující Sissinghurts Castle, se v něm vyznává ze svého zahradního blues. Lká nad smutnou chvílí, kdy rozkvete v zahradě první flox, a nad jantarovým světlem, které spolu s ním přináší konec toho převelikého rozpuku časného léta. Připomíná nám, že musíme již přemýšlet v ústrety podzimu. Přitom není pražádný důvod mít přece cokoli proti podzimu, plnému své vlastní krásy.
Procházíme arboretem plným mladých stromů. Majitelé je sázeli do někdejších luk ponejvíc v dekádě 2003–2013. Stále sázejí, nicméně místa ubylo a jsou také vybíravější. Hříchy nezralých rozhodnutí museli vykácet a nabývají zkušeností, kterých se zřejmě jinak než osobně nabýt nedá. Sázet je volba, kácet nutnost. Sázeno bylo ale s rozmyslem, nikdo nečekal les.
Nemá to nic společného s tou velkou zemí a její mocí, protože kytky knížky nečtou a hranice nectí. Moc dobře ji znáte, takové oranžové kvítí vysoko nad listem, připomíná lilii. Už víte? Tak jsme doma. Ona je doma samozřejmě od Kavkazu až po Japonsko podél celého Himálaje i v jižním Rusku a Koreji. Samozřejmě též na Tchaj-wanu. Pozoruhodné je, jak za poslední čtyři století tohle kvítko u nás zdomácnělo a tuze se zabydlelo.
Třeba to už znáte, možná to na vás ještě čeká, ale když čas trhne oponou, nikdo se na nic neptá. Najednou máte sad a starejte se. Jabloně střídají hrušky a ty zase třešně a modré ovoce. Vzpomínky z dětství, se sadem spojené, jsou tak mile bezstarostné a tak málo připomínají to, co člověka čeká a nemine. Dědeček si polepšil, když mu Masaryk svěřil po pozemkové reformě schwarzenberské stráně, pod kterými se dolovalo uhlí.
Existují některá zaručená faux pas, třeba když nevíte, co všichni „už dávno znají“, nebo ještě lépe, pokud nepoznáte „produkt“, který už všichni přece dávno mají. Nejzajímavější jsou taková selhání v různých branžích, které si mimořádně potrpí na cechovní hantýrku a nepsané zvyklosti. Ano, i zahradníci takové chvíle mají. Samozřejmě, zejména co se týče kytek. „Ty ještě nemáš žlutý kakost, to já už dávno,“ řekne, ačkoli ho přivezl teprve včera a navíc žádný takový neexistuje. I když třeba žlutolistý ano.
Kytice pivoněk ve váze může učinit pokoj i neobyvatelným, stejně jako nezapomenutelným. První letní dny na verandě, kdy skla házejí prasátka po stole a velké plátky květů do těch světel postupně padají. To už okouzlilo nejednoho suchara. Začíná jimi náš letní život otevřených oken, dveří dokořán a přemíry času ukrojeného z noci. Pivoňky samozřejmě nemají nic společného s pivem, jakkoli to zavdalo příčinu mnoha vtipům, které se vlastně notoricky točí kolem rozdílných zájmů žen a mužů v tomto jazykovém významu.
